Brzy jsem bohužel seznal, že je to z "kapacitních" důvodů zhola nemožné, neboť jen máloco by v takovém případě mohlo zůstat zcela nepovšimnuto. Přesto se pokusím poopravit v něm alespoň ty podle mého soudu nejzoufalejší projevy Kotrbova poněkud žoviálního a pro mě leckdy jen těžko stravitelného pojetí "investigativní žurnalistiky".

Na úvod by bylo nejspíše záhodno poznamenat, že jsem jedním z těch nešťastníků, nenávratně odsouzených k vymytí mozků tmavozelenou břečkou v "píár" laboratoři Pavla Pečínky. Dovolím si však přesto tvrdit, že o náplni jeho hodin vím přece jen o něco více, než se podařilo Štěpánu Kotrbovi (ŠK) tak dojemným způsobem vykouzlit ze syllabu...

ŠK má vskutku drtivý nástup. Hned v druhé větě se čtenářům snaží vsugerovat myšlenku (nutno však podotknout velmi podmanivě), že člověk vpodstatě může být buďto členem nějaké politické strany, nebo učit na vysoké škole. Pokud už náhodou páchá obojí, je nutné, aby (alespoň v případě politologie) vyučoval pouze ta témata, jež se nachází pokud možno v opačném spektru jeho osobního politického přesvědčení.

To jest jinými slovy, převedeno na "poměry" Pavla Pečínky, nesporně odborníka na evropské strany Zelených (pokud tedy ŠK nepublikoval v tomto směru obsáhlejší dílo) a zároveň člena českých Zelených, je v tomto duchu možné, buď politologii raději vůbec nepřednášet, nebo přednášet, ale na téma, v němž se tolik nevyzná.

Kdyby přednášel příkladmo o Mladých konzervativcích a jako výstup kurzu by zvolil napsání 10 stran eseje (bez zápočtového testu) a ty by po letmém přečtení (pokud vůbec) "odložil" do nějakého již tímto způsobem "kontaminovaného" (a hlavně bezedného) šuplete, byl by možná panem ŠK poté oslavován, coby ctnostný hrdina, neb nezávislost sama.

Podívejme se však v celé vytříbené celistvosti na onu skvostnou větu, v níž ŠK doslova píše: "Pokud je vysokoškolský pedagog členem politické strany, hlavní téma aktivit své politické strany přednáší a ještě v něm "vědecky" pracuje, dá se to pojmenovat jediným slovem: střet zájmů."

Na první pohled precizní postřeh a nenapadnutelná teze. (Pokud pominu skutečnost, že mám-li sousloví "střet zájmů" považovat (dle ŠK) za pojmenování jedním slovem, mohu tak činit pouze s určitým sebezapřením, neboť se jaksi dost dobře nemohu dopočítat...)

Když si však rozebereme, co nám to ŠK vlastně oznamuje, tak se jeho věta skládá zhruba ze dvou hlavních sdělení. V prvním z nich se podivuje nad tím, že může být vysokoškolský pedagog členem politické strany a ještě k tomu navíc "vědecky" pracovat a v druhém se nám (zcela v rozporu se syllabem předmětu) snaží takřka důvěrně namluvit, že Pečínka v daném kurzu přednáší "hlavní téma aktivit své strany".

Pokud jsem dosud alespoň průměrně při smyslech, odvažuji se tvrdit, že "hlavním tématem aktivit" Pečínkovy strany (tedy českých zelených) je její volební program, potažmo ekologie. Musím však zklamat ŠK (včetně Jana Čulíka, který s obdobně nonšalantní zasvěceností učinil z politologa Pavla Pečínky "ekologa"), neboť toto není ani omylem obsahem Pečínkova kurzu "Geneze stran zelených v Evropě".

Českým Zeleným je zde věnována pouze jediná přednáška, a to ještě nikoliv z onoho natěšeného pohledu, jakým nás všechny ráčil tak obohatit ŠK, ale mnohem spíše z pohledu historického, jenž se váže ke vzniku a vývoji strany. Konkrétní politika české strany Zelených měla (a opakuji, že se jednalo pouze o jedinou přednášku z celkově řekněme jedenácti) váhu přibližně stejnou jako ostatní politologické informace typu jednotlivých volebních výsledků této strany, jmen jejích klíčových osobností apod.

Za těchto okolností musí Pečínka nutně "lobbovat" i v případě téměř 50 dalších stran zelených z celé Evropy (od Lichtenštejnska po Albánii). Kdyby ŠK, s investigativní nekompromisností sobě jistě vlastní, navštívil alespoň jednu přednášku, snadno a rychle by zjistil, že by byl spíše než propagandou zahlcen fakty typu cizojazyčných názvů stran, jejich zkratek, jmen politiků, letopočtů a popisů politických reálií jednotlivých zemí obecně. (Pro bližší dokreslení, kdo chce, nechť sáhne po do značné míry encyklopedické Pečínkově práci Zelení zleva, z níž bylo čerpáno zejména.)

Opravdu nechápu, jakým druhem pro mě podivné nezávislosti se to ŠK ohání - a v tomto smyslu mu více než zdařile a obětavě sekunduje i Jan Čulík; viz jeho sloupek "Co je nezávislost"... Co je to za novináře, který o sobě demonstrativně prohlašuje, že nechodí kvůli své nezávislosti k volbám? Myslím, že především to musí být člověk planě a neupřímně překypující pochybnou okázalostí, protože jistě nějaký svůj politický názor má.

O co by se měl raději snažit, je domnívám se to, aby se jeho "preference" nepromítly například v publicistickém pojednání, ať už o straně jemu sympatické, či naopak. Jde tedy mnohem spíše o objektivitu, tj. snahu o vnímání pouze faktů. Kdyby se po vzoru "našeho" novináře měli zachovat všichni, kdo do politiky nějakým způsobem zasahují, tak by pak bylo otázkou, kolik lidí by následně mohlo a vůbec přišlo k volbám a bylo by možná poté ještě větším překvapením, koho by nám toto (možná nezávislejší, ale většinou také neinformovanější) torzo odhodlaných dosadilo k vládnutí...

Pokud by kupříkladu Václav Klaus ve své přednášce o ekonomii propagoval druhdy svou, nyní čerstvě a čestně osiřelou, stranu (jejíž je neméně čestným předsedou), tak by si zasloužil studenty vypískat. Pokud by Pavel Pečínka chtěl propagovat české Zelené, pak by se těžko mohl nějaký náznak toho nepromítnout v syllabu a tudíž by fakulta neměla jeho kurz přijmout. Stejně tak, domnívám se, stále ještě žijeme v době, kdy jakékoliv noviny mohou odmítnout jakýkoliv článek. Proto myslím, že v tomto smyslu dělat strašáka z Pavla Pečínky je skoro až trapně absurdní, neboť se mu tak přisuzuje vliv, který mohli mít snad jen "renomovaní" diktátoři světového formátu a to ještě v těch vrcholnějších fázích jejich "kariér"...

Stejně tak nechápu, jak se ŠK tak ladně dostal od jím vykonstruovaného střetu zájmů k lobbismu. Vypadá to, že tyto pojmy buď neodlišuje, nebo je spatřuje provázanými natolik, že přítomnost jednoho pro něj znamená i výskyt druhého. Nevím. Mohl by tedy uvést konkrétní příklad lobbismu, kterého se podle něj Pavel Pečínka na akademické půdě dopustil?

ŠK zřejmě spoléhá, že nikdo po přečtení jeho natolik úporně "trefného" článku přiložený syllabus nebude považovat už za potřebné zkoumat. Proč taky, vždyť na vše důležité si ŠK dokáže tak důmyslným způsobem odpovědět sám. Vyznívá to tak, neboť jeho citace ze syllabu jsou věru osobitost sama.

Abych však po vzoru ŠK neovlivňoval čtenáře předem a bez řádné argumentace, zkusím být konkrétní a hlavně přesnější. ŠK například píše, že Pečínka "v jeho syllabu tvrdí studentům, že zajistí či pomůže zajistit publikaci jejich práce v řadě médií...". Zde je pak skutečná pasáž, kterou ŠK v minulé větě tak virtuózně po svém přepsal: "...ve spolupráci s vyučujícím se (studenti - pozn. aut.) budou pokoušet umístit esej či komentář do tisku"... Roztomilé, což? Z pokusu o umístění do tisku ve spolupráci s vyučujícím je v podání ŠK najednou tvrzení, že vyučující studentům zajistí či pomůže zajistit publikování.

O tom, jak neuvěřitelný je v tom rozdíl (i když průměrně gramotný čtenář odlišil význam slov "pokoušet se" a "zajistit" jistě již z dosud napsaného), ještě lépe vypovídá tato další Pečínkova věta ze syllabu: "Vyučující studentům nezaručuje, že se všechny jejich texty podaří zveřejnit." Tuto větu ŠK "elegantně" přechází, ačkoliv zcela odporuje jeho výkladu, podle nějž Pečínka publikování "zajistí" (nejen z tohoto, ale i z dalších narážek můžeme vyvodit, že by si snad podle něj Pečínka troufal zajistit publikování i jakkoliv podprůměrné práce).

Poté se ŠK pouští do neméně pochybného dobrodružství, když dokazuje, že v syllabu Pečínka nevyzývá studenty ke kritičnosti jejich příspěvků. ŠK je tak neochvějně zapřísáhlý "kritik-sepsouvač", že mu už podle všeho nezbývá sil (v horším případě znalostí) na to, aby si uvědomil, že kritika jakožto literární útvar nemusí být pouze jednostranně útočná (podle naturelu ŠK tedy minimálně slepě ultrakritická), ale může (světě, a Kotrbo, div se) vyzdvihovat i klady. Hlavně musí obsahovat ten obtížně popsatelný prvek kritičnosti, což je bezpochyby spíše snaha po objektivním zhodnocení, než jen po účelovém rozmáznutí kritizovaného (alespoň v přeneseném slova smyslu) na papíře či obrazovce monitoru.

Paradoxní je však tentokrát to, že ŠK uvádí citaci sice správně a celou, ale vyvozuje z ní pravý opak toho, než co z ní podle mého soudu vyplývá. ŠK výzvu ke kritičnosti v syllabu zkrátka nenalézá. Já ji spatřuji v tom, že Pavel Pečínka nenabádá ani ke kritizování ani k vychvalování. Přístup nechal právě na "kritičnosti" studentů samých, což považuji za správné. Je mi však jasné, že ŠK by se nejvíc zamlouvala přímá výzva ke kritizování strany zelených - pro mě osobně by to však byla instrukce podobně svazující, jako kdybychom měli stranu zelených pouze opěvovat...

Následně pro jistotu uvádím onen citát, jímž vzal za vděk i ŠK, avšak považuje ho podle všeho narozdíl ode mne za výzvu určenou toliko k pochlebování (já nechávám na čtenářích samotných, k jakému závěru se přikloní). Pečínka v tomto smyslu píše: "Esej i komentář by měly splňovat parametry žánru a musí se týkat českých či zahraničních zelených, ať už viděných z kritického, neutrálního či příznivého aj. úhlu."

Na závěr bych ještě rád zmínil jeden sice jakoby úsměvnější poklesek, jeho titěrnost je ale v jistém smyslu pouze zdánlivá. Bylo by totiž navýsost vhodné, když už o někom píšu tak srdečným tónem, zjistit si alespoň, jak se správně píše jeho jméno (a pak se této verze držet). Neboť nepůsobí zrovna profesionálně, když autor jednou haní Pečínku, podruhé pak Pečinku... On je to totiž rozdíl, pane Kotrbó. Myslím, že navíc to i tak trochu vypovídá o práci s fakty, kterou ŠK ve své jinak nepochybně nadějné filipice předvádí. Pokud mu nevadí, že každou chvíli používá jiné jméno, nedivím se už ani tolik tomu, že podobně benevolentně zachází i s citacemi, případně že mnohé své domněnky "ověřuje" a podpírá pouze za pomoci ještě silnějších spekulací...

Přesto nebo právě proto se nemohu ubránit pocitu, že příspěvek ŠK byl veden prvoplánově mnohem spíše urputnou snahou znedůvěryhodnit Pavla Pečínku, než poukázat na úroveň jeho pedagogické nezávislosti, či na kvalitu jeho přednášek. Domnívám se však, že tím, co se skutečně podařilo před mnohými udivenými zraky čtenářstva BL ventilovat, nebylo ani tak očernění Pavla Pečínky, jako spíše osobní Kotrbova novinářská samohana...