30. 3. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 3. 2005

POVÍDKA NA STŘEDU

Chudák vrah

Vracel se domů. Semafor na křižovatce blikal jediným kyklopským okem. Rychle sjížděl opuštěnými ulicemi, světelných zdrojů postupně ubývalo, až nakonec všechno pohltily stíny. Po obou stranách úzké silnice, obtáčející obloukem okraj města, se vzdouvala nepropustná tma, tma těžká a černá, černější než kdy jindy... Stáhl okno, zhluboka se nadechl, ale nebylo to moc platné. Ještě teď se mu třásly ruce, vlastně se třásl celý. Toho příšerného obrazu se snad nikdy nezbaví.

Doma už naštěstí všichni spali. Manželka se dávno přestala zajímat o to, kdy chodí domů -- dala přednost výhodám, které jí život s ním přinášel. Dnes to bylo dobře.

1

"Proč si ten běžící fén brala do vany?" Ohledávající lékař se s heknutím vztyčil a bezděčně se zadíval na mokrou osušku, přehozenou přes umývadlo. Poručík Gall se odvrátil. Pohled na mrtvé tělo zkroucené v křečích působil otřesně, přestože nikde nebyla ani kapka krve. "Musela to být strašná smrt!"

"Kdepak, velmi rychlá!" řekl lékař. "Srdeční zástava a ztráta vědomí, ani netrpěla. Jenomže je to celé jaksi prapodivné. Na podobný případ si vůbec nevzpomínám."

Pochybnosti, jak se brzy nato ukázalo, byly zcela namístě.

Podle pitevního nálezu byly na levé ruce mrtvé ženy nalezeny takzvané proudové známky.

"Z toho plyne, že ten zapnutý fén chtěl někdo hodit do vany, ale oběť to postřehla a chytila ho do ruky," řekl kapitán Doubek. "Ale kdo se k ní dostal do koupelny?" "Žádné stopy násilného vniknutí se nenašly. Musíme zjistit, jestli se něco ztratilo," podotkl poručík Gall. Zazvonil u sousedních dveří.

Sousedé věděli jenom o jednom večerním návštěvníkovi. Jmenoval se inženýr Pavlík.

2

"Jezdíval jste k ní často?" Poručík Gall si prohlížel muže, který seděl proti němu se sklopenýma očima; cítil z něj zjevnou nejistotu, rozrušení, skoro paniku.

"Tu a tam, když paní Malou zlobil počítač. Ona tomu moc nerozuměla," řekl inženýr Pavlík. "Tak jsem k ní pokaždé zajel, jak mi vybyl čas."

"Vy poskytujete služby i jednotlivcům?"

"Jen výjimečně. Ale znal jsem ji dlouho, ještě z doby, kdy pracovala jako zdravotní sestra ve špitále. Byl jsem tam tenkrát se zlomenou rukou." Odpověď teď kupodivu zněla věcně, bez sebemenšího zaváhání. Asi si ji připravil.

"A když jste k ní večer dorazil..."

"Byla už mrtvá!" vykřikl zoufale. Tady mu zřejmě došel dech.

"Popište mi to, pane inženýre," vyzval ho poručík mírně. Bůhví proč mu byl ten muž od první chvíle sympatický. Pohledný čtyřicátník, spíš hubený, světlovlasý, s mírnýma šedýma očima v souměrném obličeji -- nemít letité zkušenosti byl by se poručík vsadil, že tenhle člověk na nikoho nevztáhl ruku, natož aby vraždil.

"Zazvonil jsem jako jindy. Když neotvírala, zkusil jsem vzít za kliku. Nebylo zamčeno. To bylo divné. Myslel jsem, že má třeba návštěvu. Šel jsem do pokoje, ale nikdo tam nebyl, ani v kuchyni. Zaklepal jsem na dveře koupelny a když se odtamtud nic neozývalo, tak jsem pootevřel a..." Zakryl si dlaní oči. "Bylo to strašné -- jak tam ležela celá zkroucená. Udělalo se mi špatně."

"Všiml jste si toho fénu?"

"Fénu? Jakého fénu?" Údiv vypadal nelíčeně. "Já -- stál jsem jenom na prahu -- a hned jsem vycouval. Měl jsem co dělat, abych se neskácel. Jen jsem se trochu vzpamatoval, tak jsem zavolal pohotovost."

"Proč ne policii?"

"Já -- to vlastně nevím. Už si nic nevybavuju." Zatvářil se bezradně. "Nemůžu si vzpomenout -- Ani nevím, jak jsem se odtamtud dostal." Zíral někam před sebe, pohled měl podivně prázdný.

"Neohlásil jste se do telefonu jménem, ani jste tam nepočkal. Proč?"

"Co bych tam byl platný? Prostě jsem to nevydržel! Já takové drastické věci nesnáším, odjakživa."

"Čímž jste se ovšem stal podezřelý, to jistě chápete sám, pane inženýre."

"Z čeho mě to chcete obvinit?" vykřikl, oči mu potemněly.

"Já jsem ji přece... Já jsem jí nic neudělal!"

"Z ničeho vás neobviňuji," řekl poručík. "To bych vám podle zákona musel výslovně sdělit." Měl nezvyklý pocit, že se děje něco naprosto neskutečného.

3

"Prosím tě, z jakého důvodu by majitel počítačové firmy pobíjel své zákazníky?" otázal se poručíka kapitán Doubek. "Zjistili jste už něco o té mrtvé?" obrátil se k tělnatému, dobromyslně vyhlížejícímu muži, který stál u okna.

"Byla léčitelka," vysvětlil horlivě podporučík Křížek. "A na tom počítači si pravděpodobně vedla kartotéku svých zákazníků. Nebo pacientů? Vůbec nevím, jak se jim říká."

"Spíš obětí," odtušil kapitán. "Ale to jich měla tolik, že si musela dělat evidenci?"

"Desítky! A na každým štítku měla spoustu údajů, chvilkama to připomínalo životopis. Bůhví k čemu jí to bylo! Vlastně to ani nebyly životopisy, ale spíš nějaký záznamy ze života. Například: ... v pěti letech splašený kůň, nebo: ... sen o matce, která se topí... a podobně. Ale hlavně v tom měla samý nesrozumitelný zkratky a všelijaký čísla. Tady je to všecko vytištěný."

Poručík Gall rozevřel složku s hustě popsanými listy, ale marně se pokoušel objevit jakýkoli řád. U některých údajů byla znaménka plus, u jiných minus. Zajímavé bylo, že inženýr Pavlík měl v kartotéce rovněž svůj štítek. Na rozdíl od ostatních na něm bylo uvedeno jeho plné jméno. Poslední záznam byl však více než dva roky starý. "Připadá mi, že jsou to spíš jakési psychologické postřehy," řekl Gall kapitánu Doubkovi.

"Měli bychom především najít ty lidi!"

"Jenže jak? V té kartotéce jsou vedeni pod čísly a písmeny. Podívej se, jak chceš hledat třeba 13 JZ nebo 7 FK? Podle telefonního seznamu?"

Chtělo to nějaký skvělý, objevný, přímo geniální nápad.

4

Toho odpoledne seděl Viktor Gall v kožené klubovce proti majestátně vyhlížející, impozantní postavě s hustým rozježeným obočím. "Opravdu to na první pohled připomíná nějaké psychologické poznatky, ovšem hrubě laické." Profesor, dávný přítel poručíkova otce, si podle svého zvyku vysunul brýle na čelo a jal se bedlivě studovat potištěné stránky." Cože ta ženská měla za vzdělání?"

"Maturitu a dva semestry na lékařské fakultě. Potom ji vyhodili -- údajně z kádrových důvodů. Pracovala pak na různých odděleních v nemocnici. Zjistili jsme, že se zajímala o parapsychologii. Před šesti lety se zúčastnila nějakého dost obskurního týdenního kurzu a získala tak osvědčení o složení zkoušek z psychologie. Dokonce si ho zarámované pověsila na zeď. Jenomže ti šiřitelé osvěty byli odněkud z horoucích pekel a dávno sbalili fidlátka. Asi zas osvěcují někde jinde."

"O tom nepochybuju. Ale počkej -- něco mi to připomnělo. V Americe vypukla už před léty inflace všelijakých amatérů, kteří se pokoušejí léčit nešťastné nebo různě potrefené lidi. Mně by nevadilo, že na tom slušně vydělávají, kdyby přitom nenapáchali spoustu škod."

"A co u nás?"

"Jako bys to nevěděl. Zatím s tím začínáme, ale učíme se náramně rychle. A především blbosti. Víš, oč byste se měli pokusit? Vzít ten váš seznam a obejít s ním psychiatrické ústavy, léčebny a podobně. Moc bych za to nedal, že tam někoho z těch lidí -- kolik že jich je?"

"Skoro stovka, pane profesore."

"Tak to je moc! Ale třeba některého z nich někde objevíte. Ovšem v případě, že jde o začáteční písmena jmen. Pro jistotu ti napíšu, o jaké příznaky byste se měli zajímat. Odborníci už budou vědět, o co kráčí. Je to pochopitelně jen pokus, střelba od boku!" Dunivě se zasmál. "Mělo by jít o lidi, kteří mají, jednoduše řečeno, nějak rozhozenou osobnost. Učeně se to nazývá: multiple personality disorder. A jde o to, jestli je v dětství někdo nezneužil. V Americe se z toho v poslední době vyvinul ohromný byznys: falešní léčitelé s celými štáby nejrůznějších příživníků. Na druhé straně existují podpůrná centra a kluby postižených..."

"Jak postižených?"

"Koukni, svět je plný duševně více či méně vyšinutých lidí, kteří hledají pomoc. Jedni u lékaře, jiní u nějakého léčitele. A tady je kámen úrazu: můžou trefit na šarlatána, který pomocí hypnózy a jiných praktik, případně i určitých drog, vsugeruje člověku, který mu padl do spárů, že byl v dětství trýzněn, týrán, případně sexuálně zneužit -- třeba členem vlastní rodiny. A že si na to musí takříkajíc vzpomenout, vydolovat to z paměti, aby se zbavil svých depresí, úzkostí, fobií, mindráků, výpadků paměti, sexuálních dysfunkcí, poruch spánku, chorobného přejídání, myšlenek na sebevraždu a tak podobně. Jak vidíš, návnad je moře, nachytat se může kdokoli. A přitom je to úplná blbost."

"Jak to?"

"Protože vzpomenout si většinou nelze, nemůžu ti to tady celé vykládat! I kdyby na tom zneužití něco bylo, tohle probouzení paměti je úplně pomýlená terapie, to mi můžeš klidně věřit. Soustavný tlak léčitele až příliš často způsobí, že si chudák člověk vzpomene i na to, co se nikdy nestalo. A pak může dojít k tragédii.

"Jako když šikovný manipulátor vsugeruje zhypnotizovanému člověku, že musí trpět, poněvadž byl ve svém minulém životě silničním lupičem nebo že třeba zapálil Řím?"

"V jistém smyslu ano, ačkoliv to zdánlivě vypadá jako vtip," řekl profesor. "Takový nešťastný člověk, zmožený svými potížemi -- většinou to bývají ženy, ale zdaleka ne vždycky -- tomu všemu uvěří a už je lapen a samozřejmě potom platí a platí a blbne ad absurdum. Ostatně na téhle bohulibé činnosti už bohatne i hezkých pár populárních psychiatrů." Profesor si rozhořčeně odfoukl a smetl brýle na stůl. "Jsou prostě chytřejší než ti hloupí vědátoři, kterým jde o skutečnou léčbu," podotkl poručík. "Jenže co nám to pomůže, když zjistíme, že i Malá vydělávala na lidské naivitě?"

"Co když někoho zle poškodila? Nechtěl by jí to pak vrátit? Po celém světě se vyskytují takové problémy. Samozřejmě se vždycky hned nevraždí! Bývají z toho složité soudní spory."

"Co se v takovém případě klade léčitelům za vinu?"

"Co? Nedávno propustili z vězení dva muže, kteří tam strávili asi čtrnáct let. Oba seděli nevinně. A vzpomínám si, že asi před čtyřmi roky se ocitl před soudem dokonce nějaký kardinál, protože prý zneužil nějakého mladíka. Ten ale vzal později své obvinění zpátky a prohlásil, že byl ovlivněn hypnózou, že nejdřív věřil, že si na všecko vzpomíná. Tomuhle se v odborné hantýrce říká falešná paměť, ačkoliv všichni psychiatři ten termín ještě oficiálně nepřijali."

"A tu falešnou paměť může vyvolat terapeut?"ujistil se poručík Gall.

"Ovšem!" Profesor se zamračil. "Faktem je, že nezodpovědný léčitel může napáchat hrozné věci: rozvrátit rodinu, zničit lidské vztahy, dohnat člověka k tomu, že už nechce žít. Ani bych se nedivil, kdyby takového šarlatána někdo zamordoval."

5

"Že by k ní inženýr Pavlík také chodil na léčení?" uvažoval kapitán Doubek. "Ale musíme na něj opatrně, abychom nezpůsobili nějakou pohromu!"

"Začali už kluci s těmi psychiatrickými ústavy?" zajímal se Viktor Gall.

"Jistě. Ale abych nezapomněl, sháněl tě Fanda, máš se u něj hned zastavit."

Expert, nenápadný muž v brýlích, se vyhrabal zpod hromady lejster. "Je to blbost," prohlásil stručně. "Na ty cvokhauzy zapomeňte!" zašermoval důrazně rukama. "V prvý řadě nejde o žádnou stovku lidí, ale jen o patnáct osob a z toho čtyři už dávno vypadly."

"Ale v té kartotéce..." začal Viktor Gall.

Dostalo se mu pohledu, z kterého čišel nezastíraný despekt. Poté následoval složitý výklad, který byl poručíkovi stejně srozumitelný, jako kdyby byl pronesen v hindštině, ale který ze zdvořilosti nepřerušoval. "Vyhlíží to zamotaně, ale jenom na první pohled!" uzavřel Fanda svůj proslov, netaje se názorem, že s takovou pitomou kartotékou by si každý průměrně inteligentní člověk musel hravě poradit, kdyby si ovšem dal práci, takže by se pak experti mohli věnovat důležitějším a náročnějším záležitostem.

Viktor Gall spolkl všechny ty lichotky bez komentáře a teď zde seděl, popíjel svůj oblíbený hořký čaj a probíral těch zbylých jedenáct osob, které pro ně ten fenomenální Fanda vyloupl ze zdánlivě nerozluštitelné hromady údajů. Měla snad některá z nich důvod, aby Malou poslala na věčnost?

6

O pár dní později zbyli už jenom čtyři, kteří mohli přicházet v úvahu jako pachatelé, všichni ostatní měli na inkriminovanou dobu nezvratné alibi, jeden z nich byl dokonce už půl roku ve vězení.

"Tuhle osmdesátiletou paní snad můžeme vynechat," řekl kapitán Doubek. "Je skoro slepá, chodí o holi a ..."

"Předem bych nevyloučil nikoho!" pronesl poručík zavile.

"Takže kromě ní tu zůstává," podíval se do záznamu před sebou: "Jarmila Suchá, penzionovaná učitelka. Marcel Kořen, povoláním umělecký poradce. A nakonec Jiřina Kotlářová, no to mě podrž: kadeřnice!"

"Myslíš, že měla fén v kabelce?" zeptal se poťouchle kapitán.

"Já jsem k paní Malé chodila jenom tak, na návštěvu!" ohradila se důrazně Jiřina Kotlářová a ladným pohybem odhrnula z čela načesanou loknu. "Nevím, co byste ode mne chtěli!"

Za chvíli poněkud zplihla. Připustila, že zaplatila za rady, které jí paní Malá poskytovala, docela slušnou částku peněz. "Ona mi ale vážně moc pomohla!" prohlásila s přesvědčením. "Předtím jsem nemohla vůbec spát, všechno mě rozčilovalo, měla jsem pořád deprese... A taky manžel mi lezl na nervy."

"Pokud vím, váš manžel se před časem odstěhoval k jiné ženě," podotkl poručík Gall. "Z toho asi také pramenily vaše potíže."

Nadechla se. "Kdepak, to pocházelo z dětství... Víte, můj otec..." Mírně zrudla a odmlčela se. "Já bych o tom nerada mluvila. Paní Malá mi pomohla vybavit si z paměti, jak mě týral. Ale já o tom fakt nemůžu..."

"Ani nemusíte!" reagoval poručík spěšně. Než se vzmohl na další slovo, Jiřina Kotlářová se rozplakala. "Byl to taková hodná, starostlivá paní!" vzlykala do kapesníku. "Já nevím, co si bez ní počnu!"

"Ta ji určitě ze světa nesprovodila," řekl později Viktor Gall kapitánu Doubkovi. "Vždyť na té léčitelce byla závislá!"

"Také nemám co nabídnout," opáčil kapitán. "Ta učitelka se sice nerozbrečela, ale zato tvrdila, že byly s Malou přítelkyně a že se s ní o všem radila, zvlášť co se asi před rokem zamilovala do nějakého muže, který je o deset let mladší. Ta ženská je z toho tak vedle, že se svěřila i mně!"

Zbýval už jenom třetí podezřelý, Marcel Kořen. Nejdříve vehementně popíral, že by paní Malou vůbec znal. "Prosím vás, já mám jiný starosti, než courat k nějaký věštkyni!" bránil se. Teprve konfrontace se sousedy mu osvěžila paměť. Zdráhavě připustil, že paní Malou párkrát navštívil. Tvrdil však, že se jednalo se o čistě obchodní záležitost. "Ona měla zájem o nějaký grafický listy a chtěla investovat peníze do obrazů."

"Jak jsem je viděl, asi je ten Kořen maloval sám!" vyjádřil se k tomu podporučík Křížek. "Moc bych mu ale nevěřil: byl už dvakrát trestanej za podvody a teď je v podmínce. A je tu ještě něco..." uculil se, "Já jsem totiž navštívil jednu paní z protějšího baráku. Teda -- ona mně vlastně pozvala na buchty, tak jsem nechtěl urazit. A přitom jsem se dověděl, že paní Malá mívala občas pánskou návštěvu -- jako přes noc. Málem jsem se těma buchtama přecpal, než jsem to z ní vypáčil." "Jakou návštěvu?"vyletěl Viktor Gall, kterému Křížkovy poněkud rozvláčné způsoby šly občas na nervy.

"Malá někdy zapomněla stáhnout roletu. A podle toho, jak mi toho nočního návštěvníka popsala právě ta paní odnaproti..."

"Mohlo by jít o toho Kořena?" přerušil ho poručík.

"Právě. On je sice nejmíň o dvacet let mladší, než byla Malá, ale zase to není tak moc velkej fešák, že ano."

Než ho však stačili znovu vyslechnout, objevil se na kriminálce naprosto nečekaně inženýr Pavlík.

"Tlačí mě to jako můra," řekl sklesle poručíkovi. Víte, já jsem už od mládí měl takové -- výpadky paměti. Třeba jsem s někým mluvil, nebo jsem se na něco zeptal -- a později jsem se přistihl, že vůbec nevím, co mi odpověděl. Že jsem ho snad ani neposlouchal. Jako kdybych byl na chviličku usnul. Jednou jsem se takhle málem utopil -- když mě vytáhli, tak se divili, proč prý jsem najednou přestal plavat."

Odmlčel se a na okamžik zíral kamsi do prázdna.

"A dál?" zeptal se Viktor Gall.

"Teprve doktor mi vysvětlil, oč vlastně jde. Léčili mě dost dlouho, všelijakýma práškama, potom -- potom se to zlepšilo, alespoň jsem si to myslel."

"Vy jste se o tom radil i s paní Malou?"

"Kdepak!"

"Že si o vás vedla záznam?"

"To vzniklo tehdy, když jsem jí učil zacházet s počítačem," odpověděl inženýr Pavlík. "Ukazoval jsem jí, jak se zakládá kartotéka."

"Věděl jste, nač ji potřebuje?"

"Jen zhruba. Říkala, že když někomu poradí, musí si to napsat, aby to nezapomněla. Popravdě -- moc jsem se o to nezajímal." Pavlík najednou změnil výraz. "Víte, já ji pořád vidím v té křeč..." Zhluboka vtáhl vzduch, oči mu potemněly. "Nemůžu se toho zbavit. V noci mě to budí. Snad se toho nezbavím do konce života..." Zase ten nepřítomný pohled. "Co když jsem měl zase nějaké okno? A co když jsem

přitom..." Začaly se mu třást ruce, roztřásl se celý.

"Uklidněte se!" řekl poručík, ale nebyl si jist, zda ho inženýr slyší. Jestli byl tenhle člověk vrah, pak to byl vlastně chudák. "Souhlasíte s tím, že bychom zašli za psychiatrem? Nemusíte se obávat, nikdo se nic nedoví."

"Za psychiatrem," opakoval nepřítomně inženýr. "Proč ne, já tam asi patřím."

7

"Je to případ určité psychické poruchy," vysvětlil Viktoru Gallovi později profesor. "Velmi zjednodušeně řečeno: při ní jako by v určitých záchvatech přestal na chvilku fungovat mozek a vymazávaly se z paměti určité informace. Odborně se to nazývá syndrom lehké mozkové dysfunkce. To ale neznamená, že by ten člověk nemohl být i velmi inteligentní! Tvrdí se, že takovou poruchou trpěly některé velké osobnosti, kupříkladu Napoleon. Dokonce prý kvůli tomu prohrál bitvu u Waterloo." "A inženýr Pavlík?" přerušil profesorův výklad netrpělivý poručík.

"V dětství ho zřejmě úspěšně léčili. Je nepravděpodobné, že by teď někoho zabil a pak si na to nemohl vzpomenout."

"Takže..."

"Takže! Absolutně vyloučit se nedá, jak známo, nic! Jestliže by to provedl v silném afektu a následně utrpěl šok... Neurologové, a také spousta mých kolegů by něco takového odmítli. Jenže já už jsem viděl příliš mnoho zdánlivě neuvěřitelných věcí. Žádné nadpřirozeno! Prostě jsem zažil, čeho jsou schopni jinak naprosto slušní a spořádaní lidé, když se ocitnou v nějaké tragické tísni."

"Vzpomínáš si na tu osušku, přehozenou přes umyvadlo?" zeptal se poručíka kapitán Doubek, když vyslechl poručíkovy informace. "Byla vlhká, přestože Malá se už vůbec nezvedla z vany. Můžeme zkusit, jestli se do ní pachatel neotřel. Mohla na něj vyšplíchnout voda. Ne, žádné složité metody! Pozveme si k tomu pejska."

8

Marcel Kořen zůstal nejdříve stát u dveří, potom velkým obloukem obešel vlčáka, který nehybně seděl u nohy psovoda, a neochotně se postavil na vykázané místo. Vedle něj se zařadili další tři muži v civilních šatech, jeden vlevo, dva vpravo. Pes zatím poslušně nasál pach ze sáčku, ve kterém byla osuška. Vzápětí prudce škubl vodítkem a táhl psovoda k mužům stojícím půl metru od sebe u protější zdi.

Okamžitě se s divokým štěkotem vrhl k Marcelu Kořenovi, který vyděšeně couval.

"Přiznáváte, že jste byl v inkriminovaný večer u paní Malé v koupelně a že jste se utřel do osušky, když na vás z vany vyšplíchla voda?" zeptal se ho kapitán.

"Ne! Ne!" vykřikl Kořen, přilepený ke stěně.

"Má si k vám Aran ještě čichnout?"

Důvtipný pes hlasitě zavrčel a málem strhl psovoda k zemi.

"Držte ho!" zavyl v panice Kořán. "Jo, byl jsem tam..." zezelenal a sesunul se na podlahu.

Paní z protějšího domu při konfrontaci potvrdila, že to je muž, kterého u Malé vídala.

Epilog

"Já jsem tušil, že ho vydírala!" řekl kapitán. "Nejdřív ho léčila -- to znamená, že z něj vytáhla všecko, co provedl -- a to ještě v podmínce! Bál se, že půjde zase sedět -- a tentokrát na dlouho!"

"Horší možná bylo, že na něm vymáhala lásku. A když ji potom jednou večer uviděl ve vaně, starou, nevábnou -- asi mu přeskočilo -- z odporu, který se v něm musel nahromadit a který už nezvládl. Jestli ještě chtěla, aby si k ní vlezl do vany..."

"Přestaň, proboha!" řekl kapitán zhnuseně.

"Udělala si to sama, ta přičinlivá, laskavá léčitelka chorých duší! " Viktor Gall se podíval z okna. Na protější střeše blikala reklama jako zapomenutá atrakce. Z ulice dotíral pootevřeným oknem dutý hřmot.

Před domem stál inženýr Pavlík. "Přišel jsem vám poděkovat," řekl poručíkovi. "Vy jste mi od samého začátku věřil. Nebýt vás, tak bych..." mávl paží někam k obzoru. Temné mraky, převalující se v dálce nad ošklivou masou betonových kvádrů, se nečekaně roztrhly a z té obrovité škvíry vesmíru zvolna vyplulo uštípnuté kolo měsíce, ostře a studeně žluté.

"Pojďte, svezu vás domů," řekl Viktor Gall. "Mám to při cestě."

                 
Obsah vydání       30. 3. 2005
30. 3. 2005 Kdo si hraje, nezlobí Jan  Sýkora
30. 3. 2005 Ano, Češi jsou stále hloupější Václav  Špíka
30. 3. 2005 Kofi Annan byl očištěn
30. 3. 2005 Loď bláznů Bohumil  Kartous
30. 3. 2005 1000 lidí se stalo obětí zemětřesení na Sumatře
30. 3. 2005 Rozhodný krok do neznáma Oskar  Krejčí
30. 3. 2005 "Programové prohlášení frakce sociálně-demokratické levice" není východisko, ale cesta do slepé uličky Radim  Valenčík
30. 3. 2005 Michael  Marčák
29. 3. 2005 Sjezd ČSSD -- definitivně do ... prava? Irena  Ryšánková
30. 3. 2005 Michael  Marčák
30. 3. 2005 Prostor k obývání Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
30. 3. 2005 Terri Schiavová, vražda v přímém přenosu? Martin  Prokop
30. 3. 2005 Lékaři se nesnaží své pacienty zabít Petr  Wagner
30. 3. 2005 Petici za záchranu Literárek nepodepíšu Petr  Fiala
29. 3. 2005 Michael  Marčák
30. 3. 2005 Důchodci v Taipei Times Petr  Fiala
29. 3. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 6. - 18. března 2005
30. 3. 2005 Chudák vrah Lýdie  Junková
30. 3. 2005 Co chce vlastně říct Max Park?
29. 3. 2005 Britské listy - intelektuální pevnost, obehnaná vysokou zdí
28. 3. 2005 Svalte vinu na komunismus Max  Park
28. 3. 2005 Devastace mladých lidí je globální Jiří  Jírovec
28. 3. 2005 Můj život, moje volba? Max  Park
28. 3. 2005 Chtělo by se říct: Bohumil  Kartous
29. 3. 2005 Stává se český národ pitomějším? Jindřich  Kalous
29. 3. 2005 Softwarové patenty -- mnoho povyku pro nic, nebo ostře nabitá zbraň, kterou Evropa dobrovolně obrací proti sobě? Jiří  Kofránek
29. 3. 2005 Oko za oko, zub za zub jako zákon milosrdenství Karel  Sýkora
29. 3. 2005 Stopem do Estonska Milan  Kulhánek
22. 11. 2003 Adresy redakce