Někdy je ta kost pro umělce tučná, jindy jen tak k lítosti a útěše, že bude zase lépe. Nicméně umění žije nadále - vedle lovu, tu na mamuta, tu na burzovní kursy.

Ozval se ve mně zjevně atavistický pud prapředka mamutího gurmána, který osloven Pramúzou, zvedl se a šel k nejbližšímu plátnu -- stěně jeskyně s úmyslem činiti krásno a sundal jsem (lépe by bylo "sňal", ale jak sejmout parodii, která sama sebe bere s vážnou arogancí posvěcení svatozáří revoluce) ze stěny kanceláře reprodukci v rámu od socialisticky realistického umělce. Měl tehdy nesnesitelně zvučné jméno, oficiální pověst a kádrový profil proslulého krajináře, jehož plátna by mohla směle pojmout souborná výstava "Štětce na plátno otřené."

Umělec nemusel šetřit barvami, jen času a zřejmě ani invence a řemesla nebylo na víc než na vybledlé šmouhy v naznačených konturách krajiny. Tehdejší vlády podporovaly své umělce štědře, aby nebyly viněny z kulturní pokleslosti, a nehleděly příliš na to, co umělci malují. Absenci banánů v zelinářství vynahrazovala benevolence. Chléb sice byl, ale hry ocamcaď pocamcaď. Toho ovšem využily síly tehdy nepřátelské, a když už byly ve využívání, využívaly, rovněž bohatě, štědrých fondů ke vzniku děl, jež dnes nespatří světlo světla ani s pomocí Boží, protože pomoc Boží není sponzor. Tak vznikla i jiná vlna umění na jiném plátně, třeba na plátně stříbrném. Tak vznikla nová vlna československé kinematografie, která by nebyla, kdyby ... A za toto "kdyby" dosaďme složitost a dvojznačnost doby i poměrů. Dnes se mnozí veteráni tehdejšna distancují od sebe sama i doby vzniku své hodnoty i slávy. Jediné, co berou na milost, je tklivá vzpomínka na vlastní výtvor, jinak mám občas pocit, že někdejší Barrandov nebo Krátký film byly proti středověké mučírně v poměru zahrádky mateřské školky k poměrům v Sing-Singu. Je módní "minule trpět". A je módní to dávat k mediálnímu dobru. Aneb, jak pravil pamětník v  roce 1945, když pochodovaly Václavským náměstím partyzánské jednotky, tolik lesů jsme ani neměli, aby se tam všichni ti partyzáni vešli.

Mně na tom socialisticky realistickém umělci nevadí doba, ani on, mně vadí obrázek muže v Mánesově širáku, jak si v žírném poli otře štětce do plátna a já tady na to dodnes tupě civím, jakoby mne někdo nutil. Tak jsem si v prodejně s nadějeplným názvem Bankrot koupil za 29 Kč kalendář s reprodukcemi, strčil jsem zasloužilého umělce upatlaných štětců i s evidenčním číslem za skříň a koukám na Leonardova Jana Křtitele a hlodá ve mně podezření, zda jsem si z kalendáře nevystřihl originál. Dnes se už nedá ničemu věřit. I když je to reprodukce.

Volání po obrodě umění je slýchat z různých stran, v sebezáchovném instinktu obrany proti kasárenskému modelu života společnosti, který prodavačkám přivazuje červené stuhy na čelo nebo na rukávy, co varovné znamení průniku lidskosti do soukolí konzumu. Neboť menstruace se stává v dnešní době podobně rituálně nečistou, jako v dobách, kdy dokazovala, že duše přebývá v těle. Což je tak trochu trapné a tak trochu neúnosné ve srovnání vyššího poslání prodlévat s božstvy, které když nebyly průkazně tady, musely být přece někde jinde.

Z podobného atavistického nebo archetypálního zdroje instinktu sebezáchovy, kdy národ opět kráčí na Pražský hrad, aby se ujistil o vlastní identitě a dokladoval sám sobě opodstatnění existence, ze sálů plných jistě pozoruhodných a fascinujících exponátů vychází s duší stejně prázdnou, s jakou vcházel. A to proto, že mezi předměty minulosti, neživými průvodci a svědky někdejšího života a dnešním životem, není spojovací most komunikace, který by dovoloval navazovat onen dávno už zmiňovaný "dialog s předky".

Mezi exponátem a živým člověkem ční neprostupná hradba významného a významového mlčení předmětů a tázavého očekávání odpovědí na nepoložené otázky. Dva monology netvoří ještě dialog.

Jezdecké sedlo krále Václava IV., výpravné, nákladné, umělecky cenné, artefakt účelově podmíněný a výjimečný a do jiného rozměru povýšený estetickým měřítkem nad pouhou užitečnost, je dotud mrtvým kusem, dokud jej neoživí výklad nebo signál, probouzející imaginaci, fantazii a pochopení. Překladatel znaku musí zkrátka dodat význam, klíč k pochopení, jak vlastně vypadal život v sedle, musí umět popsat i život sedla na živém koni, nebo děj - jak vypadala strastiplná cesta od města k městu, ze země do země, jak bolel náraz dřevce do brnění a jak blízko zmrzačení nebo smrti byl řinčivý pád z výšky slavnostního turnaje do prozaického prachu a kamení pod kopyty vlastního koně, tedy oře, tedy komoně. Hůře na tom budeme my, půjdou-li události dál, jak jdou a náš svět zmizí za jediným velkým bilboardem -- Vykradeno, poslední zhasne. Mysleli jsme to zprava doleva a nazpátek tak upřímně.

Vážným kandidátem, tvrdím, na budoucí exponát z naší doby, není krabice pracího prášku nebo mobilní telefon, ale červená páska menstruační

rolničky malomocných prodavaček. Nebo papírová bedna od obrazovky obřího domácího kina, pod níž bude stát nápis: "Příbytek bezdomovce" jako doklad ztráty lidské důstojnosti. Neboť ihned poté, co průmysl s heslem lidských práv není už dotován, byl rozebrán na součástky, jak práv, tak lidskosti.

Politický systém voleného feudalismu vytváří společenskou atmosféru, jíž dokonale popsal v úvodních stránkách románu "Goya" spisovatel Lion Feuchtwanger. V nejoblíbenější české filmové pohádce dostane zpychlý krejčík v ukradeném kabátě krále Miroslava pár pohlavků. A přitom je to jen stylizovaný obraz onoho skutečného španělského krejčího. To bylo ovšem dávno a bylo to v pohádce.

Dnes na nás ze všech politických stran zpychlí krejčíci, ještě donedávna členové původní komunistické strany nebo její kandidáti volají, že se máme bát návratu komunistů. Bát se máme ale jich samých, jen v hávu jiném převlečených. Mám přitom pocit, jako bych žil v příběhu někoho jiného. Čeho se mám bát, když byli a jsou všude? Myšlenku reformace nezcenzuruješ, i kdyby ses snažil sebevíc, biskupe! Středověk měl ještě svou romantiku. A konturu.

Naši dobu charakterizuje beztvarost. Bývalý člen komunistické strany varuje před návratem komunistů a tváří se na nás z televize, jakože jiná partajní legitimace je nezpochybnitelným dokladem pravicovosti, úplně nově pojaté levicovosti, nebo středovosti. Případně marmeládou z toho všeho dohromady, jakou je liberálně konzervativní ústroj. Jedna část liberální, druhá konzervativní. Nebo naopak. Jen na okraj: "povýšenecký a arogantní" lékař Rath přijme parlamentáře na nákup acylpyrinu, a než se stačí vyslanci všech záruk a hodnot vrátit, už leží na stole podezření z korupce. Ministr hájí pacienty a pacienti lékaře, lékaři pak lékárníky a lékárníci sami sebe. Ze všech stran se hrnou améby s upřímným prohlášením, že by si sedli do poslaneckých a senátorských lavic a hájili. Jen už pomalu nikdo neví, co vlastně.

V naději, že se dotkne hodnot, kráčí národ na výstavu. A třeba tam skutečně nalézá, co hledá.

Protože rytířské sedlo mělo ještě svůj vlastní příběh.

Minulost byla tehdy jaksi průhlednější a přehlednější.

Nad vystříhanými obrázky z laciného kalendáře tiše doufám, že na imaginární výstavě o naší době bude jednou viset hned vedle té mazanice, kterou jsem šoupl za skříň, alespoň Cranachův Kupido s Venuší. A uznalý návštěvník, potomek, nás polituje povzdechem :

"Ano, i v takových dobách, museli žít lidé."

Kdybychom dnes žili v jeskyni, vrátili by se lovci s mamutem na tyči a namísto malby na skalnatých stěnách by tam stál nápis : "Maso odevzdejte neporušené u vchodu. Nashledanou u voleb."