Prosíme pana Bushe

V pátek ráno pršely peníze v třetím největším iráckém městě, poté, co Mosul padl bez boje, konstatoval reportér Channel Four News v pátek večer a pokračoval: Irácká ústřední banka se stala symbolickým terčem pro Kurdy, kteří si chtějí sami vládnout. Avšak ničení se rychle proměnilo v rabování. Místní lidé se honili po hromadách bankovek. Někteří kurdští bojovníci se pokoušeli obnovit pořádek (střelba do vzduchu), jiní se přidali ke krádežím, zatímco americké zvláštní jednotky zůstaly mimo město. A tak byl Mosul vykraden a vypleněn, od hasičských přístrojů až po křesla a pohovky. Všechno bylo odneseno, včetně umyvadel a kuchyňských dřezů.

Místní Arabové a křesťané se báli o život, zatímco Kurdové oslavovali konec Saddamovy vlády. Vysokoškolští učitelé na místní unviverzitě byli donuceni využít arabské satelitní televize pro apel na kurdské vedoucí představitele a vnější svět o pomoc:

"Prosíme pana Bushe, pana Blaira, kurdské bojovníky, prosíme, prosíme, pomozte nám získat zpět bezpečnost! Prosíme! Lidé v Mosulu jsou terčem divošských útoků! Jediné, jak to můžeme popsat, je, že tu převzala moc zvěř z lesů."

Saddámův palác, obklopený okrasným jezerem, byl hlavním terčem plenitelů. Ti, kdo přišli brzo, si odnesli záchody a křesla, na ty, kdo přišli později, zůstaly jen dveře a okenní rámy. Silnice do města byly přeplněny automobily, plnými lovci pokladů.

Nikomu nevadilo, že bylo podpáleno ústředí nenáviděné tajné policie, ale v místní nemocnici zjistili tamější lékaři, snažící se léčit oběti bombardování, že jim byly ukradeny i sanitky.

Irácký lékař: "Vy jste za tohle odpovědni. Proč není dodržována bezpečnost?"

Nakonec dorazilo několik stovek kurdských vojáků, ale jejich američtí velitelé byli z města rychle odehnáni nepřátelskou střelbou. O několik hodin před tím odsud také odešla irácká pátá armáda, tak rychle, že zanechala zásoby svých zbraní na okraji silnice, kde si s nimi nyní hrají děti.

A více směrem na jih se zbavil proud iráckých vojáků svých uniforem a vydal se pěšky domů, aby nebyl zajat. Včera ustoupili tito muži z Kirkuku a nechali, aby město převzala kurdská armáda, aniž by s tím Američané či jejich kurdští partneři předem souhlasili. V pátek byl v Kirkuku klid, ale je to pravděpodobně největší irácký sud prachu. Částečně proto, že se Turecko obává, že ropné bohatství Kirkuku by mohlo financovat kurdskou nezávislost. Páteční přísliby, že se kurdští bojovníci stáhnou, jak se zdá uklidnily turecké nervy.

V pátek se do Kirkuku vrátil proud Kurdů a vyvolal obavy, že etničtí Turkmeni, kteří zde žijí už staletí, a etničtí Arabové, které sem přestěhoval Saddám Husajn, budou vyhnáni ze svých domovů.

Avšak americká vojska nejprve zajišťují více než čtyři sta sousedících ropných polí. Jen jedno z nich bylo podpáleno. Ale až Američané odejdou, co pak? Kurdové budou trvat na tom - jako to činili vždycky - že je Kirkuk jejich. To je tvrzení, kvůli němuž byli Kurdové v minulosti ochotni jít do války.