Předně sama směrnice. Její text jsem četl pozorně a cosi jako zákaz patentování softwarových myšlenek (tj. ne programů jako celků, ale jednotlivých principů) se v něm vyskytuje pouze na jednom místě, totiž v článku 4, odstavci 2:

(...)Proto nejsou patentovatelné vynálezy zahrnující počítačové programy, ať již jsou vyjádřené jako zdrojový kód, strojový kód nebo mají jakoukoli jinou podobu, které provádějí obchodní, matematické nebo jiné metody a nevytvářejí žádné technické účinky nad rámec běžných fyzických interakcí mezi programem a počítačem, sítí nebo jiným programovatelným zařízením, v němž je tento program aplikován.

Bohužel, tato dlouhá věta ve skutečnosti patentování softwaru nijak nebrání. Jak je něco takového možné? Klíčová je definice „technického přínosu“ . Ta totiž v návrhu směrnice zcela účelově chybí (stejně jako definice „běžných fyzických interakcí mezi programem a počítačem“). Tím dostává Evropský patentový úřad (EPO) možnost si sám zvolit, co je patentovatelné a co ne. Současná praxe EPO přitom považuje za „technické“ víceméně všechny metody řešení problémů. Proto EPO i v současné době (v rozporu s článkem 52 Evropské patentové konvence z roku 1973) bez problémů akceptuje správně zaobalené patenty na softwarové myšleny. Podání softwarového patentu u EPO tak není o mnoho těžší než v Americe, stačí zaplatit právníka, který provede ono zaobalení. Tyto patenty jsou naštěstí stále bezcenné a v soudním sporu by neobstály.

Sjednocení patentových systémů v rámci EU je záslužná činnost: Sníží to náklady na patentování skutečně inovativních postupů. Pokud by ovšem cenou za takové sjednocení bylo akceptování softwarových patentů (se všemi neblahými důsledky jako omezení konkurence, patentování datových formátů, zpomalení pokroku atd.), tak by evropská legislativa byla v roli dědečka z pohádky, co začínal s valounem zlata, pak měnil až vyměnil a domů přinesl jehlu.

Pozměňovací návrhy, které měly směrnici zprůhlednit, jsou důkazem otevřenosti „kolegů pana Jursíka“ ke konstruktivnímu řešení. Cílem FFII a podobných organizací nebylo potopit patentový systém. Chtěli jsme pouze zaručit vyjmutí softwarových myšlenek z pole působnosti patentových úřadů. Kvalitní směrnici bychom uvítali. FFII pořádala konference o softwarových patentech a zástupce pro-patentové strany zvala k diskusi (ať už fyzické nebo elektronické). Není vinou „kolegů pana Jursíka“, že Rada ministrů a Evropská komise několikrát při schvalování směrnice jednaly v rozporu s pravidly. Není vinou „kolegů pana Jursíka“, že Evropská komise ukázala, že si Evropského parlamentu neváží, když parlamentní žádost o návrat směrnice do prvního čtení hodila do koše.

Pokud by bylo možné zalátat všechny díry ve směrnici pomocí jediného dodatku, jistě by nebylo taktické podávat tolik pozměňovacích návrhů a tříštit síly. Bohužel, směrnice obsahovala různých skulin a děr příliš mnoho. Sadu změn podporovanou FFII nakonec tvořilo 21 pozměňovacích návrhů podaných dvojicí poslanců Roithová-Buzek.

Pozměňovací návrhy nepodávali pouze odpůrci patentování software, ale i jeho příznivci, a situace byla chvílemi poněkud nepřehledná. Ve finále se počet návrhů skutečně vyšplhal na oněch 178, které uvádí pan Zvěřina. Uznávám, že poslanci europarlamentu asi nebyli příliš nadšení z představy projednávání tolika textů, avšak nebyla to únava, která nakonec způsobila odmítnutí směrnice. Odmítnutí představovalo kompromis mezi příznivci softwarových patentů, kteří se báli rostoucí podpory pro dodatky, a mezi odpůrci patentů na myšlenky, kteří si nebyli jistí, zda se skutečně podaří zalátat všechny díry v textu. Proto pro odmítnutí nakonec hlasovala drtivá většina poslanců.

Pan Zvěřina má i nemá pravdu, když říká, že jde především o peníze. Samozřejmě, patentové prostředí ovlivní peněženky mnoha subjektů (a špatné patentové prostředí peněženky mnohých subjektů hbitě vyprázdní). Celá věc má ale i další rozměr: rozhodování o patentovatelnosti je rozhodováním o podobě evropského softwarového průmyslu. Počítače změnily během padesáti let náš život a zdaleka ještě neřekly své poslední slovo. Chceme deformovat rozvoj informatiky a rozvoj informační společnosti pomocí absurdních pravidel? Pokud ano, tak patentování věcí jako elektronický nákupní košík je tou nejlepší cestou.

Odmítnutí špatné směrnice je sice horší než schválení dobré směrnice, avšak není to žádná katastrofa. Patentové právo se nezhroutilo; funguje dál podle původních předpisů. Směrnice sama by nepřinesla sjednocení veškerého patentového práva – naopak, byl by to spíše začátek cesty. A pokud by další kroky na této cestě měly být stejně špatné jako ten první, tak bych raději ani nechtěl dojít na konec.

(Autor je člen Českého sdružení pro svobodnou informační infrastrukturu)