Je bible svatá?

Je škoda, že i zcela nedávná vydání Bible, například naše oficiální reedice Bible Kralické z roku 1963, nese označení Biblí svatá, aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona. Také nový ekumenický překlad, který vyšel o 16 let později v roce 1979, je uveden jako Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona. A tak to čteme a vyslovujeme v našich církvích dodnes: Bible je svatá kniha, a je to zákon.

Bible ovšem není svatá

Není svatá tím, že by spadla s nebe. Že by ji diktoval nebo alespoň verbálně inspiroval Duch svatý, jak se ještě donedávna tvrdilo. Že by psala a pojednávala pouze o svatých věcech. Že by její slůvka měla být nedotknutelná, nezpochybnitelná, nediskutovatelná. A nejméně svatá je snad tím, že by měla v sobě skrývat nadpřirozená tajemství zjevitelná jen zasvěceným.

Bible tedy není svatá. Ani jako celek, ani její části. Bible je lidské dílo. Lidské dílo zbožných, ale jinak docela obyčejných lidí. Ani apoštol Pavel, autor mnoha novozákonních spisů, nebyl víc než římským občanem.

Ale Bible není ani zákon. Ani Starý, ani Nový. Jsou v ní sice obsáhlé soubory předpisů a ustanovení, jaké dnes zahrnujeme pod trestní řád a občanské a hospodářské právo. Ale Bible sama o sobě vůbec není zákonem v tom smyslu, že by její názory a historické výpovědi měly mít samy o sobě obecně závazný charakter takže by jejich dodržování bylo možno vynucovat jakýmikoliv společenskými, morálními, nebo i jen náboženskými a duchovními sankcemi. Pokud pak Bible vkládá ve svých starých pověstech do Hospodinových úst příkazy ke krutosti a zabíjení, jde o historický pokus theologizovat dějiny, nikoliv však o biblickou tendenci nebo dokonce o mravní imperativ.

Zákon?

Nedávno mne popudila knížka bývalého amerického presidenta Jimmy Cartera, nazvaná "Život ve víře". Píše se tam na jednom místě

"Často porovnávám život křesťana, námořního důstojníka (on byl mimo jiné velitelem atomové ponorky) a předního politika. Podle mého názoru má postavení důstojníka hodně společného s náboženskou vírou. Možná si léta u námořnictva ve vzpomínkách idealizuji, ale nalézám mnoho podobností mezi jednáním správného křesťana a službou na mé ponorce. Všichni námořníci, podřízení kapitánovi, se striktně drželi přísných pravidel, snažili se dělat co nejméně chyb, ale zároveň věřili v jejich případnou nápravu a prominutí. Se stejnými vlastnostmi se setkáváme u křesťanů".

Já nejsem president, nejsem teolog, nejsem profesionální kazatel, a nevím, zda jsem dobrý křesťan. Ale s tímto pojetím bych hodně polemizoval. Bůh není velitel, a pan Carter není Bůh. Křesťanství není vojna, víra není slepá poslušnost. A Bible není zákon, ani s malým, ani s velkým "Z".

Co tedy Bible je?

To, co nyní řeknu, je běžně známo a objektivně doloženo. Asi většinu toho víte a proto to nebudu složitě dokládat. Nemohu se ovšem o těchto věcech nezmínit. Horší je skutečnost, že to co běžně víme, není v souladu s našimi dodnešními církevními vyznáními, a zdaleka ani s tím, co dodnes slýcháváme na našich kazatelnách. Naše církve čeká významný a odvážný řez, chceme-li zachovat Bibli její místo a jejímu obsahu úctu a význam. A chceme-li našemu domýšlivému holedbání, že jsme křesťanskou kulturou, ponechat alespoň špetku pravdivosti a naděje.

Bible není kniha, ale knihovna, která zahrnuje na 70 spisků zcela různých dob i zcela rozmanité povahy: Které vznikaly v různých situacích a měly zcela rozmanitý účel. Jsou tu staré pověsti hebrejské podobné našim starým pověstem českým, i obecné báje a mýty přebírané zcela neproblematicky ze sousedních a předchozích kultur. Jsou tu židovské letopisy a genealogické soupisy a seznamy královských rodů. Jsou tu lidové hrdinské zpěvy a zbožné modlitby hned vedle milostných veršů a to milostných veršů značně odvážných. Najdete tu divadelní drama, liturgická a náboženská ustanovení, legislativně platné právní předpisy i důsledně kdysi prosazovaný trestní řád. Hned vedle hospodářských norem jsou řazena mystická vidění, dopisy i kázání, a snad i jiné. Ze všeho nejvíce je proto Bible historickou sbírkou národní literatury. Je potřebné a nutné to vědět a ke každé z těchto knih přistupovat citlivě a s ohledem na její povahu, v jejích vlastních vnitřních i vnějších souvislostech. I já čtu dnes jinak báseň, jinak detektivku a jinak jízdní řád,- které všechny mám ve své knihovně, a třeba hned vedle sebe,- a běda, kdybych si to popletl.

Skoro žádná z těchto knih nevznikala ve své prvotní podobě se záměrem stát se "svatou knihou",- a jen výjimečně byly některé z nich koncipovány vyloženě jako právní předpis a zákoník. Povětšině vznikaly jednotlivě, samostatně, samoúčelně, odděleně, každá zvlášť. Většinou až později bývaly asi zachycovány písemně. A teprve později po mnohých nepřízních byly jejich zlomky a trosky citlivě a zbožně kompilovány a kanonizovány. Významné je, že úcta k těmto starým a tehdy zpravidla již jen zlomkovitým textům byla taková, že se nedopustilo jejich paušální sjednocování a harmonizace. A to ačkoliv pozdější redaktoři si případných nesouladů a rozporů nemohli nebýt vědomi. Sahá to až do pobiblických dob, kdy kanonizátoři Nového zákona ponechali vedle sebe čtyři evangelia - Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo, a to ne ačkoliv,... ale právě proto, že si byli velmi dobře vědomi rozdílnosti jejich svědectví a důrazů, a chtěli je zachovat. Některé texty ovšem zamítli a do kánonu nezahrnuli - v podstatě podle své volné úvahy.

Rozdíly stáří

Bible má svou historii. Biblické texty vznikaly možná přes 2000 let. Nestačí tedy vnímat jen rozmanitost žánrů a různost autorů. Je nutno vidět a vnímat i tuto dlouhou dějinnou osu. Nemůžeme různé biblické texty jakoby srazit do jednoho bodu a pak staticky pozorovat a kritizovat jejich zdánlivé logické rozpory. Rozdíly v biblických výpovědích nejsou zpravidla logickým rozporem jednoho okamžiku, ale historickým rozporem různých časů, situací, společenské problematiky i různosti postojů a myšlení. My ve svých vlastních dějinách také nemícháme gotiku s barokem v jedné zkumavce. A svatého Václava nepoměřujeme Václavem Klausem. Lidé nebyli stále stejní, jejich situace nebyly stejné, jejich problémy nebyly neměnné,- a proto i jejich myšlenky, názory a výpovědi se nemohou často nelišit. Proto se často zdůrazňuje tak zvaná "kontextuálnost teologie", - tedy souvislost teologického myšlení s životní skutečností. Položíme-li například dnes vedle sebe zbožnost švýcarských evangelických podnikatelů a zbožnost katolických bezzemků v Guatemale, nemůžeme si rozdílů nevšimnout.

Minulost zdrojem poznání přítomnosti

A nyní se dostávám k věci, kterou pokládám pro správné chápání Bible za rozhodující. Která je zcela mimořádná a to, jak se domnívám, i z pohledu religionistiky. Která vyrůstá ze starozákonního myšlení a která prolíná celou Biblí: Je to představa o zdroji poznání Boha. Pro hebrejského myslitele není zdrojem poznání Boha vesmír nebo příroda. Pro hebrejského myslitele není zdrojem poznání ani osvícení, trápení těla, nebo obluzování mysli. Ani z nebe spadlé posvátné texty - i když i toto vše se v bibli také objevuje. Židé především vycházeli z dějinného přesvědčení, že Bůh JE (tedy že existuje),- a že je má rád. A že je proto vede. A že proto tedy oni, Židé, mohou na svých vlastních dějinách poznat toto vedení, tuto Boží lásku, a tedy Boha samotného. A proto židé sbírají a kompilují svou národní literaturu a kanonizují ji a nakonec její sbírku povyšují na svatou knihu. Protože je v ní zachyceno, jak je měl Bůh rád. Zdrojem poznání Boha byly tedy pro Izraelce široce pojaté dějiny vlastního národa. A já to ještě jednou zopakuji:... Židé vycházeli z dějinného přesvědčení, že Bůh JE,- a že je má rád. A že je proto vede. A že proto na svých vlastních dějinách mohou poznat toto vedení, tuto Boží lásku, a tedy Boha samotného. A proto židé sbírají a kompilují svou literaturu a kanonizují ji a nakonec její sbírku povyšují na svatou knihu. Je v ní zachyceno, jak je měl Bůh rád. Zdrojem poznání Boha byly pro Izraelce široce, ale teologicky pojaté dějiny vlastního národa.

Já, který nejsem Židem a to ani rasou ani způsobem svého náboženského myšlení, nechci s touto představou polemizovat. Ono vlastně pro mne není ani důležité, zda tato představa je nebo není správná a pravdivá. Protože pro mne se tato představa o Bibli jakožto příběhu Boží lásky k vyvolenému národu posouvá. Bible mi není Boží výpovědí, kterou by Bůh napsal o sobě samém. Bible je mi lidskou výpovědí o lidech, kteří nalézali stopy a podoby Boží lásky v životech svých a svých předků. Autoři nepsali slovo spadlé s nebe. Bibli nepsal Bůh, nepsal ji ani Ježíš. To lidé psali své porozumění tomu, jak Bůh zasahoval v jejich dějinách. Oni zde kladli otázky, oni hledali své odpovědi. Oni se zpovídali ze svých pochybností, oni nalézali i svá utvrzení. Oni pronášeli své soudy a svá rozřešení.

Pro mne osobně pak Bible není dokladem o tom, jak se Hospodin objektivně projevoval v židovských dějinách. Pro mne je historizovaný a ledaskde i nesporně stylizovaný biblický příběh výpovědí o tom, jak jeden historicky konkrétní národ hledal Boha, jak jej snad i nalézal, ale jistě také míjel a ztrácel. V tom je pro mne Bible jedinečným poučením, jedinečným svědectvím, ale také jedinečnou osobní výzvou.

Vyprávění

V tom je jedinečnost Bible jakožto náboženské knihy. Bible neskrývá, že je lidským vyprávěním. I údajný boží hlas je v ní vždy interpretován člověkovým slyšením a jeho sdělením a zápisem. I údajná podoba Boží je vždy jen letmo zachycena v podobenství prostřednictvím nedokonalých lidských slov. A každé transformované a dále sdělené poznání je pak vždy znovu a znovu prověřováno celou společností. A následně pak poznáváním, vírou, zklamáním i nadějemi celých generací. Generací těch co věřili i těch co pochybovali. V tom je jedinečnost Bible jakožto náboženské knihy. Nespadla z nebe. Není zákonem. Není ani sbírkou moudrostí ani knihou životopisů svatých. Je příběhem. Lidským vyprávěním. Lidským vyprávěním o tom, jak jeden konkrétní a naprosto ne svatý národ hledal ve svých dějinách Boha. Ve svých dějinách i na nich, a tedy ve svém konkrétním společenském, politickém, ekonomickém i duchovním životě. Jak ho snad nalézal. Jak se domníval slyšet jeho hlas. Jak vnímal jeho přítomnost. Ale jistě také jak ho míjel a často i ztrácel,- a možná nadlouho,- a možná právě v dobách, kdy si jím nejvíce byl jist, a kdy se jeho přítomností honosil, ujišťoval a ospravedlňoval.

Tím mi Bible není posvátná, abych ji snad líbal a klaněl se jí. Má pracovní Bible je naopak dost odřená a ušmudlaná. A není mi svatá ani jakoby svou podstatou nebo původem. I když, přiznám se, asi bych s ní nedokázal praštit o zem. Ale je mi knihou především významnou a mimořádnou. Pokladem snad stovek generací, pokladem hledání, míjení, omylů i nalézání. Která mne vyzývá k dialogu a vždy znovu mne dráždí, potěšuje, podněcuje, zarmucuje i vyzývá.

Inspirace

Tím a v tom je bible knihou také aktuální, a ve svém obrovském bohatství vždy novou. Která inspiruje, motivuje.. a třeba někdy i jen staví před zajímavé hádanky a rébusy. Ale která dokáže nabídnout svému čtenáři i potěšení, a inspirovat naději a naznačit řešení a cestu. Ne jako zákon. Ne jako předpis, ne jako vědeckou poučku. Ale jako otevřenou možnost a náznak něčeho jiného,- generacemi propochybovaného, ale i snad prověřeného,- a snad dobrého.

Zvláštní místo v Bibli zaujímá Ježíš, později zvaný Kristus. Pokládáme jej za ústřední biblickou postavu,- ale ani od něho nemáme jediný písemný záznam, a nemáme ani ten nejskromnější náčrt jeho podoby. I Krista známe jen jako příběh z vyprávění druhých, i jeho slova známe jen jako něčí vzpomínku. I Krista si musíme domýšlet, i Krista si musíme prověřovat, i Kristem se nemůžeme více než inspirovat. Nemáme zápisy jeho kázání, nikdo nám autenticky nezachytil ani jednu jeho modlitbu, nikdo z jeho současníků nezpracoval pohled na jeho filosofickou soustavu.. Jeho evangeliem je kusá radostná zpráva, že Bůh dává svobodu v lásce, a že sám nás má rád.. Ale nic víc. Víra v Krista je jen okouzlením a ochotou přijmout jeho pozvání k novému myšlení a životu. Ale ani to ne jako do jistoty, ale jen jako do dobrodružství inspirovaného nadějí.

V Kristu se ovšem biblický příběh o hledání, nalézání, míjení a ztrácení Boha stává antickou tragedií. Když se totiž židovský národ po generacích s Bohem skutečně setkává,- tak zní biblický příběh o Ježíšovi,- nepoznává jej, ale odmítá a zabíjí. A hrstička těch, kteří v Kristu Boha poznali a k němu se přiznali,- tak pokračuje biblický příběh,- místo aby se snažili jemu se připodobnit a stát se tak obrazem Božím a naplnit své určení o kterém se píše hned v prvních verších Bible,- místo toho počínají Kristovi vyznavači přeznačovat Boha a Krista k podobě svého myšlení. Aby nám lidem vyhovoval, naše myšlení obhajoval, do naší zbožnosti se vešel a našim lidským touhám pomáhal a sloužil. Až podnes, až po naši dobu, až po mne a mé děti.

...

Položili jste mi otázku, zda je Bible svatou knihou. Shrnuji, že Bible svatou knihou sama ze sebe není. A není ani zákonem. Bible se však svatou knihou může stát. Příkladem svého hledání a svého nalézání. A může mi pomáhat hledat a nalézat zákonitosti života. A může mi pomáhat hledat a nalézat otázky a odpovědi pro můj život vlastní. V tom se pak mně osobně stává knihou svatou a třeba i zákonem.