Že to není show, si člověk uvědomil v okamžiku, když si připomněl, že "tam někde" jde o skutečné životy a zničení domovy. Tak silně působí tíha všednosti, že záplavy se pro suché a odpočinuté stávají vítaným zážitkem.

Městu Ústí nad Labem bylo v pondělí slibován přírustek asi 815 m³/s, ale sázka na mokro byla zvýšena v úterý na 1100 m³/s. Ústí je město ve svazích. Při řece jsou železniční tratě, silnice, něco hospod, chatových kolonií a asi desítka či dvě desítky ulic a uliček. Devadesát devět procent Ústečanů si koberce bahnitou vodou nesmočí. Přesto zpravodajství v televizi a rozhlasem vypadá dramaticky, jako by kus Ústí šel k čertu. Vyděšenost je druhá strana informační mince. Stojím před hlavním nádražím, kde pytlují hasiči písek, protože hrozí nebezpečí, že z blízkého Labe stoupne voda až do nádražní haly.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Žena nemůže koupit housky, protože naproti nádraží v prodejně potravin nenarazí na žádnou housku, jen na vyděšené prodavačky. "Jsou už stažený," řekla prodavačka na houskové přání v návalu evakuační hysterie a pomaličku byl přitom evakuován obsah tamních vitrín. Po houskách mizely salámy a klobásy. Přitom se nečekalo další stoupání vody dříve než k večeru a to nejhorší ne dříve než za den a půl. O dva krámy dál v pekařství mladé prodavačky jsou též povodňově vykulené a zákazník musí několikrát po sobě opakovat jaké má přání, než jsou schopné vnímat realitu: chce čtvrtku chleba. "Vím, že je to neštěstí, co se děje, ale přeci není konec světa, ani válka. A tady už vůbec ne!" - nechápavě kroutí žena hlavou.

Zážitek nevšednosti a potopní hysterie vytvářely koláč reality. Vidíme to v televizních novinách na TV NOVA. Nějaká paní na ústeckém nábřeží městské části Střekov hovoří v tom smyslu, že nic nevěděla, přišlo to najednou a nestačila si ani nic sbalit. Realita je jiná: Zhruba od jedné hodiny odpoledne je toho plné město a navečer se pomalu preventivně evakuují příbřežní ulice. V klidu. Žádný zběsilý úder povodňového kladiva...

A smutnou perličku na konec: Unaveni poutí labským nábřežím usedli jsme s ženou odpoledne v hospodě. U vedlejšího stolu jakési neoholené vychrtlo s knírkem pod nosem s velkým uspokojením konstatovalo: "Pršej nám peníze z nebe. Lidí utíkaj z bytů a nechávaj tam věci..."

Vypil jsem půlku desítky a vychtrlo se naklonilo nad náš stůl s otázkou: "Nechcete koupit cigára? Karton za tři sta."

Venku drobně pršelo.