Rozkradené, zničené, případně do zahraničí rozprodané průmyslové podniky a banky jsou jen tím méně závažným následkem. Daleko horším se mi jeví neuvěřitelný morální a intelektuální úpadek českého člověka. Má plnou pravdu Milan Knížák, který dle zpráv v tisku prý prohlásil, že k největší mravní devastaci českého národa v historii došlo za prezidentování Václava Havla. Ovšem mám dojem, že tento úpadek pokračuje.

Patří k čecháčkovské tradici svádět mravní nedostatky na minulý režim. Je proto dobré si připomenout, co o českém národě soudil před sto lety T. G. Masaryk: Národ lokajů, nemyslící lidé, zbabělí zloději ("nebát se a nekrást!"). Já sám jsem uvedená slova nebral nikdy příliš vážně, ovšem vývoj po převratu mne přinutil Masaryka docenit.

Mne osobně nejvíc překvapila neuvěřitelně nízká intelektuální úroveň značné části české veřejnosti. Znám řadu lidí i s vysokoškolským vzděláním, kteří v čistě osobních záležitostech jednají doslova jako tupá hovada. Bylo mi to dlouho nepochopitelné, protože při měření IQ na tom nejsou Češi nijak špatně.

Důvody tohoto vývoje jsem pochopil až nedávno. Vnějším důvodem je změna fungování mocenských struktur v republice. Za Rakouska, první republiky, i za komunismu, byla vždy "vrchnost" zřejmá a čitelná. Vyznávala určité hodnoty a chtěla, aby je vyznávali i řadoví občané. Pokud se tito tvářili, že je vyznávají, byla vrchnost spokojena a dotyčné občany měla dokonce ráda. No a v tom Češi uměli náramně dobře plout. Dnes je však situace zcela jiná. Vrchnost je nestálá a proměnlivá. Ředitele může náhle vystřídat nový ředitel a za podlézání bývalému může potrestat. Lokaj proto neví, co má dělat. Kromě toho, podlézá-li např. v soukromé firmě, žádný prospěch z toho nemá. Jeho nadřízený je totiž také lokaj, který se dle svého názoru konečně stal příslušníkem panstva a podřízenými lokaji okázale pohrdá. V takovéto situaci si typický český člověk vůbec neví rady. Začíná se uzavírat do sebe a přestává se stýkat nejen s bývalými přáteli, ale často i s příbuznými.

Další příčinou je jakýsi vnitřní důvod. Je to nesmírně přízemní sobectví, ke kterému byla zřejmě většina českého národa vychovávána v rodinách od dětství. Tito lidé se takzvaně starají pouze o sebe. Nezajímají je příběhy druhých, na druhé hledí jen nepřejícně. Jejich zlenivělé mozky nejsou tudíž vycvičeny k hodnocení složitějších situací a v dnešní situaci zcela selhávají.

Hlavní strategií se proto stává, za žádnou cenu na sebe neupozornit. V domě, kde bydlím (panelový věžák -- 79 bytů), se drtivá většina obyvatel bojí zavolat na bytovou správu, že neteče teplá voda. Lidé jsou doma zamčeni na šest západů a neodvažují se podívat z okna. Jejich intelektuální úroveň tak ale stále klesá a jejich neuvěřitelná zbabělost se proto nepřetržitě zhoršuje.

Otázkou je, jak tento trend mravního a intelektuálního úpadku obrátit. Někteří historikové uvádějí, že všechno, čeho český národ za posledních 250 let dosáhl (a nebylo toho málo, mimo jiné vstal z mrtvých), bylo vždy výsledkem práce malých skupin, téměř jednotlivců, kteří pak na sebe "nabalili" určitý počet spolupracovníků. Žádná taková skupina však nyní není na obzoru. Osobnost, jakou byl např. T.G.M., český národ nikdy do významné funkce nezvolí. Taková osobnost musí přijít sama a sama se do významného postu dosadit. To je však v dnešní demokracii téměř nemožné. Zatím tedy nezbývá než doufat, že s rozvíjejícím se podnikáním snad vyroste nějaký nový Tomáš Baťa (zakladatel), který Čechy přesvědčí, že dobrého postavení je možno dosáhnout jen tvůrčí, týmovou a disciplinovanou prací, podpořenou trvalým úsilím a zdravým sebevědomím. Snad do té doby Češi neskončí jako pomocní dělníci a lokajové ve vlastním státě.