A co teprve ve chvíli, kdy kýl mé lodi zadrhl o pevnou zem! Vzdali jsme Hospodinu chválu za to, že polevil ve svém hněvu, třebaže se nám poněkud hůře dýchalo a měli jsme promodralé rty. Když voda opadla, pochopil jsem proč. Kolem mé archy se tyčily horské štíty. Ani mořská voda, která po čtyřicet dní omývala skály, nedokázala rozpustit pevný příkrov ledu.

Nebylo však času na dlouhé přemýšlení, proč nás Hospodin vysadil na tomto nehostinném místě. Ihned jsme se hotovili k opuštění archy. Hadi byli však dočista ztuhlí, všechna drůběž se v řídkém vzduchu velehor okamžitě udusila. Sloni a skot neuvyklý tak drastickým podmínkám řvali bolestí a strachy. Během prvního dne jsme se pokoušeli alespoň lvy a další cenný dobytek přinutit k sestupu po ledové kře, vše však bylo marné.

Hned následujícího dne vypukla sněhová bouře s vichřicí. V prvních dnech jsme doufali, že brzy ustane. Pak jsme poznali, že takové počasí je pro tuto horu typickým. Nacházíme se zkrátka příliš blízko nebesům. Po týdnu pomřeli sloni a žirafy, aniž se jediné z těch hovad podařilo zachránit. Mí synové, kteří se vydali navzdory počasí hledat cestu dolů, se vrátili vyčerpaní a s těžkými omrzlinami, kterým během dalších dnů podlehli.

Když bouře trvala již dvanáct dní, zemřela má manželka Hubša a já jsem zůstal posledním živým tvorem na zemi. Jak předpokládám, Hospodinův hněv přežily jakési ryby. Snad alespoň tato mořská stvoření budou oživovat zemi. Pisátko již sotva udržím v prstech a cítím, jak na mne padá spánek. Teplo. Teplo! Po dlouhých dnech ve sněhu a mrazu se teplo rozlévá mými údy..."