Při pročítání Duspivových článků o proběhlé přítomnosti a nejasné budoucnosti digitalizace v zemích českých si připadám, jako bych četl zaprášenou, ohmatanou městskou kroniku, ze které sice vyplývá, kdy město vyplenily švédské hordy a kdy cholera, z textu ale není jasné, byli-li tehdy občané šťastni či ne.

Duspiva je poctivý kronikář a snaží se, aby ve svých textech měl občas i něco pozitivního, i když popisovaná realita k optimismu zrovna neláká. Jeden publicista přesto trend změnit nedokáže a ani to není jeho úkolem. Kronikář ještě nemusí být nutně vizionář... Absence jednoznačných záměrů, progresivních idejí politiků a odhodlání jim dostát až do jejich realizace je z této kroniky drobných krůčků patrná na každém kroku. Nemáme politiky ani publicisty - vizionáře pro digitální éru, anebo nemáme vizi budoucnosti v nadcházející době?

Co čeká občana, když se optimisitická vize nových médií díky realizátorům a voleným zástupcům občanů nenaplní? Šeď a průměrnost, která nedá vyniknout kreativitě či novým možnostem. Nebo komerční podoba digitálních služeb, jejichž cena bude neúměrná stejně, jak neúměrná byla cena NMT mobilních telefonů a jejich minutových tarifů v době, kdy liberální myšlenky slavily úspěch největší a s obrovitými krabicemi se hrdě procházeli bohové té doby - manažeři ve fialových sakách.

V poslanecké sněmovně se dnes na semináři od rána diskutuje nad úlohou a financováním médií veřejné služby a jejich budoucností. Vzhledem k mnoha vstupním názorům a skutečně celospolečenskému dopadu případné většinové shody to je nejen pro média událost důležitá. Jaký se dá čekat výsledek pražské návštěvy a diskuse nejdůležitějších činitelů evropského sdružení médií veřejné služby EBU v českém parlamentu? Budou i nadále tvrdit někteří poslanci, že nejlepší stát je co nejmenší či dokonce žádný stát, že nejlepší televize je zprivatizovaná televize? Asi ano, protože jakékoliv věcné agumenty nedokáží ideologické klapky z očí sundat. Naděje světa veřejných služeb i veřejného prostoru je v tom, že radikálně privatizujících názorů není a nebyla nikdy v České republice většina. I přesto, že slabí ředitelé televize nedokázali své příliš individualistické zaměstnance - novináře udržet na uzdě. Slabí a rozhádaní poslanci nedokázali přemoci emoce a ambice. Zdravého rozumu bylo tehdy ve Sněmovně pomálu, zato ambicí bylo více, než bylo možno uspokojit. Stín trockistické revoluce zaměstnanců i stín politických spacáků se nad Kavčími horami vznáší stále. Dnes už ale většina občanů ví, že s tou obranou demokracie to tehdy nebylo tak horké.

Tenkrát v zimě 2000-2001 šlo pouze několika desítkám dobře placených lidí o koryta. Dnes jde daleko o víc. Dnes jde o pochopení, porozumění a podporu pro budoucnost institucí veřejné služby.