Je totiž nebezpečnou iluzí domnívat se, že svobodné volby musí vždy a všude rozhodnout ve prospěch ústavního liberalismu, jak Zakaria práva a svobody a vládu práva nazývá. Jeden z možných výkladů pojmu demokracie zní, že je to konvence, podle níž, nelze-li dosáhnout konsensu (a to nelze téměř nikdy), stanou se platnými ty zákony, ty volby ústavních činitelů a jiné akty, které získají většinovou podporu, přičemž neúspěšná menšina je povinna se těmto rozhodnutím podřídit.

Je ale nutné si uvědomit jedno: většina a menšina jsou pojmy z osy aritmetické. Kromě ní procházejí naším prostorem jiné osy, třeba etická (dobro-zlo), osa moudrosti (moudré -- nemoudré), racionality (rozumné-nerozumné) atd. Vůbec nejsou totožné s osou aritmetickou.

Lze se jen ptát, zda je mezi jejich průběhy alespoň nějaká závislost, zda existuje alespoň naděje, že většina znamená také větší dobro nebo větší moudro. Soudím, že něco takového nelze obecně dokázat. Pravděpodobně existuje v oněch 20 zemích; existence ústavního liberalismu tomu nasvědčuje. Dnes však je podle J. Woolseyho na světě 117 demokracií (podle Zakarii dokonce 119 zemí, v nichž jsou svobodné volby). Je zřejmé, že Woolsey ve svém seznamu uvažuje jak liberální, tak neliberální demokracie. A že život je v mnohých z nich ještě méně snesitelný než život v liberálních autokraciích (přestože zcela liberální autokracie, např. s úplně svobodným tiskem, prakticky nikde neexistuje).

Absentují-li totiž některé složky ústavního liberalismu, ztrácí demokracie, tedy svobodné volby, smysl. Neexistuje-li svoboda informací a svoboda politické činnosti, nemůže se k voličům dostat objektivní informace o pravděpodobné politice jednotlivých subjektů, kterou by prováděly, kdyby k tomu byly volebními výsledky zmocněny. Není-li vláda práva, nemá demokratické přijímání zákonů smysl.

Kratein znamená vládnout; přijetí zákona je jen první fáze vládnutí. A k tomu ještě dodejme, že skutečná demokracie neexistuje, nejsou-li voliči s to formulovat reálné politické cíle a cesty vedoucí k jejich dosažení, a identifikovat ten politický subjekt, který je nejlépe s to voličova přání splnit. To znamená, že liberální demokracii se může dařit jen v zemích s dostatečnou znalostní i morální úrovní převážné většiny obyvatelstva. Není žádný relevantní argument proti tvrzení, že by se největších zločinů, které zatím zůstaly vyhrazeny totalitním režimům, nemohly dopustit i vlády (neliberálně) demokratické.

Toto je, mnou poněkud rozšířené, základní poselství Zakariovy knihy. Je-li přijímáno zejména neokonservativci, pak je to problém ostatních demokratů, kteří k jeho pochopení nedospěli a stále pěstují fetiš volební urny. Přitom příklady německých voleb z roku 1932, nedávných alžírských voleb hrozících vítězstvím islamistů, jugoslávských voleb s vítězstvím Slobodana Miloševiće a mnohé další jsou snad známy. Jak nelitovat toho, že se tehdy v Německu nenašla síla, která by, byť i nedemokraticky, Hitlerovu vstupu do říšského kancléřství zabránila?

Nelze než gratulovat alžírským vojenským vládcům, kteří to pochopili. Tím chci říci, že je to pouze liberální demokracie, která musí dostat přednost před jinými nabízejícími se variantami vývoje. Zakaria se i ptá, zda se v liberální demokracii snáze přemění neliberální demokracie či liberální autokracie, a dospívá k dosti jednoznačné odpovědi ve prospěch druhé varianty. Uvědomme si také, že solidní liberální demokracie vznikly téměř bez výjimky postupným přerůstáním autokracie v demokracii, rozšiřováním původně omezeného volebního práva a rozsahu práv a svobod. Náhlý skok rovnýma nohama do demokracie vedl často k tragediím typu jakobínské vlády ve Francii.

Nesmíme nechat nepovšimnutu otázku autonomie zvolených zastupitelů. V Zakariovi najdeme dva nádherné citáty, od Burka a Churchilla, hovořící v její prospěch a proti "přikládání ucha k zemi". Zastupitelé se však velmi často chovají právě opačně, neboť z ryze ekonomických důvodů potřebují uhájit svůj mandát stůj co stůj. Proto také vedení některých institucí (centrální banka, armáda aj.) nebývá svěřováno hlasu voličů (kteří by pro takový akt museli vládnout nereálným rozsahem znalostí; přesto se však právě tyto instituce v různých zemích těší vysokému stupni důvěry.

Představa voleb bankovní rady nebo náčelníka generálního štábu je skutečně nesnesitelná. Zakaria považuje za vhodné okruh těchto nevolených institucí rozšířit. To považuji za prakticky jediné sporné místo jeho práce. Myslím, že současný okruh je vyhovující a že jeho rozšíření by již znamenalo přílišný ústup od demokratismu.

Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že Zakariovy závěry jsou určeny všem, kteří chtějí, aby se demokracie osvědčila jako nejlepší z možných politických systémů. Nejsou neokonservativní ani totalitární, jak se dočítáme v článku E. Chmelára z 22. 2. Jsou liberálně demokratické.