Jediné, o co současníci mohou vést spor, je fakt, zda jej připomínat i dalším generacím, nebo se naopak pokoušet na Palacha aktivně zapomenout, případně (pokud to nepůjde) -- pokusit se bagatelizací vytvořit závazný výklad jeho činu -- s vysvětlením a dodatky, podobně, jako svatá inkvizice při výkladu Písma -- vedeni bohulibým záměrem, aby tento symbol "neškodil dnešku".

Všechny tyto úvahy jsou však velikášské, nedemokratické a vposled - zbytečné. Ať již máme -- nebo nemáme důvěru v lidský cit, paměť a schopnost uvažovat, - přirozenou dynamiku symbolů a archetypů v lidském podvědomí zkrátka zevní manipulací ovlivníme minimálně (s veškerou úctou k mediálním trychtýřům).

Palachův čin, jako morální gesto a symbol je marné zpochybňovat.

Tento přístup není abstraktní, ani ahistorický. Je pouze v pravém slova smyslu konzervativní. Na rozdíl od evolucionismu předpokládá základní neměnnou podstatu lidské bytosti (včetně základních morálních hodnot -- napříč kulturami). Člověk si (krom mnoha proměnných) své "základní biologické parametry" s sebou přináší z epochy do epochy a jisté věci vnímá stále stejně -- bez ohledu, zdali na lyru momentálně hraje Nero, sbor Alexandrovců, zlatý slavík, nebo novácká superstar. Jeho kreativita má svoji mez. Není-li mocí respektována, nevede to k adaptaci, ale k mrzačení. Jedince i společenství. Z tohoto hlediska neobstojí povrchní a banální historizování: " ve středověku se upalovalo, za bolševika se upálil jeden - dva pomatenci, dneska se nikdo upalovat nemá proč..."...Jak je vidět, zřejmě má -- a vinit z toho ty, kdo vnímají Palachův čin, jako symbol, mi připadá zástupné a za vlasy přitažené. Lidská společnost nebyla, není a nebude Utopií, ani rájem na zemi.

Pokud Karel Dolejší (podobně, jako pan Sklenář) vidí jako převažující, či alespoň významný motiv dnešních "sebeupalovačů" - existenci symbolu Jana Palacha, nemá pro svou spekulaci jediný důkaz. Řečeno cynicky, výsledkem dokonané sebevraždy je mrtvý člověk. Z tohoto hlediska je lhostejno, JAKÝM způsobem proběhla.

Sebevražednost ovlivňují jiné -- mnohem mocnější -- konkrétní faktory: sociální, psychogenní, ekonomické i patologické. Některé souvisí s vnitřním ustrojením, sebepojetím, jiné -- s nejbližšími bytostmi, způsobem obživy a další s širší komunitou a způsobem její existence (jejich význam klesá od centra "já" k periferii).

Symboly, za které se nešťastníci ukrývají (a vždycky ukrývali), jsou většinou pouze více -- či méně -- pozornost přitahujícím folklorním nátěrem (absolutní číslo sebevražd se nijak nemění). Z tohoto řetězce příčin není vyjmut ani Palach sám -- ale právě společenské drama přelomové doby poskytlo jeho činu onen "mýtotvorný" potenciál, neboť strhl masku společenského zla.

Pokud by se dnešní morální sebevrazi nevztahovali k Janu Palachovi, budou se vztahovat třeba k Janu Husovi, či jinému symbolu čistoty a spravedlnosti.

Hrozí však, že pokud pod povrch nenahlédneme a klamu příčinného vztahu mezi symbolem a důvodem uvěříme jako realitě, vylijeme s vaničkou dítě.

Palachův symbol totiž zdaleka nemá potenciál především a pouze destruktivní a kladením obecných otázek poněkud přesahuje svoji epochu -- ať to kdo za "násilnou aktualizaci" považuje, či nikoli. Nutí přemýšlet o smyslu bytí. O dobru a zlu. O míře vnitřního kompromisu, kam až lze ustupovat moci (nikoli nezbytně jen té komunistické) bez ztráty sebeúcty, či životního smyslu. Nutí porovnávat a strhává růžové brýle konzumních iluzí. Nutí vážit sama sebe a svět kolem. Srovnává hodnotové systémy -- konjunkturální sobectví cílené na vlastní ego -- versus altruistická služebnost cílená k obecnému dobru. Srovnání nízkého a ušlechtilého. (Kdo si za 5 let krom okradených vzpomene na Viktora Koženého? Na Jana Palacha budeme ale vzpomínat, dokud neztratíme paměť. Bez ohledu na kbelíky špíny a "zasvěcené" soudy těch, kterým šlápl na kuří oko a kterých bude vždycky víc.)

Kolik má naše současnost symbolů, které mají potenciál podobným poselstvím kohosi oslovit či pozdvihnout z relativistického marasmu?

Docházím k podezření, že současný útok na Palacha -- jako symbol -- je snad zčásti a skrytě veden právě morálním relativismem, který nás rozežírá - pro nepohodlnost tohoto poselství, které narušuje hladký a vposled cynický "ekonomický" tok, bezproblémovou konzumaci a egoisticky "bezbolestné" pojetí světa všetečnými otázkami.

Světa, kde demokracie sama již není v našich podmínkách doplněna tradičním konzervativním humanismem -- či pouhou vzájemností - oním "tmelem" společnosti, na jehož nedostatek tato civilizace umírá, jak už v polovině minulého století rozpoznal m.j. Leo Strauss -- učitel dnešních "Neocons".

"Společenská nebezpečnost" Palacha, jakožto inspirátora morálních sebevrahů je totiž i dnes (stále ještě!) záminka příliš průhledná. Kdyby se býval tehdy opásal výbušninou a vzal "s sebou" pár dezorientovaných a zneužitých sovětských vojáků, bylo by to dnes (i ze symbolického hlediska) mnohem -- mnohem horší. Neměli bychom jako symbol spravedlivou sebeoběť diktovanou láskou a morální vítězství v evropsko-křesťanském smyslu, nýbrž anarchistického boha nenávisti - mstitele "absolutní pravdy" islámského vzoru -- za cenu oběti bližních. Posla nelidského světa, kde morálka již ztratila význam. Pak by bylo teprve namístě spekulovat o orientálních kultech.