Největším příznivcem prodeje sídla KSČM , o kterém se zmiňuje čtyřikát zvolený předseda Miroslav Grebeníček, byl přitom Grebeníčkův nejbližší spolupracovník, pražský místopředseda Václav Exner. Hlavní osobou této podivné obchodní operace byl ale místopředseda ústředního výboru se zodpovědností za ekonomiku, František Toman z Roudnice nad Labem, který ale náhle po srdeční příhodě zemřel v 60 letech dne 6. 2. 2006. Do funkce ho zvolil sjezd 74 hlasy z 89 v květnu 2004 v Českých Budějovicích poté, co byl předtím od roku 1993 - čili od nástupu Grebeníčka do čela strany - hospodářem a vedoucím ekonomického oddělení - vrcholovým úředníkem stranického aparátu. Nejvýše je vždy ten, kdo drží klíče od kasy a účetních knih. Bylo tomu tak za Roseckého, za Nováka, bylo tomu tak za Tomana. Nikdy těmto dvěma "pomazaným" hlavám v pokračování prodeje budovy za směšnou částku Grebeníček jako předseda strany nezabránil. Jen ho stále oddaloval. Přitom prodejní cena se fakticky rovnala účetní ceně, za kterou budovu na KSČM převedly České dráhy kdysi dávno. Ocenění budovy dle porovnání aktuálních cen budov v centru se pohybje okolo 400 milónů. Náklady na generální rekostrukci nejsou přitom nijak závratné. Celá budova se dá po rekonstrukci pronajmout a díky své poloze může nést partajní pokladně spolehlivý výnos.

Grebeníček o úmyslu prodat si střechu nad vlastní hlavou a učinit tak ze strany bezdomovce věděl od samého počátku této operace, ale do médií - například komunistických Haló novin s zádnou alarmující informací pro členskou základnu nikdy nepřišel. A mohl. Protože i jeho privátní peníze, nejen prostředky KSČM jako hlavního akcionáře vydavatele - společnosti FUTURA - zajišťovaly Haló novinám přežití i ve chvílích, kdy neměly díky nízkému prodeji pomalu ani na výplaty a uvažovalo se o jejich zrušení. Protože Haló noviny "sloužily" a "slouží" dodnes zejména Grebeníčkovi a jeho generaci soudruhů. Velkou zásluhu na rizikovém stavu měl i laxní přístup vrcholného kontrolního orgánu - Ústřední revizní komise KSČM. Dlouhodobě ji vedl RSDr. Otakar Zmítko. Celá Tomanova operace patřila k nejpřísněji střeženým tajemstvím několika kanceláří nejvyššího patra "rudého" domu. Nejspíše pro neuvěřitelné paragrafy smlouvy, díky které by komunisté ztratili jakoukoliv kontrolu nad budovou a správce jejich majetku by jim za určitých podmínek také z jejich vlastního domu mohl dát výpověď. Skončili by na ulici. Přitom budova v ulici Politických vězňů 9 je plně ve vlastnictví KSČM. Kromě malého věcného břemene ve prospěch slovenské Strany demokratické levice na ní, ani na pozemcích, na kterých stojí, žádné zástavní právo nevázne.

České dráhy jako předcházející vlastník nesplnily povinnost k naplnění opatření tehdejšího Federálního shromáždění a prodej budovy neohlásily ministerstvu financí. Soudní pře s prvky politicky motivované šikany podobné té, s jakou si vydobývala své sídlo ČSSD, skončila pravomocně až v roce 2001 ve prospěch KSČM. Po celou dobu ale komunistům nebránila v opravách či rekostrukcích, a ani v pronájmech. Cena v řádech několika desítek miliónů byla přitom jen zlomkem skutečné ceny za celý areál sídla KSČM i s pozemkem. O prodeji budovy a tím nevratného ožebračení vlastní strany se Grebeníčkovo nejvyšší vedení utajeně dohadovalo několik let. To už Grebeníček neví? A nebo si dnes už nevzpomíná? Exner, který měl až do posledního sjezdu na starosti finance strany, se o budovu nedokázal postarat a rekonstruovat ji, i když komunisté nedostatkem peněz nikdy netrpěli. Novinářům v roce 2004 řekl, že strana měla ke konci roku 2003 majetek ve výši 325 milionů korun. Nedokázal za ta léta ani získat lukrativní nájemce budovy. Chátrající sídlo tak bylo Exnerovou politickou vizitkou po dlouhá léta. Stranickému tisku se tvrdilo, že "strana na to nemá, neb je chudá" jako její členové. A členové se neptali, věřili. Členové věří dodnes.

Václavu Exnerovi, protěžovanému Grebeníčkem a Františku Tomanovi zabránilo v podpisu krajně nevýhodné smlouvy až několik krajně znepokojených funkcionářů a právníků - "pět minut po dvanácté" na počátku zimy roku 2005. Ti přesvědčili nic netušící členy nejvyššího vedení, že bláhový souhlas s prodejem, který předtím dali členové širšího vedení v okamžiku odstoupení Grebeníčka z funkce dne 1. 7. 205, aby předem předpokládaná vina padla už na Grebeníčkova nástupce Vojtěcha Filipa, je smrtelným ohrožením pro celou stranu a přiměli je, aby toto rozhodnutí okamžitě revidovali a podpis smlouvy pozastavili na nikdy. Někdo tak se svou intrikou neuspěl a teď má vztek.

Nemám-li já kozu, tak ať sousedovi chcípne. Když jde o peníze, jde morálka stranou. I mezi některými soudruhy - jiné vysvětlení pro tuto zápletku není. Grebeníček připomínkou této události vstoupil na tenký led.