Už skoro každý Čech ví, že se v Brně jezdí "šalinou" (tramvaj). Hned po "kotrmelci" (sametová revoluce, takový plyšáček -- jak pro koho) jsem šel ukázat synovi i mé ženě Staronovou synagogu v Praze. U pokladny chtěla po mně desetinásobek za "flósky" (vstupenky) jako po cizincích. To snad podle oblečení. Začal jsem láteřit a dovolávat se spravedlnosti rodnou hantýrkou. Z fronty za mnou se mě zastala žena: "Nechte ho, copak neslyšíte, že přijel šalinó."

Ale málo "lonťáků" (přespolních) ví, že to "ó" musí být správně otevřené a dlouhé. Když "Lišňačka" (trhovkyně) na Zelným rynku vám řekne za řektvičky dvanáct a ne míň, protože není "potróóóblá", tak to ó opravdu slyšíte až do Líšně (bývalé předměstí Brna). Moje známá z Curychu, když je řeč o její matce, upřesňuje: "myslíš tu potróblóó komunistku"? Skoro brňák herec Miroslav Donutil, který se hantýrkou přiživuje, to správné ó nemá.

Hantýrku jsem nevymýšlel, jako Franta Kocourek nebo Bohumil Hrabal, který to dotáhl až do učebnic češtiny, ale znal jsem hodně hochů, kteří opravdu dokázali každou větu přebásnit v hantec. Kdo dovede ze své mateřštiny udělat květomluvu, ten se nemusí stydět ani před Dobrovským. "Ták natupírovat intrikána a hup do žumpy" doporučoval kasírující pingl o půlnoci. (Načesat knír a jít do baru Pavilon. Byl po schodech v podzemí.)

Kamarád z mládí, velkostatkářský synek, se hodil akorát na "gránycháře" (jeřábník) a "fachčil, nebo fachal" (pracoval) v "Borgeskce" (Borges, původní majitel Královopolských strojíren) v "Kénigu" (Královo pole, městská čtvrt). V "Kénigu" se ostatně narodil herec Karel Höger a bydlel ve stejném domě se starším kolegou Jaroslavem Vojtou. Du do "haklu", du "haklovat" (pracovat). Poeti z toho udělali "háčkovat". Možná to označovalo lépe produktivitu práce za Husáka, což nemohu potvrdit. Když jsem se jednou k ránu vracel z Pavilonu a střetl se s matkou ve dveřích bytu, která odcházela do "hokny", na otázku: kam déš? mě zkropila: "do baletu, blbče." Jinak se ještě říká: du "bochat". I když jsem doslova bouchal dlátem a palicí do dřeva, jsem tento výraz nezbožňoval.

Ještě jako puberťáci jsme pořvávali, když šel kluk s holkou: "jé, jé, jé voni na sebe valijou!" Určitě nám to "jé, jé, jé" ukradli Beatlesáci pro svoji písničku "She Loves you" s refrénem "yeah, yeah, yeah".

Jednou do mého obchodu s českými knihami přišla mladá dívka. "Áá, slečna je brňačka." "Né, né nésu. Já su rodilá švýcarka, rodiče só brňáci. Chci si kópit pravopis češtiny, tu negomu (neznám)." Ta dvacítka vskutku měla periferní hantec z "role a Radlasu" (nádraží a ulice za ním).

Po ránu jsem jednou zašel pro Lidovky a Blesk do kiosku "a pro máti Xantipu, má ju zamluvenó". Do malého okénka se vervala hlava chlapa. "Slyším dobře? Vy ste syn, jó? Páni von si přijede po třiceti járech a v přízvuku nemá škrábanec". Copak su lak na autě.

Po uveřejnění Hantecu s kresbou Pavla Kantorka jsme světoví! To by mně nikdy nenapadlo. Ano, když se ozve v našem případě židovská obec ve Švýcarsku, kam se na nás hrabou Dáni se svým průserem s Arabákama. Redaktor mi zavolal, že chtějí omluvu za kresbu. Poslal jsem je do hebrejské prdele a doporučil nereagovat a poučil o rozmáznutým hovně.

Autor, své mládí prožil v brněnských Žabovřeskách, dnes je majitelem českého knihkupectví v Zürichu. Od roku 1968 žije ve Švýcarsku, kde téměř 32 let vedl vlastní tiskárnu a kde mimo jiné vydával české knihy a kalendáře.