Stejně jako v případě udělování grantů, i v případě ceny VIA Bona rozhoduje o tom, kdo uspěje a kdo ne, nezávislá hodnotící komise jmenovaná správní radou nadace. V případě ceny VIA Bona je složená z odborníků z řad novinářů, manažerů firem a neziskových organizací. Členové hodnotící komise jsou si dobře vědomi širších souvislostí firemního dárcovství a u jednotlivých nominací velmi pečlivě váží všechna pro a proti. Důvody pro volbu Philip Morris shrnuje následující vyjádření dvou členů komise:

"Cenu firma dostala za pomoc obětem domácího násilí, pro které financuje více než třemi miliony korun ročně telefonní linku DONA, ale i za své zásluhy na tom, že si Češi začali více uvědomovat závažnost trestných činů páchaných v rodině. "Teď, když kampaň proběhla, si už možná ani nevybavíme, jak se tady téma domácího násilí bagatelizovalo", řekl člen komise Igor Blaževič, ředitel festivalu dokumentárních filmů Jeden svět při o.p.s. Člověk v tísni, který hlavní cenu předával.

Podle novináře Tomáše Feřteka, dalšího člena komise, který hlasoval pro Philip Morris, tabákový výrobce - ať se to už někomu líbí, nebo ne - dlouhodobě podporuje nenápadné, ale o to důležitější aktivity a projekty, na které by jiné firmy nevsadily: "Kromě kampaně proti domácímu násilí podporuje Philip Morris už několik let vzdělávací kurzy pro učitele a ředitele základních a středních škol. Je to o to pozoruhodnější, že naprostá většina účastníků nemá ani tušení, z jakých peněz se tyto kurzy platí. V době, kdy mnoho firem chápe sponzorství jako formu marketingu, to zaslouží ocenění." celý citát z TZ" ". Tolik tedy členové hodnotící komise.

Rád bych však otevřel ještě jedno téma, jež se dárcovství - a nejen toho firemního - bytostně dotýká.

Nastavení fundraisingových pravidel a etiky - tj. od jakých dárců peníze brát a od jakých ne - je věc, která se přímo odvíjí od poslání, činnosti a vnitřních standardů každé neziskové organizace. Zákonitě se tedy liší. Je logické, pokud např. ekologická organizace nepřijme peníze od firmy, která vážně poškozuje životní prostředí, či pokud peníze od výrobců alkoholu a tabáku nepřijme skautská družina. Je otázka, zda jsou dary od stejných firem stejně nepřípustné pro organizaci pečující o lidi se zdravotním postižením či pro místní okrašlovací spolek, který svou dobrovolnou prací např. zvelebuje náměstí.

O mnoho jednodušší není situace ani v případě získávání peněz od jednotlivců. Mnohé neziskové organizace ze sociální oblasti často pokládají za neetické obracet se s žádostí o dar na rodiny, v nichž žijí jejich skuteční či potenciální klienti - např. lidé se zdravotním postižením. Znamená to, že by např. i ekologické organizace měly odmítnout dary od rodin, v nichž žije člověk s postižením?

Pokud bychom všechna fundraisingová pravidla jednotlivých neziskových organizací "sloučili" a hledali jejich průnik, mohlo by se snadno stát, že by najednou nebyly přijatelné žádné darované peníze - a to pro nikoho. A v důsledku toho by nebyly ani žádné obecně prospěšné aktivity neziskových organizací - tedy kromě těch, které financuje stát. Je tohle opravdu to, co chceme?

(Autor je ředitel Nadace VIA.)

Poznámka JČ: Je to skutečně složitý problém, jehož řešení neznám, ale mělo by se o něm diskutovat. Je opravdu přijatelné přijímat peníze na dobré účely I od firem či lidí s pochybnou pověstí? Tabákové společnosti mají v západním světě v současnosti nesmírně špatnou pověst - jejich výrobky totiž lidi hromadně zabíjejí. Je možno přijímat na dobré účely dary například od zbrojovek, anebo třeba od výrobců min? Kudy probíhá etická hranice? Je možno například přijímat na dobré účely dary od lidí či podnikatelů, kteří své peníze někomu ukradli? A je velký rozdíl mezi tím, jestli někdo peníze jiným ukradl, anebo je vyvolal prodáváním smrti?

Nevím; je na čtenářích, aby si tuto záležitost sami uvážili.