Myšlení se mění, někdy rychleji...

Po Listopadu 1989 došlo v ČR k formální změně režimu. Mnoho lidí mylně očekávalo okamžitou a zásadní změnu poměrů (k té dochází bolestně a pomalu teprve nyní), protože jde především o změnu myšlení a ta není snadná. Znamená totiž rozchod s "neandrtálským" myšlením, které preferuje vždy "já" a naopak příklon k celostnímu uvažování, kdy si člověk uvědomuje svůj podíl na chodu celé společnosti.

Odklon od neandrtálského způsobu myšlení vyžaduje spíše idealismus v myšlení, ten však české sekularizované společnosti chybí, protože převažuje ekonomicko-pragmatické uvažování. ČR tak má překvapivě blízko k chápání politiky USA.

V každé zemi existuje část obyvatel, která má nejpřesnější informace, podílí se na řízení v mnoha institucích a má svůj přímý ekonomický podíl v mnoha důležitých firmách. Tuto část tvoří možná necelé promile populace, nejvíce však několik procent, slangově se nazývá "horních deset tisíc". Tak tomu bylo v ČR před Listopadem 89 a podobně je tomu i nyní (snad s tím rozdílem, že dnes mají větší vliv i cizinci -- k našemu prospěchu i k naší škodě).

...koryta však velmi pomalu

Mnoho lidí očekávalo, že "ONI" po "převratu" odejdou (zjednodušeně řečeno "komunisté") a vládnout budeme "MY". Dnes je celkem zřejmé, jak naivní byla tato představa. Je to stejné, jako kdybychom si chtěli myslet, že řeky lze nějak snadno přimět, aby z hor stékaly jinými koryty. Vyměnilo se několik desítek, snad stovek nejvyšších stranických špiček - a to je vše. Ostatní se nejprve pár měsíců či let po převratu báli, zda se přijde na jejich korupční chování, pak "správně" pochopili, že čas všechno maže a po patřičném převléknutí kabátů -- výměna za módní liberálně pravicové -- se začali s novou zkušeností "jak se točí svět" aktivně účastnit "přestavby" společnosti. Měli totiž to nejcennější: know-how. Mnoha lidem jemnost sametu tak jenom potvrdila rčení "Co je doma, to se počítá" či "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu". Ale zpátky k Iráku.

Paralela

Vytvoříme nejprve paralelu mezi Husajnovým režimem se stranou Baas a režimem G. Husáka s KSČ. Tak jako u nás byla Státní bezpečnost StB, byla (je!) i tajná služba v Iráku. Jenom velmi těžko můžeme nyní odhadovat, kdo v této době ovládá nitky těchto služeb. Toto společenství "mocných" se jistě nebude chtít vzdát svých výsad -- stejně jako se tak nestalo v ČR.

Myslím, že je na místě, aby se i naši experti snažili upozornit kompetentní místa (kdo to má nyní na starosti -- USA nebo OSN?) na úskalí přechodu od totality k demokracii. Naše "osobní" zkušenosti z přechodu od totality k demokracii (seznamy agentů atd.) mohou být překvapivě cenné. K tomu je však třeba, aby se česká elita - chceme-li skutečně kompetentně poradit - dohodla, co se vlastně po Listopadu 89 odehrálo. Ostatně by to nemuselo být tak těžké:

Zrušila se cenzura a tlak Státní bezpečnosti. To je celé.

Vše ostatní bylo spíše dětsky naivní očekávání a nerealistické touhy. Samozřejmě zklamanější jsou vždy bytostní optimisté, protože ve světě ... -- ani se mi o tom mluvit nechce -- ve světě vždy vyhrává strana silnější a pragmatičtější, strana s lepšími konexemi, někdy je možné použít i označení mafie. Každý člověk -- přesně dle své dosažené úrovně poznání -- se po "sametu" choval tak, jak mu to nová mnohem volnější pravidla umožňovala. Postupně se stalo oblíbenou dovedností pohybovat se těsně za hranicí zákonů, Klausova vláda vytrvale odmítala jakoukoliv soudní reformu. Prezident V. Havel jmenoval mnohé komunistické soudce, nepodpořil ani důležité kauzy (např. snaha vyšetřit bývalého kapitána SNB O. P. zda je odpovědný za smrt filosofa Patočky byla zastavena usnesením OSZ ze dne 7. 3. 1997, č.j. 2 Zt 77/96; Vlasta Třešňák marně v ČT upozorňoval na to, že uniká spravedlnosti např. dnešní podnikatel, který jej před rokem 1989 při výsleších pálil cigaretou) atd. ODS nejenže aktivně nechránila státní pokladnu před rozkrádáním, ale naopak sama byla příkladem nečestného ekonomického chování (např. fiktivní sponzoring ODS). Zákony se šily na míru (kauza lehké topné oleje, Dyba). Situace se dodnes příliš nezměnila, mladí politici -- např. ministr financí Sobotka - jen těžce a pomalu napravují poškozenou reputaci ČR v zahraničí. (Je dobře, že bylo složeno 10,5 mld. Kč ve Švédsku - znamená to, že chceme respektovat a nikoliv zpochybňovat mezinárodní právo.)

V každé zemi se zákonitě vždy najde pár promile či procent lidí, kteří působí všem nedozírné škody. Pověstné tunelování je pouze vrcholem ledovce. Záleží na tom, zda média a vrcholní politikové mají upřímný zájem tuto situaci zlikvidovat. Je zlé, když se propojí média (Ivan Langer: zprivatizujme ČT2), finanční sektor a politika. Právě tomu by se mělo v Iráku zabránit -- vzniku korupce a mafie. Je třeba nejprve razantně rozvinout kontrolní funkce -- snad to časem umožní internet a zavedení transparentních účtů.

Pomozme najít Iráku skutečné elity

Myslím, že to nejcennější, co dnes můžeme pro obyvatele Iráku udělat, je pomoci jim najít v jejich zemi skutečné duchovní vůdce (ateizmus je tam výjimkou) a těm pomoci k posílení jejich vlivu. Je to velmi těžký úkol, jen velmi amatérsky si nyní dovolím naznačit základní souvislosti:

Podobně jako v jiných totalitních režimech si Husajn a strana Baas vytvořili systém svých věrných podle hesla "Kdo není s námi, je proti nám". (Podobně tomu bylo i u nás -- téměř nikdo zde nebyl po zásluze potrestán, což lze považovat za výsměch spravedlnosti.) Takže vlastně nikdo, kdo byl podporován Husajnovým režimem, nemůže být dnes věrohodný. Možná by však v budoucí vládě měl zůstat alespoň jeden druhořadý "Adamec", jenž zabrání paušálnímu lynčování Husajnových věrných.

Zdá se, že pro aktivní politiku nelze "použít" ani nikoho z exilu. Lidé, kteří byli mimo vlast, mimo Irák, nemají v Iráku vliv, což je pochopitelné -- Husajnova propaganda o nich referovala pouze negativně.

Neštěstím by byla podpora iráckému "Havlovi" (pokud podobný existuje), zcela jistě by jej arabský svět jako nastrčeného koně Západu odmítl.

Východiskem se tak dnes jeví podpora nezfanatizovaných duchovních, kteří spíše působili nenápadně mimo hlavní centra a mohli existovat mimo stranu Baas, které však lidé dobře znají a také uznávají.

KDO a JAK elity najde -- otázka MOTIVACE při jejich výběru

Myslím, že existuje určitá naděje, že např. různé nestátní organizace budou moci nyní vytvářet "mapu" irácké společnosti a hledat přirozené a moudré vůdce. Vynikající ideou může být uspořádání velké blízkovýchodní konference přímo v Bagdádu s účastí islámských náboženských vůdců -- samozřejmě za dominantní účasti arabských TV. Tento přístup je nutným základem pro omezení příčin terorizmu, což jistě zůstává (?) prioritou celé akce USA.

Tamní kmenové uspořádání (velmi vzdálené naší představě demokracie) tak může udržet potřebnou stabilitu a mír mezi různými frakcemi. Záleží na tom, jak prozíravá bude právě nyní naše západní politika. Nezbývá než věřit, že pozornost světových médií ihned neskončí. Věřme, že pod jejich přísnou kontrolou to, co se zdálo před válkou nemožné, se přece jen podaří zdárně vytvořit. Navíc musíme pochopit, že naše upřímná snaha je ta snazší polovina problému -- ta druhá leží na jejich tedy na arabské straně.

Hrozí vznik nové mafie

Náš Západ nyní stojí před zásadní volbou. Můžeme si v Iráku silou petrodolarů vytvořit novou prozápadní ekonomickou skupinu, která nahradí tu Husajnovu. Ta naše samozřejmě vytěží víc ropy, protože už nebudou existovat žádné sankce. Tím pádem zbude více peněz i na iráckou chudinu. A za dvacet třicet let bude Irák podobný ČR nebo USA: S trochou nadsázky lze říct, že v zemi vznikne vládnoucí ekonomická třída -- mafie - napojená na mezinárodní kapitál.

Kam mizely hodnoty z programu ropa za potraviny?

Připomeňme, že v době Husajnova režimu měl Irák limitovanou těžbu v programu "ropa za potraviny". V době sankcí prodával Irák limitované množství 2 mil. barelů ropy denně, přičemž cena jednoho barelu je okolo 25 US dolarů. Pokud jsou výše uvedená čísla přesná, lze snadným výpočtem zjistit, že to je 70 Kč na jednoho iráckého občana denně, což je celkem vysoká částka. Kam se poděly tyto peníze? Nebo se potraviny nakupovaly tak draze?

Existuje ještě druhá možnost (varianta A):

Lidé v kolébce civilizace, v bájné zemi mezi Eufratem a Tigridem, dostanou veliký dar. Hvězdy na vlajce USA si připomenou třpyt svobody a pomohou Iráku výhodně prodávat ropu z druhého největšího naleziště světa a životní úroveň 22 mil. obyvatel tak během několika let velmi snadno dožene tu naši, západní. Místo požadavku náhrady 500 mld. US $ za vojenské výdaje se USA a Rusko společně a pokorně omluví iráckému a íránskému lidu za tragédie studené války.

Tento zázrak ocení nejen skuteční duchovní vůdci v Iráku, ale i okolní arabské země, které se na oplátku omluví USA za to, že mylně předpokládaly, že jim jde v prvé řadě především o ropu. Z vděčnosti za odstranění zlého diktátora Husajna (vždyť ho neměl nikdo rád) pak Irák sám nabídne USA výhodné ceny ropy. To s vědomím, že nástup Hitlera k moci umožnila právě ekonomická krize a opakování této situace v USA si nikdo soudný nepřeje. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

10. 4. 2003