Článek nejprve líčí, jak Simpson a jeho produkční Tom Giles stříhají záběry onoho okamžiku, kdy stihačka amerického námořnictva na ně shodila bombu. Usmrtila 16 lidí a zranila 45 dalších osob.

Simpson sedí u mikrofonu v nahrávací kabině. Giles systematicky proškrtává komentář, aby se to vešlo do místa mezi záběrem burácející stihačky a ohlušující exploze, která následuje. Simpsonův odosobněný hlas, známý, zvučný, typicky anglický - doplňuje scénu: "A takhle válka vypadá doopravdy..." Následuje povzdech a šustění papíru a oba muži začnou debatovat o tom, jestli je blbé to říct nebo ne.

Simpson je dodnes (od útoku uplynulo sedm měsíců) nesmírně rozhněván: "Měl jsem obrovský pocit odpovědnosti. Pořád ho mám. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu obětí tohohle pocitu viny, že jsem přežil, ale zasáhlo mě to nesmírně silně."

"Zdá se to být tak absurdní, že člověk jako já, který je v druhé polovině své kariéry, tohle přežil a muž, který stál hned vedle něho, bylo mu pětadvacet, jediný zdroj obživy pro celou svou rodinu, byl usmrcen. Všechno tohle štěstí pro všechny ostatní a proč už nezbylo na Kamarana?"

Zdá se, že je Simpson téměř zmaten intenzitou toho, co pociťuje, a má pocit pokory. Jako editor BBC pro zahraniční záležitosti viděl po světě už nesčetněkrát smrt. Irácký konflikt byl jeho třicátou čtvrtou válkou. "Kamaran tam byl jen proto, protože mě viděl v televizi a usoudil, že bude dobré s námi pracovat. Obávám se, že z toho mám velmi špatná pocit. Já jsem ho tam vzal a on tam umřel. Nevím, jak se z něčeho takového člověk dostane. Nikdy dosud jsem neměl tak silný pocit viny."

Avšak Simpson je také velmi rozhněvaný. Jeho nová kniha The Wars Against Saddam (Války proti Saddámovi), která analyzuje vztahy Západu vůči Iráku, je plná jeho téměř nezvládnutého hněvu ohledně zmasakrovaných 16 novinářů, kteří byli usmrceni během této poslední války. Simpson je zejména rozčilen proto, že útok americkou stihačkou na vozidla televize BBC nikdo oficiálně nevyšetřuje a také v důsledku "neopatrnosti", kvůli níž byl zabit jeho přítel, známý a dlouholetý reportér televize ITN Terry Lloyd. Špatně se to snoubí s jeho normálním tónem nestranné autority.

"Máme povinnost zjistit, proč Američané zabili tolik novinářů," píše Simpson, " i kdybychom tím měli jen přesvědčit Bushovu vládu, že se tentokrát stalo něco velmi neblahého. Tito lidé, kteří zemřeli, jen dělali svou práci, a jejich prací je to, co by země, která prý bojuje ve válce za demokracii, měla respektovat."

Nutně z toho vzniká proti Simpsonovi obvinění, že se více zajímá o mrtvé kolegy novináře než o mrtvé Iráčany. "Není tomu tak," namítá. "V této válce přišlo o život mnoho novinářů a nikomu to nevadí a nikdo proti tomu neprotestuje. Naštěstí jsou lidé, kteří se soustřeďují na úmrtí civilistů."

Simpson argumentuje, že zabíjení novinářů bylo přímým důsledkem rozhodnutí svazovat reportéry s britskými a americkými jednotkami. "Generálové argumentovali: 'My jsme vám dali možnost být u našich jednotek,'" říká. "'Když jste se rozhodli to nepřijmout pracovat na vlastní pěst, to je váš problém.'"

Americká bomba Simpsonovi protrhla ušní bubínek a navždy mu poškodila sluch. Také mu zranil šrapnel kyčli, ale teď už může chodit bez hole. Mnoho lidí už doporučovalo, aby se na tento druh práce devětapadesátiletý Simpson už vykašlal. Nechce. "Nepřestanu. Jestliže bude další válka, pojedu do ní, a pak do další." "Ano, můžeme nechat dělat reportáže z válek mladé muže, ale podle mé zkušenosti se mladí muži nejvíc bojí, protože mají nejvíc co ztratit, často mají manželky a děti." (Jenže to je nepřesvědčivé, Simpson tohle dělal, i když měl také malé děti.)

Simpson začal pracovat u BBC, když mu bylo pětadvacet. Brzo byl povýšen na místo šéfredaktora pro politiku, což dnes charakterizuje slovy: "bylo to jako být ve vězení". Pak četl několik roků zprávy, což považuje za katastrofu a v osmdesátých letech nijak reportérsky nezazářil. Pak si ale našel své místo jako odborník na zahraniční politiku.

Svými reportážemi o nejvýznamnějších historických událostech konce dvacátého století (začátkem devadesátých let natočil i investigativní dokumentární film pro pořad Panorama o tom, co bylo v pozadí 17. listopadu 1989 v Československu) si Simpson vytvořil pověst, že umí přesně odhadnout správnou chvíli a vmanévruje se vždy do absolutního ohniska klíčové mezinárodní historické události, což jeho kolegy vždycky překvapí a rozčílí. Simpson přiznává, že má skutečně schopnost, "couvat tak dlouho, až se najednou octne ve středu jeviště", ale dodává, že nemá smyslu se trápit případnými obviněními, že se chová arogantně.

Je taky obviňován, že má ve zvyku ukradnout významnou událost méně známým reportérům, kteří na ní pracují dlouho předem, a on dorazí se svými kamerami na místo až těsně před její vyvrcholením. Také od svých spolupracovníků vyžaduje absolutní nasazení pro věc. Velmi přátelsky se chová Simpson k svému produkčnímu Gilesovi, který s ním v Iráku i po vybombardování konvoje jel dál do Bagdádu, zatímco ostatní se rozhodli vrátit se do Londýna. Tak se má podle Simpsona chovat správný reportér.