Vyjížděli jsme kolem šesté hodiny ranní a do Českých Budějovic jsme měli dorazit kolem půl deváté. Místo, kam jsme jeli, se jmenuje PLAV. Malá vesnička s několika stovkami obyvatel. Hned po příjezdu jsme se oblékli do pracovního oděvu. Dostali jsme holínky, rukavice, lopaty a košťata a svačinu. Poté jsme se rozdělili do několika týmů a šli jsme po domcích, kde nás bylo potřeba. To, co jsem viděla v televizi, bylo slabé: skutečnost byla mnohem horší. Polorozpadlé domky a zaplavené dětské hřiště.

Naše skupinka byla rozdělena do dvou baráčků. Venku pobíhaly děti a snad se marně snažily pochopit, co se děje. Já a moje kamarádka jsme se dostaly k rodině, kde jsme omývaly nábytek a snažily se odstraňovat bláto a naplavený hnus. Lidi byli na nás velmi hodní, ačkoliv jsme viděli, že mají strach z další přívalové vlny deště. Sousedé měli zaplavený celý sklep a zahrada připomínala spíše aqua park. Uprostřed jejich zahrady byl rozpadlý zahradní domek, kterému voda strhla celou zadní stěnu.

Teprve, když se proudy vody začali valit opět do sklepení věděli jsme, že veškerá práce je zatím zbytečná. Všichni, kdo bydleli v domku, začínali mít zděšené pohledy. Situaci zhoršil fakt, že opět začalo pršet.

Po pár hodinách přišli první zprávy, že se bude vypouštět přehrada, jelikož se ve spodní části protrhla. Ačkoliv jsme se snažili lidi nějak uklidnit, bylo cítit jak vzdáleni jsme jejich problémům. Situaci rozhodně nezlehčil fakt, že jsme potkali rodinku turistů, kteří si nesli fotoaparáty a kamery aby si toto lidské neštěstí mohli zaznamenat. Bylo mi líto, že se tito lidé cítí trapně a nešťastně z toho, jak si někdo natáčí jejich neštěstí.

Ještě jsme byli v pár domcích, kde jsme pomáhali odklízet bahno přímo z obýváku anebo se snažili být psychickou oporou lidem, který se nechtěli hnout z domku, který se málem sesouval k zemi. Byli i lidé, kteří se nechtěli loučit se svým majetkem a tak tvrdili, že doma zůstanou i kdyby se jim dům měl sesunout na hlavu.

Muselo se stát toto, abychom si my všichni uvědomili, že bychom měli mít k sobě blíže? Víte, viděla jsem ty pohledy lidí, kteří byli vděčni, že v té situaci, v jaké se nacházejí, je s nimi i někdo jiný. Že se mají s kým podělit o to co prožívají a že někomu není jedno to, že jsou bez domova..

Před chvílí jsem viděla zprávy a zjišťuji, že i mé bydliště se ocitá v oblasti, která bude evakuována. Nebudu popírat, že je ve mně kus hysterky, která začíná plašit. Ovšem, já svůj domeček ještě mám...

P.s.: pokud by někdo měl zájem účastnit se dobrovolných prací v oblastech, která jsou postižená záplavami pište: Effrime@aquacz.cz Žádám o pomoc, protože ti druzí nás opravdu potřebují.