"Japonská umělkyně, na kterou nikdy nezapomenu, si nacpala do mnohem větší podprsenky, než jakou skutečně potřebovala, kusy červeného melounu, tyto vyndávala a za nelidského vřeštění je sama požívala. Teoretikovi, který stál vedle mne, jsem po chvíli navrhl, že umělkyně chce vyjádřit myšlenku, že moderní lidstvo požírá samo sebe. Teoretik se jen zasmál a děl: "Právě toto je cesta falešná a pochybná, protože se jedná o jednoznačné a jen symbolické vysvětlování, které je zvláště v případě takovéhoto víceznačného uměleckého projevu naivní a zavádějící. Spíše je třeba zvážit všechny konotace uměleckého činu - umělkyně pracuje s přírodním materiálem, jehož pomíjivost a křehkost staví do působivého kontrastu s banalitou textilního výrobku a to zase spojuje paradoxně s nahým tělem, které je, jak známo, prvotním a zásadním vyjadřovacím prvkem umělkyniným, přičemž nudita tu nemá jednoznačný smysl, ačkoliv ani toho se nezříká, ale chce vypovídat o přímém kontaktu a osobním angažmá umělce v dobovém kontextu, přičemž nesmíme opomíjet tak podstatné faktory jejího expresivního sdělení, jako je místo, na kterém se performance odehrává, denní a roční doba a také nesmíme opomenout pozadí, jež je záměrně zvoleno jako náhodné, a také nesmíme nepovšimnutím přejít audiální faktor performance, rezignující na slovo jako signifikantní projev a nahrazující moment verbality momentem diskomunikační výzvy, apelující na mimoracionální percepci"" ( esej Alexe Koenigsmarka o veletrhu umění).

Ještě jeden citát Josepha Beuyse, v němž vyjádřil své umělecké krédo: "Plastický princip je konstelace sil, která sestává z více pojmů, ale především ze tří neurčitých, chaotických, neřízených energií a z krystalického principu formy z velmi protichůdných vztahů a ze zprostředkujícího principu pohybu. Pokud to přeneseme na člověka, není to psychologicky nic jiného než ona čistě emocionální vůle, která pohání emocionálně neřízený akcionismus, citově emocionální princip pohybu a čistě formálně vykrystalizovaný abstraktní stav teoretiků" (citát z knihy Ephraima Kishona Picassova sladká pomsta, kde autor přiznává, že ve srovnání s Beuysovým Plastickým principem mu rozluštění egyptských hieroglyfů připadá jako dětská hračka).

Umění je hra, komunikace a radost z odkrývání tajemství za viděným. Co všechno může být zakódováno v současném moderním uměleckém díle? Jak dešifrovat politické narážky, společenskou kritiku či osobní poselství autora, ukryté v jeho díle? Může to vše ještě odhalit a pochopit i poučený návštěvník, sám, bez pomoci "vykladače písma"? Nebo jde umělcům zejména o vybuzení okoralých emocí šokem? A estetika, krásno, kánony krásy? Překonané! Teď jsme dál, v jiné době, denně bombardováni katastrofami, terorem, násilím, lží. Toto jsou naše inspirace a naše díla jsou odpovědí, postojem i stanoviskem. A veliká plátna, monstrózní sochy, podlahy plné kamení, lahví, uhlí jsou jenom zkratkou, kódem, šifrou, logem naší filozofie, stavu duše a obrazem rychlosti doby.

I věda má velký podíl na vyvolávání a přetrvávání chaosu ve společnosti, a zcela logicky i v umění, svým rigidním trváním na " vědeckosti" při komunikaci s většinovou společností. Neumí zaujmout, vyprovokovat zvědavost, upevnit důvěru, že nejen zasvěcení, ale každý může porozumět. Zprostředkování není redukcionismus a prostá mluva nezbavuje učence mystické glorioly jedinečností. Naopak by zjistili, jak jednoduché principy zabalené do pokroucených vět poskytují mimikry vědeckosti. Možná by jim to pomohlo k novým, netradičným pohledům na objekt jejich výzkumů. Možná by si měli položit otázku, jak může umění pomoci vědě k produkci "lepší vědy" a proč lidé mají obavy z moderní vědy. Vstřícnost by pomohla společnosti i jim samým uznat limity vědy ale současně docenit její hnací sílu.

"Všechno na světě je v prudkém vývoji, mění se, transformuje. Jenom výtvarné umění ustrnulo a tvůrci se smrtelně vážným obličejem velekněze vaří znovu a znovu stejnou polévku. Kalkul tam z většiny děl trčí jak péro z kanapete. Kalkul a sebeuspokojení, že nikdo se neodváží vykřiknout "Král je nahý". A pokud ano, což činím zde, lze nad ním mávnout rukou jako nad nepoučeným blbem. Hlavní proud takzvaně moderního a ve skutečnosti čistě akademického malířství se líně valí korytem vyhloubeným už někdy na začátku minulého století." (Ondřej Neff o Prague Biennale 2 na Neviditelném psovi).

Je možné si ještě něco nového vymyslet a především, má vůbec ještě smysl si vymýšlet něco nového? Totiž musí to být za každou cenu nové? Koenigsmark vzpomíná jak obcházel mnohé expozice a představoval si smutně, jak bědně budou všechny ty věci asi za třicet let, zaprášené, působit někde v nějakém muzeu...

Hodně umělců se soustředilo na malbu vlastních genitálií. Jeden americký tvůrce rozmazával své sperma v červené nebo modré barvě. Ještě před sto padesáti lety by asi nahý performista, který by se pomazal hovězí krví a položil se na prostěradlo přímo před radnicí, byl okamžitě odvezen do nejbližší psychiatrické léčebny, tehdy ještě nepěkně řečené blázinec, a jeho tvrzení, že tímto činem zamýšlel vyjádřit myšlenku, že lidský život je pomíjející a krev je zdrojem všeho živého, zatímco jsme všichni přišli na svět nazí, by byly všeobecně pokládány za důkaz toho, že tam právem patří. A patřil by, neboť s tím nápadem přišel příliš, příliš brzy.

To co na Prague Biennale 2 předvádí Maria Rosa Jijon, ekvádorská umělkyně žijící v Římě, jsou obrázky z časopisu roku 1939 a staré, barevně dotvořené fotografie, aby nám ukázala, jak "stejné problémy jsou stále aktuální". To vše začalo před více než 40 lety, v roce 1964, kdy Američan Robert Rauschenberg získal hlavní cenu na benátském Biennale za obrazy, jež byly montážemi z dobových fotografií, barevných inzerátů a reprodukcí děl starého umění. I fotografie dokreslované Andy Warholem jsou zde již přes 40 let. A ejhle, v roce 2005, o 40 let později to tu máme znovu, i s nálepkou moderní umění.

Nedivme se, i cenu Chalupeckého za rok 2001 dostal umělec který neudělal nic většího, než že bezostyšně a neautorizovaně kopíroval Josefa Ladu, jehož pak ještě navíc i zesměšnil. A je výsměchem etice a právu, když se takové dílo těší všeobecnému obdivu a úctě.

Snobi to chtějí, tak to tam visí, řekl mi k tomu jeden renomovaný výtvarník. Dnes v galerii, zítra u mě na zdi, na odiv všem, kteří tomu nerozumí stejně jako já; ale hodně se o tom psalo a mluvilo, tak něco na tom musí být. Monstrózní akce přitahují sponzory, kteří se rádi vidí ve společnosti populárních umělců. Vystoupili z anonymity svých úřadů a lid je konečně identifikoval, jsou to dobře investované peníze! Je to stejné jako s televizí. Čeští diváci mají televize (a média vůbec), jaká si zaslouží. Je to přesný obraz jich samotných. Až se zvýší jejich intelektuální úroveň, pak se budou média muset přizpůsobit.

Experimentálněji zaměřená část umění se vždy snažila vytvářet a nabízet divákům prožitky, které by mohly proměnit pohled na svět, pokouší se vytvářet prostory pro alternativní logiku myšlení a jednáni, píše Vít Havránek v recenzi na Výtvarné Bienále v Benátkách roku 2005.

Benátské bienále hodnotí jako příjemný vizuální zážitek bez přítomnosti silných vypovědí, což je vzhledem k metám, jež si mnozí dnešní umělci vytkli, málo. Vidí v něm vzrušující experiment mezi vědou a poezií !

Moderní/postmoderní umění je často výrazově prázdné, minimální forma chce v sobě obsáhnout ohromné rozsahy poselství autora, jenž vidi, cítí, nechápe, prožívá, emočně se nadchne, a je nucen k reakci. Vzniká dílo, něco čemu málokdo rozumí, pokud mu "vykladač písma" neozřejmí, co všechno je tam. Možná je v tom skrytý vliv různorodosti vědeckých a technických informací, jež dosavadní umění nedokáže klasickými výtvarnými formami prezentovat ,a proto ta "zmatečnost". Umělci tomu, co je bombarduje a denně na ně "útočí" informačními kanály možná příliš nerozumí, ale emočně jsou tím zasaženi, chtějí reagovat, a výsledkem je zjevný chaos. A je to třeba jen část historického období vzniku, utváření něčeho nového, co v dějinném kontextu jednou ukáže společné problémy umění a společnosti chtějící se vyrovnat s rychlostí pokroku ve světě vědy. Pokrok, který prožíváme v sociálně-psychologické oblasti, v mezinárodním přeskupování moci, vytváří novou restrukturalizaci světa, plodí konflikty a vrhá svět ve zmatek i uvnitř státu. V historii jsou známá období (zemědělství, manufaktury, technická revoluce), kdy výrazný zlom v poznání, jemuž dnes říkáme věda, vedl k podobnému chaosu i ve společnosti a kultuře. Z něho pak vznikl nový řád.

Ale co když to všechno má i jinou tvář? Ať moderna či postmoderna, oboje vždy obsahuje poselství známé pouze tvůrci. Je-li člověkem obdarovaným, a hlavně chce-li něco říct lidem, a ne jen reflektovat sebe, může mít to štěstí, že se mu to podaří. Konzumenti si ovšem dosazují do jeho sdělení opět sebe, svůj vkus, takže ke kontaktu s dílem, jak ho měl na mysli tvůrce, dochází jen někdy. Nejde-li ovšem o tvůrce-génia. Věda samozřejmě na umělce působí, má-li pro ni buňky, a není-li příliš zahleděn do sebe, jeho myšlení může být formováno jinak, nově. Je jenom otázka, budou-li konzumenti naladěni na stejné vlně s ním nebo alespoň schopní a vstřícní vstřebat novotvary. Je to otázka inteligence, výchovy, věku atd. Neporozumí-li ale umělcovu sdělení, hodí dílo jednoduše za hlavu a půjdou svou cestou. Někteří budou mít vůli pochopit, ale zabrání jim v tom umělcova případná omezenost. V tomto smyslu se na avantgardní uměleckou tvorbu mohou "nabalovat" tvůrci, kteří jsou buď epigony, nebo diletanty, anebo prostě neumětelové. V tom se skrývá pro ryzího konzumenta velké nebezpečí.

Dnešní umělci se jistě snaží pochopit dostupné poznatky vědy a v jejich výtvorech se to může odrážet, ale prvotní je pro ně jejich vlastní vidění světa a toho, co chtějí sdělit. Pouhé neporozumění lze asi stěží považovat za jediný důvod chaosu -- existují přece umělci dobří i horší a to, co světu sdělit chtějí, rozhodně po svém vyjádří.

Věda tedy zajisté ovlivňuje myšlení a inspiruje, ale umění, byť inspirováno, jde svou vlastní cestou. (Techniky třeba využívá, ale většinou jako pomůcky k vyjádření, ke sdělení.) Zmíněný chaos ukazuje spíš na neschopnost či diletantství za každou cenu, ale možná i na neslučitelnost vědy s uměním, které se sobě mohou přiblížit a vzájemně se ovlivnit, ale časem opět nacházejí své vlastní koleje. Dokud nepřijdou na lepší způsob koexistence, mohou se sbíhat v rovnoběžce, ale končící v nekonečnu. Rozhodně nemohou být jedno druhému služkou - snad jen nezávislou či příležitostnou kolegyní, inspirující a při vzácné shodě spolupracující a vzájemně se obohacující.

(Děkuji paní Karle Ladwigové za přínosnou diskusi a inspiraci. M.G.)