Tito novináři trpí určitou duševní slepotou. Mají asi dojem, že jako strážci veřejného mínění a vědomí legitimně bojují za "pravdu", nebo o tom aspoň sami sebe dokážou přesvědčit. Schopnost přesvědčit sami sebe o nějaké "pravdě" ale zároveň musejí mít společnou také s těmi, kteří je čtou.

Čtenáři těchto deníků nevyhledávají "své" noviny proto, aby se dozvěděli, co je ve světě nového. Oni se chtějí hlavně dozvědět, že se nic nezměnilo. Většinou ráno jedí stejné pečivo a k tomu mají jen rádi stejné noviny, tedy ten svůj pravidelný rituál, kterým začínají den. Spodní, rituální vrstva lidské osobnosti (a kultury) se tak stále projevuje jako faktický demiurg lidského uvažování -- rozhodování - jednání, protože stojí mezi vůli, coby živočišnou složkou, a uvažováním, coby složkou, která vznikla spolu s civilizací. Je to právě ta vrstva, která určuje, v jakém rozpětí se budou nacházet hranice uvažování jednotlivých lidí, tzn. do jaké míry budou schopni opouštět zónu vyhraněnou zažitým rituálem, ke kterému přirozeně inklinují.

Rituál je zároveň poměrně silná lidská zbraň proti existenciální nejistotě. Rituál je často schopen akceptovat jakékoliv pukliny v rámci logické (i etické) integrity určité ideologie, jen pokud může být považován za stále platný. Podle mého se svým způsobem jedná o způsob přežití, lépe řečeno splynutí. A není to jen lidská přirozenost, která se podílí na silném sklonu k rituálům. Akcelerátorem je ta obrovská zkušenost této společnosti, která spočívá ve čtyřicet let trvajícím režimu totality (rituál je v podstatě předchůdce a průvodce totality). Projevuje se tím, že lidé podvědomě, s potřebou vracet se k vynucené závislosti, hledají svět, ve kterém se mohou cítit bezpečně poté, co jim byla otevřena brána vězení a oni se ocitli v poměrně neznámém světě. Je to syndrom po čtyřiceti letech propuštěného vězně. Kdo by si na něj vsadil, že se vyrovná s tak cizím světem?

Je běžnou praxí posledních let, že se dlouhodobě věznění na konci svého trestu učí, jak se vyrovnat s přechodem do běžného světa, v němž je nečekají příkazy týkající se jejich nejosobnějších životních záležitostí a že budou muset být schopni kromě svobody nabýt odpovědnost za sebe sama. Bohužel, české společnosti nebylo z mnoha příčin dost dobře možné poskytnout ideální čas a podmínky k tomu, aby se mohla "učit", jak se sžít s novým režimem života . Během několika týdnů na konci roku 1989 se zde změnil režim společnosti a spousta lidí to dodnes vnímá jako bod, od nějž je česká společnost nejen fungující, ale také existující na demokratických základech. V tom je ale zřejmý podstatný rozdíl. Společnost má sice tu výhodu, že se na rozdíl od starého vězně neustále vnitřně biologicky mění. Je ovšem nutno počítat s tím, že proces biologické změny není procesem změny společenského vědomí kopírován a že totalitou jsou zasaženy i dnešní třicátníci, kteří byli v totalitě vychováni a zanechalo to na nich stopy, někdy nesmazatelné. Já osobně si ještě pamatuju, jak nám soudruh učitel v občanské výchově, pár týdnů před 17. listopadem 1989, přednášel historii společenských systémů podle ortodoxní marx-engelsovské dialektiky, hezky od prvobytně pospolné společnosti po společnost komunistickou, před jejímiž branami stojíme v pozici socialistického předstupně. O jedno celé civilizační období před zaostávajícím kapitalismem.

Dnešní třicátníci, ať už jako součást veřejnosti nebo médií, tomu sice nemusí věřit, ale jsou často schopni uvažovat podobným způsobem, ať už se obracejí k jakémukoliv "systému". Nedávno jsem vedl takovou zajímavou polemiku s člověkem velmi podobného věku, který zastával dost vyhraněné politické stanovisko. Na položené otázky po faktických rozporech jeho přesvědčení nebyl schopen odpovědět. Uznal, že sice odpověď na tyto otázky nezná, ale závěrem bylo hrdé prohlášení, že má přesto má svůj názor. To je, myslím, velmi odpovídající dogmatickému způsobu uvažování.

Demokracie má schopnost bořit rituály, které nespočívají na právním, etickém nebo racionálním základě. U lidí záleží na tom, jestli budou schopni rituály, podvědomě usazené ve vlastním myšlení, překonávat a u médií vždy záleží na tom, jestli to budou podporovat. Zdá se ale, že tyto dvě skupiny (veřejnost -- média) jsou natolik spjata svými společnými kořeny, že aktivní snaha musí být na obou stranách současně. Přesto, je-li někdy možnost změny na alespoň na jedné z nich, může to být ku prospěchu. Změna na postu šéfredaktora deníku, který je vyjma ryzí bulvár nejčtenějším deníkem v zemi, je docela dobrá šance. Zvláště tehdy, prochází-li společnost obdobím, kdy se více a více tlakem z vnějšku drolí mechanizované rituály, které ve společnosti přežívají s generacemi, které jsou jejich protagonisty. Nelze jistě čekat nějaké překotné změny, ale vědomí, že seriózní možná bude zanedlouho přece jen žádáno, pokud mediální scéna zůstane v současné podobě, může jít takovým snahám naproti. Uvidíme.