Zdá se, že každá politická strana, jíž v čelné vládní funkci po řadu let dominovala silná osobnost tak, jak tomu bylo v Británii za vlády Margaret Thatcherové, má po jejím odchodu z politiky velké problémy. A britští konzervativci se vskutku jaksi stále nedokáží postavit na nohy. Mimochodem, britští političtí komentátoři nyní spekulují i o tom, zda se totéž stane i britským labouristům, až z čelné funkce odejde jiná silná osobnost, současný premiér Tony Blair. No, uvidíme. Ale vraťme se k problémům konzervativců.

Od doby, kdy v roce 1997 prohráli volby a k moci se v Británii dostal Tony Blair, se konzervativci volebně nechytají. Cynikové argumentují, že je to proto, že Tony Blair je v podstatě thatcherovec a že Konzervativní straně úplně ukradl její pravicovou agendu. V tomto smyslu v Anglii (Skotsko je trochu něco jiného) dnes neexistuje velká, oficiální, levicová strana, a vlastně tedy, dalo by se říci, ani žádná velká oficiální pravicová strana, neboť konzervativci byli Blairem naprosto marginalizováni.

Jiným důvodem, proč konzervativci u britských voličů nemají úspěch, je zřejmě to, že jsou v posledních letech posedlí až ultrapravicovou agendou, především euroskeptismem a odmítáním přistěhovalectví. I při posledních britských všeobecných volbách učinili konzervativci otázku imigrace svým hlavním politickým tématem, navzdory varování z průzkumů veřejného mínění, že to voliče moc nezajímá. Dalším problémem je pro konzervativce to, že nedokáží nalézt dostatečně charismatického vůdce. Šéfů Konzervativní strany s v poslední době vystřídalo několik.

Charismatickým vůdcem by jistě byl bývalý konzervativní ministr financí a školství, zdravotnictví i vnitra -- jak vidíte, zastával skoro všechny vládní funkce - žoviální a populární milovník jazzu, fotbalu a kriketu, Kenneth Clarke. Clarke, jemuž je nyní však už pětašedesát let, je nesmírně bystrým a schopným politikem a troufám si říci, že kdyby britská Konzervativní strana překonala svou ideologickou předpojatost už v minulosti a jmenovala ho šéfem strany, byl by Clarke Tonymu Blairovi velmi vážným soupeřem.

Clarke kandidoval na šéfa konzervativců už v letech 1997 a 2001, ale pro Konzervativní stranu byl příliš centristický. Bylo pro ně nepřijatelné, že podporoval Evropskou unii a obsesivní hrůzu z přistěhovalectví považoval za nesmysl.

Nyní Kenneth Clarke vyhlásil svou kandidaturu na šéfa Konzervativní strany napotřetí. Poněkud zmírnil svou podporu evropské myšlence a středeční list Guardian například míní, že Clarkovo eurofilství už není pro britské konzervativce tak nepřijatelné. Francouzské a holandské NE evropskému projektu, pronesené v referendech letos na jaře, totiž podle Guardianu znamenalo v podstatě likvidaci procesu evropské integrace, takže eurofilové jako Clarke přestávají být pro britské konzervativce nebezpeční.

Na rozdíl od dalších dvou kandidátů na nového šéfa britských konzervativců, současného stínového ministra vnitra Davida Daviese a Davida Camerona, stínového ministra školství, se Kenneth Clarke stavěl proti útoku na Irák. Mimo jiné je Clarke vynikající parlamentní řečník, a proto by ho mnozí chtěli vidět v čele Konzervativní strany. Jiní konzervativci však argumentují, že Clarke je už příliš starý a nic neznamená pro konzervativní voliče, mladší čtyřiceti let. Někteří komentátoři kritizují i to, že Clarke zastává funkci náměstka správní rady firmy British American Tobacco, za což dostává roční plat v přepočtu přibližně 5 milionů Kč -- podle mnohých komentátorů je neetické vydělávat na prodeji tabákových výrobků vzhledem k tomu, že se ví, že působí rakovinu. Clarkovi odpůrci v Konzervativní straně namítají, že by mu při příštích volbách bylo už 70 let a že je na premiéra příliš starý.

Stoupenci Kennetha Clarka argumentují, že je jejich favorit po celé Británii "nesmírně populární. Ať je tomu jakkoliv, než bude mít Clare možnost to dokázat tím, že předstoupí před britské voliče, musí nejprve přesvědčit o tom, že je nejlepší kandidát na šéfa strany, konzervativní poslance v Dolní sněmovně. To nebude zrovna nejlehčí úkol.