Na nejvyšší úrovni Bushovy vlády vznikly rozpory ohledně nové vlády pro Irák, kterou americká administrativa tajně připravuje v Kuvajtu. Tato vláda má spravovat Irák těsně po pádu Saddáma Husajna.

Podle tohoto plánu se má tato vláda pro Irák skládat z 23 ministerstev, v čele každého z nichž má stát Američan. Každé ministerstvo má mít také čtyři irácké poradce, jmenované Američany.

Vláda má převzít správu nad Irákem po jednotlivých městech. Oblasti, o nichž generál Tommy Franks prohlásí, že byly "osvobozeny", budou podřízeny dočasné správě, v jejímž čele bude stát Jay Garner, bývalý americký generál, který byl jmenován šéfem okupačního režimu pro Irák.

Členové této budoucí vlády začali přijíždět do Kuvajtu.

Rozhodování o budoucím složení této vlády pro Irák je zcela v amerických rukou, zejména o tom rozhoduje Paul Wolfowitz, náměstek amerického ministra obrany. To rozhněvalo generála Garnera, který oficiálně má budoucí vládu pro Irák vést, ale který je nucen přijmout jako poradce celou řadu kontroverzních Iráčanů.

Nejvíce kontroverzní osobou, kterou navrhuje Wolfowitz, je Ahmed Chalabi, šéf opozičního Iráckého národního kongresu a jeho blízcí spojenci, včetně jeho synovce.

Chalabi má dobré styky s americkým Kongresem a Pentagon mu projevuje velké sympatie. Silně Chalabiho prosazuje ministr obrany Donald Rumsfeld. Naproti tomu americké ministerstvo zahraničí a CIA se na Chalabiho dívají s hlubokým podezřením. Chalabi nežije v Iráku už od roku 1956 (s výjimkou krátkého období, kdy organizoval v devadesátých letech na kurdském severu partyzánské akce) a prý nemá v Iráku žádnou podporu. Chalabi se chtěl stát premiérem prozatímní irácké vlády a je zklamán, že americký plán takovou funkci nezahrnuje. Namísto toho má dostat funkci poradce na ministerstvu financí.

Americký plán na "přímou americkou vládu" bude velkým politickým problémem pro Tonyho Blaira, který požadoval, aby se na rekonstrukci Iráku podílely OSN a mezinárodní společenství.