Reportér: Dobré jitro, pane ministře. Reakce Saúdské Arábie [předchozí příspěvek informoval, že Saúdská Arábie odmítá zpřístupnit Američanům pro invazi do Iráku své vojenské základny] pro vás musí být znepokojující...?

Jack Straw: Není, protože ... v této chvíli ... nejsme ve stavu, kdy bychom zahajovali vojenské akce proti Iráku. Dovolte mi říci, kde stojíme, to je velmi důležité - -

Reportér: Připravujeme a posilujeme armádu, že?

Jack Straw: Dovolte mi říci, v jaké situaci se nacházíme, jestli mohu. Nesmírně úzce spolupracuji s americkým ministrem zahraničí Colinem Powellem při robustním vyjednávání, řádek po řádku, s Francii, s Ruskem, s Čínou a se zvolenými členy Rady bezpečnosti. Cílem je široce podporovaná rezoluce, která požaduje, aby Saddám Husajn a irácký režim ukončili svůj vzdor nejen vůči USA, Británii, Rusku či Francii, ale aby ukončili svůj vzdor vůči OSN. Pokud se nám podaří získat tuto rezoluci, pokud bude řádně podporována, pokud jasně definuje, v jasné sekvenci, povinnosti Saddáma Husajna a pokud je Saddám Husajn pak splní, tím, upřímně řečeno, to skončí.

Reportér: A tak Američané odvolají všechny své vojáky zase domů?

Jack Straw: No, co Amerika udělá se svými vojáky, to je věc Ameriky, ale já bych chtěl - -

Reportér: (smích) Spíše je to věcí světa, ne?

Jack Straw: Chci říct jednu věc jasně: Během posledních devíti měsíců, kdy začal Saddám Husajn znovu vzdorovat OSN, i když Saddám vlastně vzdoruje OSN už skoro dvanáct let, za posledních devět měsíců dochází k množství spekulací o tom, že prý okamžitě dojde k vojenským akcím. Poskytuji - například vám - rozhovory v průměru snad jednou týdně, kdy zdůrazňuji, že k takové reakci nedojde. Namísto toho usilujeme, aby povinnosti definovaly Spojené národy a aby je pak Saddám Husajn splnil. Ale musím dodat, že Irák ustupuje, alespoň slovně, 14. září Saddám uvedl, že podmínky rezoluce asi splní, i když o čtyři dny předtím to popíral, stalo se to jen proto, že podporujeme diplomacii vojenskou hrozbou, která je ospravedlnitelná a jasně definována v Chartě OSN.

Reportér: Dobrá. Takže, jinými slovy, jestliže bude tato rezoluce schválena, jestliže inspektoři začnou pracovat v Iráku, můžeme očekávat, že Amerika zastaví posilování svých vojsk v regionu? Můžeme to očekávat? Vy říkáte, že nejste odpovědný za to, co dělá Amerika, to máte pravdu, ale jsme jejich nejbližší a nejvlivnější spojenci, alespoň předpokládáme, že máme na ně vliv, takže můžeme očekávat, že se to stane? Budeme na ně takto naléhat?

Jack Straw: To by bylo podle mého názoru, Johne, nemoudré, a to z tohoto důvodu. Jak jsem právě uvedl, jediným důvodem, proč jsme se dostali takto daleko, bylo to, že Saddam Husajn alespoň řekl, že možná splní podmínky rezoluce OSN, přestože ještě před několika týdny tvrdil, že podmínky takové rezoluce neslplní a že takové rezoluce vůbec nejsou nutné. Dostali jsme se takhle daleko jen proto, že existuje uvěřitelná vojenská hrozba, a Kofi Annan řekl moudře, že někdy je zapotřebí, aby citlivou diplomacii podpořila hrozba vojenské síly, má-li být efektivní.

Reportér: Ale my tady v tomto pořadu hovoříme o tomhle pravidelně a vzniká dojem, že jestliže Amerika proti Iráku vojensky zasáhne bez rezoluce OSN, což není vyloučeno, i když přijímám, že rezoluce bude schválena, ale jestliže se Amerika pak rozhodne zasáhnout proti Iráku sama, bez specifického souhlasu OSN, Británie tu vojenskou akci bude podporovat. O to jde, že?

Jack Straw: Já jsem vždycky zdůrazňoval, že my v Británii budeme vždycky jednat v souladu se svými povinnostmi v rámci mezinárodního práva. Zadruhé si nesmíme zavírat dveře před různými možnostmi. Pokud by nakonec - a nemyslím, že by k tomu došlo - OSN nesplnila svou povinnost jednat odpovědně vůči vzdornému postoji Saddáma Husajna vůči mezinárodnímu právu - avšak tak daleko jsme ještě nedošlí... Řekl jsem vám mnohokrát už dříve, že my, jako, v tom jsem si jist, i Spojené státy, dávají drtivou měrou přednost nové tvrdé rezoluci či rezolucím OSN, aby tato záležitost mohla být vyřešena v rámci OSN. To je daleko nejlepší řešení. Ale uvědomme si, s jakým režimem tady máme tu čest. Máme tu čest s režimem v Iráku, který odmítá splnit - -

Reportér: Ale to my víme. To jste už vysvětlil. Ano. A to všichni vědí. Nicméně ale: Když jste svědkem toho, jak nový arcibiskup canterburský, dr. Rowan Williams, píše tak, jak to dnes ráno napsal v deníku Daily Telegraph, kde varoval, že by preventivní vojenský útok proti Saddámovi, a tady ho cituju "se mohl rychle proměnit nekontrolovaně v chaos, vznikl by strach z jaderného konfliktu, kritika, že se chováme jako koloniální velmoc". Arcibiskup hovoří jménem mnoha lidí, že, když používá takovéhoto jazyka. To vás přece musí vést k zamyšlení, ne?

Jak Straw: Článek pana arcibiskupa jsem četl a doufám, že se všichni lidi zamyslí, než začnou uvažovat o vojenských akcích. A pro ty z nás, kteří mají přímou odpovědnost, je toto břemeno velmi intenzivní. Nikdo by neměl uvažovat o vojenských akcích lehce. Ale chtěl bych říct, Johne, jednu věc. Dnes poletím na Balkán, kde navštívím bývalou republiku Jugoslávii, Bosnu a Kosovo. Tato tři území vypovídají výmluvně o tom, co se stane, když svět nezasáhne proti strašlivým zvěrstvům, které páchalo Srbsko, k jakému chaosu dochází, když se chová mezinárodní společenství nerozhodně, viz Bosna, a nakonec pokud jde o Kosovo, konečně došlo ke koordinované mezinárodní akci, kterou prosadil náš premiér. Mnhoo lidí tehdy říkalo, máme zasáhnout ve věci Kosova? Je vojenský zásah úměrný? Bombardovalo se tuším po 78 dní, vy jste se opakovaně dotazovali [tehdejšího ministra zahraničí] Robina Cooka - a právem - zda je to ospravedlnitelné, zda je to nutné, a nakonec je jasné, že to bylo nutné a že teprve v důsledku tohoto vojenského zásahu máme nyní relativní mír a vyhlídky na prosperující budoucnost pro celý Balkán.

Reportér: To nemáme čas podrobně rozbírat, ale velmi stručně ještě k rozhovoru, který poskytl Ariel Šaron, izraelský premiér, deníku Times. Šaron konstatuje, že jestliže dojde k válce k Iránu, okamžitým dalším cílem musí být Teherán. Co k tomu chete panu Šaronovi říci?

Jack Straw Já chápu, proč mají lidé v Izraeli strach, ale hluboce s panem Šaronem nesouhlasím. Bylo by velmi závažnou chybou takto uvažovat. Vím, že Írán má velmi záporný postoj vůči existenci Izraele. Ale zároveň vím, že Írán, země, kterou jsem za posledních 12 měsíců navštívil třikrát, je státem ve stavu přechodu. Má volenou vládu, jakou Irák nemá. Tato zvolená vláda se snaží získat moc nad celou íránskou vládou, včetně armády a bezpečnostního aparátu, které v současnosti ovládají kněží. Myslím, že řádného pokroku v Íránu je možno zajistit nikoliv nepřátelskými hrozbami, ale procesem a strategie konstruktivního a kritického angažmá.