Potom si přečtu, že premiér Jiří Paroubek se ohradil proti novinářským spekulacím, kdo mu platí oblek české olympijské reprezentace. Premiérova kancelář vydá prohlášení, že si premiér platí oblek sám. Nedůvěřiví novináři pátrají. Ptají se. "Investigují". Píší, vyslovují podezření, hledají, chtějí se dopátrat "pravdy".

Je to nesrozumitelný svět.

Senzace, která splaskne dřív, než se sama stačí nafouknout.

Zatím se dále vesele státně i privátně krade, uplácí, podvádí, šidí a lže. Měli jsme už i horšího premiéra. Celonárodně jsme pátrali, proč premiér bydlí. A kde. Za kolik. A kde si půjčil. Od koho. Kolik. Za co. Kdy to vrátí. O podstatě fungování rodinného podniku, do něhož byl zapojen stát a jedna z jeho vrcholných funkcí, pomalu ani slovo. Paní, která se stala součástí toho bordelu, vystupovala v televizi a pobaveně se smála. Potom ji odsoudili za pojišťovací podvod. Potom to tak nějak revidovali. Teď ji tak nějak pozvali k soudu znovu. Vzkázala soudu od moře, že se s dcerkou rekreuje, aby jí tak nějak neobtěžovali.

Zcela nesrozumitelný svět.

Před pár lety jsem se byl podívat u soudu, kde měli svědčit Plastici. Soud byl odročen, protože jeden ze svědků, estébáků, neměl čas se dostavit. Magor, tedy Ivan Martin Jirous (pro zvědavé publikum: maje v té chvíli alkohol v krvi na nule) řekl velice zdvořile, že když je "tenkrát" soud potřeboval, přivedli je i v klepetech. Použil ten výraz tak přirozeně, že slang se v té chvíli stal živou minulostí, přízrakem dob, o nichž mluvil.

Plastic Poeple se postupně staly legendou. Symbolem. Semiotickým znakem. Praporem. Oním slovem na zašlých zčernalých zdech chrámu, které objevil Victor Hugo a napsal o něm strašlivý příběh zvoníka od Notre Dame. Měřítkem. Dokladem.

Josef Jedlička napsal kdysi knihu, jednu z největších obžalob společnosti, která lhostejně, pod revolučními prapory povinného, ve skutečnosti neexistentního nadšení a zápalu, drtí malé lidi a jejich neheroické osudy. Kde život náš je v půli se svou poutí, navrhl prý tenkrát Ivan Diviš a knížka vyšla s tímto titulem. V krátkém rozhovoru k ní autor vyprávěl krátký příběh muže, pan Wild se tuším jmenoval, který vzdoroval padesátým letům v poustevnické chatě kdesi u Karlových Varů. Jezdívali za ním z Prahy studenti filosofie, fascinovaní možností naučit se vzdorovat době, režimu i osudu. Josef Jedlička, dnes bytem na hřbitově v Ausgburku, o něm napsal, že byl jako ta objevená konzerva kondenzovaného mléka z Amundsenovy výpravy, kterou uchoval led. Byla to jediná tekutina na Zemi, nekontaminovaná radioaktivitou a bůhví jakými jedy, kterými chystáme slavnostní derniéru této planety. Jak napsal : ta konzerva byla doklad a měřítko.

Plastici už jsou dnes jen spolkem starých pánů, spořících si na rovný důchod.

Srozumitelnost dokladu a měřítka v nesrozumitelném světě.

V domě U kaštanu, který nemáme rádi, protože jej nás neustále učili jako posvátné místo dějin dělnického hnutí, se nedávno konal koncert. Plastici. Dostal jsem se tam náhodou, protože ... protože jsem se tam dostal náhodou. Kamarádka kamaráda, která si tam chodí přivydělávat na studia do klubového baru, pravila, že jí Vráťa Brabenec řekl, jak je hezká. Prohodila to potěšeně, jakože ji to tedy netěší.

S Vráťou jsme se neviděli několik měsíců, možná rok. O přestávce změnil názor a prohlásil, že se mu líbí všechny kolem. Životní postoj jsme mu pochválili. Je to zdravé, sebezáchovné, sebevědomé a nadějné. A nediskriminuje to žádnou z těch, které v okolí byly. Eva Turnová, která s Plastiky hraje, řekla, že bude bubnovat, což bylo také zdravé, sebezáchovné a tak dále... a já jsem ji pochválil, abych zůstal u tématu, jak se vůbec nemění a jak je pořád krásná, na což řekla, že těch pět let, co jsme se neviděli, není na změny moc.

Seděl s námi elegantní pán v saku a roláku, který s Vráťou mluvil anglicky, načež se Vráťa najednou zeptal bez jakékoli souvislosti česky: "Ty přece mluvíš německy?" Na to já odpovídávám : "Jak se to vezme." Jak se to vzalo, ukázalo se, že elegantní pán je kulturní atašé německého velvyslanectví v Praze. Řekl potěšeně, že se mu koncert moc líbí, že je rád, kolik mladých lidí tam přišlo, atmosféra že je skvělá.

A dodal, jak si váží Plastiků, protože "udělali tolik heroického pro naši evropskou přítomnost a stali se vpravdě legendou a že na to nesmíme nikdy zapomenout." Řekl jsem zdvořile, že má úplnou pravdu. A to mi před chvílí Vráťa sděloval a činil si z toho nikoli legraci, ale srandu, že mu byl vyměřen důchod 3 800 Kč, neb byl dlouho v Kanadě a tam nedostane pro změnu nic. Ale má k tomu důchodu ještě příplatek 400 Kč. Za kriminál.

Takže já jsem spíše nemohl zapomenout na těch 400 Kč, protože mi pořád nedalo a musel jsem počítat, jak se to počítá. Od hodiny? Třeba 25 haléřů za hodinu vazby, 30 haléřů za hodinu výkonu trestu (plus nápravná skupina a společenská nebezpečnost, tehdejší nebo současná?) za mučení příplatek nebo stravenky? K legendárním veteránům se žádný režim nikdy nechoval pěkně a zdvořile. Pěkně a zdvořile se režimy chovají jenom k lidem, kteří jimi nenuceně proplouvají a to převážně proto, že právě tihle lidé za každého režimu sedí tam, kde se mají dobře a rozhodují o tom, jak se ti druzí budou mít špatně.

A napadaly mne zhůvěřilosti, jako že by kulturní atašé řekl velvyslanci a ten by zase řekl ministrovi své země a ten by zavolal do Bruselu a tam by řekli Nejvyššímu Úředníkovi a ten by řekl, protože výše by to už hnát nemohl: "Ovšem, to byl jen omyl. Tady to máme -- rubrika... to je rubrika Zasloužilé legendy, které se heroicky zasloužily o naše evropskou přítomnost." A za číslicemi 3 800 by škrtl Kč a napsal by : EUR.

A u nás by zasloužilí členové českých pravicových, levicových i jinak demokraticky nezávislých stran pokroku řekli: "Tak tahle mánička je eště ke všemu na prachy, jo?" A škrtli by těch 3800. Nebo by je převedli na fond Národní spásy, který čirou náhodou spravuje manželka a strýček a vnuci a jejich vnuci jednoho z nich. Aby to zůstalo v rodině. A soud, zaneprázdněný psaním plačtivých, omluvných dopisů té paní k moři, aby se už nezlobila, by si našel chvilku a nařídil by, že těch 400 Kč Vráťa musí doplácet. Měsíčně. Za svévolné používání cely předběžného zadržení.

A tak jsem šel do noci, od památníku bojů dělnické třídy za sociální spravedlnost pryč a snažil se rozumět světu, v němž na jedné straně houkne dáma velkého světa od bordelů na soud, ať ji s dcerkou laskavě neotravuje, když se právě opaluje, na straně druhé počítá legenda z kapely evropských legend, které se zasloužily o tu naší evropskou současnost, jestli má na cigára a na pivo.

Šel jsem mrazivou nocí Břevnova, klášter zářil, a nad Prahou se klenul billboardový úsměv premiéra, který to myslel tak upřímně a běhal po parlamentu a šeptal poslancům : "Nekoupili by, pane kolego, nějakej ten prací prášek vod mý ženy?" A pan poslanec také zářil a říkal :"Jistě, pane premiére. Celej vagón, moje stará se tím práškem může uprat, to je kvalita, to je kvalita." U toho Břevnovskýho kláštera je ještě jeden billboard, daleko případnější pro to místo. Je na něm předseda jedné nejmenované křesťanské partaje a stejně hrdé heslo o neposkvrněnosti jeho politické pověsti. Je prý nejpoctivější politik.

A zatím se určitě zítra dočtu, že naše "žurnalistika" vypátrala ne tedy důkaz, ale závažné podezření (zdroj si přeje být utajen), že premiér si sice dres olympioniků koupil z vlastního, ale kulicha mu zaplatil Gross. Tím se národu zhroutí poslední iluze a svět západní demokracie se otřese v samých základech.

Kdyby, napadlo mne v břevnovské tmě, vyhlásili letos volby a bylo by tam, že kandidují politické strany a na straně druhé, zcela samostatně, Vráťa Brabenec z Plastiků, měl bych jasno. Zatím, co tak slýchám po hospodách, Zelení to letos vyhrají jako druhdy KSČ, se skóre 101,9%.

A svět je náhle srozumitelný.