Je mi z toho smutno. Ne proto, že bych toužil po návratu vedoucí síly ve společnosti. Naopak. Velmi bych si přál žít ve státě demokratickém, který ctí svobodu vědomí i svědomí a lidská práva alespoň připomínající ideál, deklarovaný v Listině práv a svobod. Bohužel, tomu je naše současnost na hony vzdálena.

Stydím se při pohledu na fundamentální antikomunisty, plivající na všechno, co se v této zemi v době, nazvané budováním socialismu, událo. Nejen proto, že nic není jen černé a bílé, že totálním kálením na minulost zbavujeme elementární lidské důstojnosti všechny, kteří tu žili a s vírou v budoucí spravedlivý svět ledacos vytrpěli, ale také vytvořili.

Stydím se, že sliny plné jedu plivají v drtivé většině ti "hrdinové", kteří stačili v oné příšerné době temna nejen vystudovat, ale také získat slušná postavení, aby pak oddaně sloužili tomu děsivému Zlu. Je mi trapně, když slyším, jak trpěli, jak jim režim ostřihoval křídla, jak s největším sebezapřením vydělávali jidášské groše.

Proč byli mnozí z nich členy "velké rodné strany", nebo alespoň aktivními harcovníky v přidružených organizacích Národní fronty? Přece "jen a jen" proto, aby mohli zastávat slušná nomenklaturní místečka, na která by bez patřičné angažovanosti nedosáhli! Přiznávají tím, že byli politickými prostituty, opovrženíhodnými prospěcháři. Socialismus jim byl odporný, přesto jej využívali ve svůj prospěch. A dnes, aby oblafli občanskou veřejnost, tasí kolty proti někdejším chlebodárcům.

Nepřipadá mi potřebným připomenout, že ta proklínaná KSČ jako jedna z mála stran v moderních dějinách Evropy odsoudila zločiny, které se v tomto státě jejím jménem staly. Na svých sjezdech (XI. počínaje) se opakovaně distancovala od hanebností, které poznamenaly padesátá léta. Dokonce se poctivě snažila je napravit. To vše v době, kdy vládla, nikým neohrožována.

To uvádím jen proto, že mi připadá hloupé neustálé vyzývání komunistů k omluvám. Svět druhé poloviny minulého století nebyl světem porozumění a bratrského přátelství mezi dvěma systémy.

Hanobit jen jeden a zatajovat tvrdou realitu studené války je trestuhodné. Historii je možné dezinterpretovat, nelze ji však změnit. Chceme-li se vyrovnat s tím, v čem jsme pochybili, musíme mít odvahu se podívat pravdě do očí a nelhat. Sobě ani druhým. Zatím celých šestnáct let vytrvale lžeme. Snažíme se sami sebe přesvědčit, že jsme byli obětmi, které se tolik chtěly bránit, až místo toho byly oddanými strůjci vlastního osudu.

Dokonce nemáme právo ohrnovat nos ani nad těmi, kteří s větší či menší ochotou pomáhali ten zvláštní svět svobody-nesvobody "upevňovat". Kdoví, nebyli-li ti proklínaní "spolupracovníci" dokonce přesvědčeni, že slouží spravedlivé věci? Je velmi jednoduché odsoudit i tu hanebnou StB. Ale jak se chovaly podobné složky v jiných státech? Opravdu si myslíme, že byly nakloněny našemu socialismu (třeba s lidskou tváří")?

Nechci zabíhat do zákoutí mezinárodní politiky. Možná bychom s otevřenými ústy nevěřícně vrtěli hlavou nad informacemi o zpravodajských hrách, namířených proti našemu tehdejšímu státu. Nevěřícím Tomášům bych doporučil, aby se zamysleli nad atakem vůči Iráku. Jen bych připomenul, že k němu došlo v době míru! Dávno po konci studené (to je ovšem velmi naivní označení) války.

Je toho velmi mnoho, co by bylo potřeba vysvětlit a objasnit. Ujišťuji váženého čtenáře, že jakýkoliv zákon nemůže podat zprávu o tom, jak se stát potýkal se svým vývojem, jak se pokoušel naplňovat ideály, jak vítězil a chyboval. Bez pravdivého poznání všech složitostí minulých let není možné se vyrovnat s chybami, vinami, selháními i hrdinstvími. Život je příliš složitý na to, aby stačilo prohlásit, že minulost byla "protiprávní a zločinecká". Je to o to složitější, že my, kdož jsme ji žili, jsme byli subjekty i objekty, tvůrci i obětmi všeho, co se v této zemi událo. Je svůdné zbavit se vlastní odpovědnosti jedinou slinou.

Je to však nejen zbabělé, ale také naprosto neúčinné. Nemluvě o tom, že výsostně nemorální.

Pozn. JČ: Argumentace, že dnes mnoho lidí nadává na komunistický režim, ač s ním vesele kolaborovali, je platná. Dovoluji si však k úvaze pana Polívky připsat, že československý komunistický režim, ač jistě nebyl černobílý, nebyl z demokratického hlediska legitimní. Nikdy nebyl založen na svobodných demokratických volbách, ale na uzurpované moci skupiny samozvanců. Po roce 1968 pak to byl otevřeně koloniální režim, nastolený na bodácích okupačních armád. Podle toho to také vypadalo. Ze svého hlediska jsem byl velmi rád, kdykoliv západní demokracie zorganizovaly pomoc demokratickým aktivistům v Československu - bohužel se to dělo v důsledku jejich sobectví a posedlostí samotným sebou jen málokdy.