Stručně řečeno, smiřujeme se s ním; přijímáme ho zdánlivě jako něco samozřejmého, jako vzduch nebo jako teplo slunečních paprsků, ale ve skutečnosti pro nás nepřestává být magickou veličinou, kterou nejsme schopni obsáhnou a pochopit Svědčí o tom už sama slovníková definice prostoru: Má to být prostředí či místo, žádnými rozměry blíže neomezené a neohraničené. Není divu, že taková metafyzická představa vzbuzuje krajně rozporné reakce: Děti se drží máminy sukně a osádky plachetnic obeplouvají Zeměkouli, aby se přesvědčily, že je konečná.

Ženy se cítí bezpečně v prostoru, vymezeném rodinnými zájmy, zatímco muži touží po nejistých dálkách, o nichž pak mohou bájit. Agorafobikové by omdleli, kdyby měli přejít svatopetrské náměstí ve Vatikánu, zatímco klaustrofobikové by se udusili, kdyby uvízli v newyorském výtahu. Speleologové obdivují podzemní dómy, zatímco politikové se vyžívají v diskusích o globalizaci. Arabové se těší z fyzické blízkosti, zatímco Skandinávci si udržují fyzický odstup. Někdy se zdá, že nás ptrostor ovládá víc, než bychom si sami přáli.

V nedávném rozhlasovém rozhovoru se režisér Ladislav Smoček přiznal k tomu, jaké otázky ho fascinovaly v mládí: Přemítal o tom, zda jsou si drobní živočichové, mravenci, žížaly, krtkové atd., schopni uvědomit rozlehlost prostoru, jejž obývají. Chápou, že prostor nekončí tam, kde končí okruh jejich biologické působnosti? Tato otázka se samozřejmě týká i lidské zkušenosti (a dramatik Smoček ji v některých svých hrách, například v Pikniku a v Kosmickém jaru, tematizuje): Jsme schopni si představit, oč nás vnější prostor přesahuje? A jsme schopni z kontaktu s prostorem vytěžit něco přínosného? Pojem volný prostor si podvědomě spojujeme s pojmy, zaručujícími občanskou svobodu (svoboda projevu, shromažďování apod.), protože je protikladem pojmu vězení, ale tak jako jsou lidé, kteří se sdružují v hospodách a na náměstích, jsou i lidé, kteří záměrně vyhledávají samotu, i kdyby měla podobu čtyř holých stěn: Do této klauzury se uzavírají myslitelé, tvůrci, vdovy a vdovci, utečenci, spiklenci a řeholníci; omezený prostor je rovněž údělem paraplegiků. Vězení ostatně nemusí být jen výkonem trestu, ale i -- například pro členy zločineckých mafií -- ochranným zařízením.

Uzavřeného prostoru se dovolávali také antičtí dramatikové, kteří uznávali jednotu děje, místa a času; tento kánon přestala respektovat teprv renesance. Určení prostoru (interiér, exteriér, plenér atd.) stojí dodnes v záhlaví divadelních a filmových výjevů, neboť charakter zvoleného prostředí se odráží v jednání postav, které do tohoto prostředí vstupují. Rozhodující bitvu je třeba svést na nedohledné pláni, zatímco manželský spor by se měl vyhrotit v ložnici. Podle způsobu, jak autor exponuje prostředí, můžeme odhadnout, k jakému uměleckému stylu se hlásí. Realistický spisovatel se spokojí s přehledným popisem dějiště, zatímco naturalista zdůrazní neblahý vliv prostředí na své protagonisty (o míře tohoto vlivu se přou i biologové a psychologové). Romantik nás zavede do lesních zákoutí, k jezerům a k zříceninám, autor fantastické prózy nám předestře pohádkovou či kosmickou scenérii a autor kýče obklopí své hrdiny exkluzivními kulisami. Některým spisovatelům a skladatelům učarovalo prostředí natolik, že ho vložili do názvu svého díla (Gogolovy Petrohradské povídky, Durrellův Alexandrijský kvartet, Musorgského Noc na Lysé hoře a mnoho dalších). Jediné médium, které si může dovolit prostor ignorovat, je rozhlas; proto se v něm mohou uplatnit vnitřní hlasy, duchové, nebešťané a jiné netělesné substance, které by například ve filmu neobstály. Znamená to, že se neomezený prostor snáší líp s omezenými (tělesnými) postavami než s těmi neomezenými?

Jedna vlastnost prostoru je tedy nesporná: Je relativní -- stejně jako čas, s nímž tvoří ostatně podle fyziků jednotný princip. Platí to i o svobodě, kterou nám prostor nabízí. "Jestliže ve velkých městech pozoruji nespočetné davy lidských bytostí, jak se pohybují ulicemi sem a tam, a jak se shromažďují na slavnostech a politických manifestacích," píše Ortega y Gasset kolem roku 1930, "probouzí se ve mně tato neodbytná myšlenka: Může si dnes dvacetiletý člověk vytyčit životní projekt, který by měl individuální podobu? Kdyby se tento obraz snažil rozvinout ve své fantazii, zjistil by, že je ne-li nemožný, pak aspoň nepravděpodobný, protože nemá k dispozici prostor, v němž by se mohl pohybovat podle vlastního rozhodnutí. Záhy přijde na to, že jeho projekt naráží na projekt bližního, stejně jako život bližního tísní život jeho. Malomyslnost -- spolu s přizpůsobivostí vlastní jeho věku -- ho přivede k tomu, že se vzdá nejen takového činu, ale veškeré osobní tvorby a bude hledat opačné řešení: Představí si život standardní, skládající se z tužeb, vlastních všem, a shledá, že ho docílí, bude-li se o něj ucházet v kolektivním spojení s ostatními." Z tvořivého jedince se tedy stane masový člověk, s nímž už si politikové dokážou snadno poradit.

Prostor se v našich představách nezmenšuje ovšem jen vinou kolektivizačních tendencí. Zužuje se i svět, který jsme stačili poznat a prozkoumat. Pro cestovní kanceláře je čím dál těžší uspokojit zhýčkané turisty, kteří už navštívili všechny historické památky a procestovali všechny přírodní rezervace. Optické přístroje nám přibližují jak svět vesmírných těles, tak svět mikroorganismů. Náš pohled na prostor se tedy v průběhu věků mění, ale není snadné rozhodnout, zda se nám dnes zdá svět vlídnější, domáčtější než kdysi. Řečtí filozofové (Platon, Aristoteles) přisoudili prostoru podobu nádrže či obalu, v němž jsou umístěna hmotná tělesa. Kant už přibírá lidský subjekt: Spatřuje v prostoru apriorní formu našeho vnímání, kterou nelze vyvodit ze skutečnosti; prostor je podle něho naopak podmínkou lidské zkušenosti. Přihlédneme-li k tomu, že podle antických představ byl svět plochý a že výtvarnou perspektivu uplatnil teprv Giotto, mohli bychom dospět k domněnce, že první lidé, kteří se na Zami objevili, vnímali svět jen dvojrozměrně; trojrozměrnou optiku si osvojili teprv dík své fylogenetické zkušenosti. Pak by se možná potvrdila i spekulace, že proslulý eskapolog Houdini -- jako jeden z prvých -- dokázal vstupovat do čtvrtého rozměru, tj. do rozměru budoucnosti. Je snad tato spekulace fantastičtější než hypotézy astronomů, podle nichž se vesmír jednou rozpíná, podruhé smršťuje, atd.?

Prostor však není jen záhadou pro vědce, ale i výzvou pro dobyvatele a dobrodruhy. Není tomu tak dávno, co se jistý evropský národ halasně přihlásil o svůj údajný Lebensraum; naštěstí neuspěl, ale expanze, o níž se ve jménu životního prostoru pokusil, stála miliony lidských životů a nebyla prvá ani poslední. Ani dnes by žádná z velmocí nepopřela, že svůj vliv opírá o rozlohy svých držav (kolonií, dominií, podřízených území atd.) a o jejich strategický význam. Z biologického hlediska se zdá být touha po ovládnutí výhodného prostoru přirozená, neboť ji známe i z živočišné říše: Zábor a uhájení teritoria je pro každé zvíře existenční nutností. V lidských podmínkách by mohlo zvířecímu teritoriu odpovídat území, jemuž říkáme vlast; doby, v nichž se kvůli domovině skládaly ódy a symfonické básně, nicméně minuly, neboť právě vstupujeme do další éry stěhování národů. Probíráme-li se dějinami, můžeme ostatně s jistým pobavením sledovat, jak se územní celky střídavě sdružují a rozpadají, jako by v nich zároveň působily neznámé dostředivé i odstředivé síly. Kdo je produkuje? Národ? Lidská povaha? Vrozená touha po sebeurčení, nebo vrozená xenofobie? A patří rozpad Rakouska-Uherska respektive vznik Evropské unie rovněž k těmto notorickým peripetiím lidské historie? Pokud ano, není těžké předpovědět, jak dlouho evropské společenství vytrvá. Perspektivu mohou dokreslit i dvě známé literární utopie -- Čapkova Válka s mloky (úlohu mloků může sehrát například takzvané globální oteplení) a Orwellův pamflet 1984 (současná kontrola občanského života pomocí bezpečnostních kamer, odposlechů, počítačových údajů atd. se už začíná této vizi nebezpečně podobat).

Všechny úvahy a představy o prostoru, který obýváme, překonává nicméně mnohoznačná scéna z Shakespearova Krále Leara, v níž šílený prosťáček Edgar doprovází vévodu Glostera k doverským útesům. Všechno je jinak: Oslepený Gloster chce zúčtovat se životem, Edgar je jeho nepoznaný, neprávem zavržený syn, který šílenství jen předstírá, a doverský sráz je ve skutečnosti rovná krajina (jeviště). "Dejte mi ruku," vybízí a obelhává syn otce. "Teď jste od propasti/ jen pouhou stopu. Za nic pod měsícem/ bych tady nevyskočil (překlad E.A. Saudka)." Gloster se pomodlí, vrhne se kupředu a zůstane nehybně ležet. Omezený scénický prostor se na okamžik změnil v nedozírný prostor lidského zoufalství. Přesto nemusíte nechávat své děti doma, až se rozhodnete, že tento výstup zhlédnete v divadle: Takové povedené klauniádě se vaši potomci jistě s chutí zasmějí.