"Stále si myslím, že nešlo [při rebelii v ČT o Vánocích 2000] o žádnou svobodu slova, ale o mocenský boj o udržení určitých profesionálních výsad, které se zakořenily v České televizi. Tento sdělovací prostředek neprošel transformací jako celá česká společnost. Je to petrifikát stále nesmírně podobný tomu, čím byl v sedmdesátých a osmdesátých letech. V jistém smyslu šlo vloni o základní dobový spor," konstatuje v rozhovoru Milan Uhde.

Jak se kdysi říkalo v anekdotách o rádiu Jerevan, ona je to "v podstatě pravda" - jenže nikoliv celá. A tím, že to není celá pravda, Milan Uhde svou kritiku České televize diskredituje. Vychází totiž ze - sporných - stranickopolitických premis. Ve své argumentaci pokračuje takto:

"[Tímto základním dobovým sporem je,] kde se bude politicky rozhodovat. Někteří se stále nemohou smířit s tím, že poslední slovo bude mít Parlament a instituce ustavené ze zákona. Proto se stále moralizuje, proto paní režisérka Chytilová mluví o svinském parlamentu. Z toho vyplývá: my, kteří svině nejsme, máme morální právo Parlament neposlouchat. (...) Tak se dám dohromady s několika stejně výjimečnými a nadřazenými přáteli, kteří jsou stejně jako já kvalitnější než svinský parlament, a vytvořím s nimi rozhodovací mechanismy, jež budou účinnější než Parlament. Tak rozumím konceptu tzv. občanské společnosti."

Milan Uhde právem poukazuje na "intelektuální populismus" Václava Havla a jeho čtyřkoaličních stoupenců, kteří, jak argumentoval Cas Mudde, politolog z Edinburské univerzity, manipulují veřejnost představami o "zkorumpované třídě politiků" a o "morálně čistém národě".

Jenže to není celá pravda. Není možno jít ode zdi ke zdi a říci: "Havlovští stoupenci 'občanské společnosti' se populisticky vyvyšují nad národ, z toho tedy logicky vyplývá, že jediná možná existence je v rámci politických stran. Proto, chcete-li se v ČR uplatnit v politice, založte si stranu, anebo nejlépe vstupte do ODS. Jinak mlčte."

Zdá se, že Uhde kritizuje předloňskou rebelii v České televizi právě proto, že si podle něho televizní vzbouřenci dovolili postavit se proti vlivu politických stran.

Tohle však vůbec není důvodem, proč byla rebelie v ČT kontroverzní. Sdělovací prostředky totiž mají povinnost stavět se systematicky proti vlivu politických stran a důsledně je kritizovat - ovšem z pozice absolutní novinářské profesionality, nezaujatosti a obhajoby veřejného zájmu. Na rebelii v České televizi nebylo nic špatného proto, že se vzbouřenci postavili proti zavedeným českým politickým stranám. Rebelie byla odsouzeníhodná proto, že jí vzbouřenci prosazovali nikoliv nestranný, veřejný zájem, ale osobní partikulární existenční záležitosti ("víme, že jsme špatní a víme taky, že by nás nikde než v ČT v televizní práci nezaměstnali, ale až do krve budeme hájit své právo dělat svou práci tak špatně a za stejné peníze, jako jsme to dělali dosud - nikdo nás nesmí vyhodit, to by bylo omezení svobody projevu!") a k prosazování vlastních prebend si ukradli veřejnoprávní vysílání, financované z koncesionářských poplatků občanů. Tyto peníze občanům odcizili hned dvakrát: už dlouhodobě tím, že za poplatky koncesionářů systematicky odvádějí nekvalitní práci (kolik témat Česká televize veřejnosti za poslední dva tři roky zamlčela či zkreslila!), a pak ještě výrazněji tím, že v době televizní rebelie za peníze řadových občanů nehájili veřejný zájem, avšak vlastní osobní prebendy v ČT.

Opakuji: to, že Václav Havel a jeho čtyřkoaliční stoupenci prosazují v české společnosti svůj "intelektuální populismus" ("politikové jsou špatní, nás zachrání jen morálně čistý lid, do jehož čela se manifestačně postavíme my, intelektuálové") je politováníhodné. Avšak skutečnost není ani tak černobílá, jak ji vidí Milan Uhde. Není pravda, že je v demokracii legitimní jen existence politických stran a sdělovací prostředky "musejí respektovat Parlament, který jediný vládne".

Jak vidíme dennodenně v zavedenějších západních společnostech, politický život v demokracii je založen na interakci zájmů obyčejných lidí, a množství nejrůznějších občanských organizací, s parlamentem a vládnoucími politickými stranami. Parlament má sice - po rozsáhlé společenské diskusi - skutečně poslední slovo, avšak agendu mu vytvářejí právě sdělovací prostředky, které hájí zájmy obyčejného občana. Parlament a vládnoucí politikové jsou vždycky vůči sdělovacím prostředkům v defenzívě. Sdělovací prostředky také vystupují na obranu základních civilizačních práv a vyvolávají ke všem zásadním otázkám energickou veřejnou debatu.

Existuje tak živá veřejná diskuse, jejímž nástrojem jsou právě drzé a agresivní sdělovací prostředky. Ty vládnoucím politickým stranám a parlamentu neustále vyvolávají "skandály". Vytvářejí politikům a politickým stranám agendu, na niž musí vláda a parlament reagovat.

V ČR vládne často centralistické, leninské přesvědčení, že jakmile se jednou konaly volby a národ rozhodl, co je v zemi většinový názor, ostatní musejí mlčet. K tomu napomáhají i kontroverzní zákony, jimiž se stát snaží nepohodlné názory stíhat "za pomluvu" či za "šíření poplašných zpráv". I to, jak to nedávno kritizoval Helsinský výbor amerického Kongresu, ochromuje nezbytně důležitou českou veřejnou debatu.

Jestliže české sdělovací prostředky lezou politikům kamsi, potlačují informace o kontroverzních aspektech domácího i mezinárodní politického vývoje a ignorují problémy obyčejných lidí, ochromují tím jeden z nejzákladnějších rysů demokratického provozu. Zvlášť neodpovědný je podlézavý přístup českým médií vůči mocným, ať na domácí či mezinárodní scéně. Ten se projevuje politováníhodnými pozůstatky komunismu, totiž očekáváním, že se občan manifestačně, nábožensky připojí k tomu, co mu média vnucují jako "správný", "establishmentový" pohled.

V normálních demokraciích to však vůbec nefunguje. Představa, že sdělovací prostředky mají lichotit mocným (v současnosti hlavně Američanům), vyhýbat se zásadním otázkám dnešní politiky tím, že šíří emocionální "antikomunistické" kampaně či tím, že odvádějí pozornost veřejnosti k bulvárním tématům (která herečka s kým spí nebo kdo vaří jaká jídla), je naprosto zcestná. Špína, kterou přitom docela běžně šíří mnohé české sdělovací prostředky, je skutečně pozoruhodná. Lidem v ČR to ale už zřejmě ani tak nepřipadne, ale ten, kdo se vrací k českým tiskovinám po delších přestávkách, je úrovní českého tisku doslova šokován. Některé články, které člověk občas vidí třeba v internetovém Neviditelném psu, ale i v tradičních papírových tiskovinách, se skutečně vyrovnají stylu někdejšího nacistického Árijského boje. (Co si myslet o tom, že premiér Zeman veřejně zkritizuje fašistu Haidera a česká média ho za to napadnou. Kde jsou všeobecné lidské, civilizační hodnoty?)

Přitom je falešné i to, co nám vnucují Milan Uhde či Václav Havel. V ČR vznikl tento model: média odvádějí pozornost od závažných problémů skutečnosti, nebo nejsou schopna je vůbec identifikovat, nezastávají se veřejného zájmu a zájmu řadového občana, přičemž politikové různých seskupení občanům tvrdí, že v zemi má být slyšen hlas buď samozvaných intelektuálních spasitelů (Havel) či jen zavedených politických stran (Uhde, Klaus). Tak tomu ale v normálních demokraciích vůbec není. Tam sdělovací prostředky systematicky vyhledávají témata, která se týkají zájmů obyčejných lidí. A tato témata pak vnucují politikům k řešení.

Příklad namátkou: v minulých dnech vznikl v Británii obrovský politický skandál ohledně jedné čtyřiadevadesátileté paní, jíž se dostalo ve státní nemocnici nekvalitní péče. Vznikla z toho ostrá potyčka mezi vládnoucími labouristy a opozičními konzervativci.

Funguje to i mezinárodně. Vezměte si případ věznění zadržovaných osob z Afghánistánu na americké základně v zálivu Guantánamo na Kubě. Skandál ohledně kontroverzních rysů tohoto tábora "X" rozšířily po celém světě právě energické a nezávislé sdělovací prostředky. (To, že česká média tuto závažnou kontroverzi téměř úplně ignorovaly, nic nezamená.) Světová média v této věcii diskusi, na níž pak reagovali poslanci ze zavedených politických stran zejména v britské Dolní sněmovně, a zároveň to donutilo k protestům u amerického prezidenta Bushe i ministry britské vlády.

Povšimněte si, že v důsledku této kontroverze, kterou zpočátku vyvolaly na politice zcela nezávislé organizace pro ochranu lidských práv, byla donucena k defenzivnímu postoji i americká vláda, která nyní v reakci na mezinárodní kritiku údajně "zlepšuje" situaci v táboře v zálivu Guantánamo..

Je to běžný demokratický mechanismus, fungující ve zralých demokratických společnostech už desítky let. Sdělovací prostředky umožňují přímou interakci mezi názory jednotlivých občanů, případně nezávislých organizací a názory politických stran či vlád. Ve slušně fungující demokracii jsou slyšet názory obyčejných lidí: o to se postarají právě energické sdělovací prostředky. Politické strany pak na to vzniklou diskusi musejí reagovat. Je to zdravý korektiv jejich obrovské moci. V ČR tomu málokdo rozumí. Údajný odborník na sdělovací prostředky na pražské Karlově univerzitě Jan Jirák se vyjádřil: "Britské listy jsou bulvární, protože používají konfrontačních metod." Jako by Jirák nikdy nečetl žádné západní noviny nebo neviděl žádnou západní televizi či neposlouchal žádný západní rozhlas.

V České republice jako by existovala jen hodně patologická verze tohoto zavedeného západního demokratického systému. Na názory obyčejných lidí sdělovací prostředky kašlou - lezou kamsi mocným. Nedočteme se moc v českých novinách o tom, jak se vede penzistům s neustále se snižujícím důchodem - kdy jste naposledy četli o tom, jak obtížné je získat v Praze byt a kolik se za něj musí platit, anebo o tom, jak se vedlo tomu či onomu občanovi při operaci v nemocnici - ale jen o tom, která hloupá herečka či zpěvačka s kým spí, případně který politik se hašteří s kterým jiným politikem.

Zdravou občanskou společnost, která na Západě dává prostor názorům obyčejných lidí, v České republice nahrazují "intelektuálové", kteří se nad normálního občana vyvyšují, protože jsou prý něčím extra - paradoxně jsou vždy nejhlasitěji slyšet "vzdělanci" druhého až třetího řádu. Nejstrašnějším projevem této české "intelektuálské" samolibosti jsou tzv. diskusní pořady v České televizi (Katovna, Sněží). Čeští "intelektuálové" tam nepřemýšlivě, bezbřeze žvaní, co jim slina na jazyk přinese. Mají pocit, že jako "elita" na to mají v české společnosti přece právo. Představa, že by jako každý občan, pozvaný do televize, měli být vedeni pokorou a předem, než předstoupí před kameru, si rozmysleli, jestli mají vůbec co říci, a pokud nemají, aby vystoupení odmítli, nebo se o daném tématu předem podrobněji informovali - tato představa je většinou nezasáhla. ("Názory, ty mi jdou," konstatuje s nevinností sobě vlastní Ludvík Vaculík...)

A ten, kdo není se žvaněním samolibých příslušníků české "elity" spokojen - má prý jinou možnost: zařadit se mlčky do šiku politických stran. To nám zase doporučuje Milan Uhde.

Je to karikatura skutečné demokracie - ve skutečné demokracii se diskutuje o názorech obyčejných lidí - vliv si tam neuzurpovali ani "intelektuálové", ani exponenti politických stran. Kvalitní a autoritativní sdělovací prostředky zajistí, aby si nikdo nemohl ve veřejné diskusi uzurpovat větší prostor, než mu právem náleží. V demokracii totiž musí být slyšen v rámci otevřené diskuse, která vede k poroku, každý zajímavý, jiný, podnětný hlas - bez ohledu na to, odkud zní.