Její dobrovolný odchod z veřejného života je vítaným ulehčením, i když si zaslouží soucit, že má zdravotní potíže. Británie však potřebuje celonárodní diskusi - potřebuje ji zde levice i pravice - v jejímž rámci se musí osvobodit od údajných politických truismů, které představuje thatcherismus - že je nepřijatelné zvyšovat daně, že je správné nedůvěřovat všemu evropskému a nadšeně chválit všechno americké.

Lidé mají všeobecně jiný názor. Ať už jste Thatcherovou měli rádi anebo jste ji naopak nenáviděli, zní konvenční moudrost, musíte přijmout, že mnoho z toho, co dělala, i když to bylo ve své době nepopulární, nakonec dopadlo velmi dobře. I mnoho lidí na levici si myslí, že politika Margaret Thatcherové prospěla ekonomice, a na pravici je Thatcherová hrdinkou za svou rozhodnost, za své nezměnitelné zásady a za své "jasnozřivé nepřátelství" vůči Evropské unii.

S tím nesouhlasím. Motorem politiky jsou nové myšlenky a příhodné okolnosti a Thatcherová byla jen abnormálně bigotním konzervativním politikem středního ranku, která měla štěstí a mohla využít obou. Argumentuji, píše autor, že v osmdesátých letech existovalo takové klima nových myšlenek, že by zavedla hospodářskou liberalizaci Konzervativní strana pod vedením jakéhokoliv konzervativního politika, avšak kdyby byli v čele této strany Chris Patten, Geoffrey Howe, Michael Heseltine anebo Kenneth Clarke, tyto hospodářské reformy by byly zavedeny inteligentněji a s větším citem pro ochranu předtím dlouhá léta pracně budovaného obrazu konzervativců jako strany, které záleží na blahu občanů ze všech společenských tříd. Tento obraz je totiž kořenem popularity konzervativců. Bez Thatcherové by byla dnes Konzervativní strana živější a důvěryhodnější politickou silou a těžiště britské politiky by bylo daleko blíž základním zájmům britských občanů.

Thatcherová ovšem označovala konzervativní politiky, kteří si tohohle byli dobře vědomi, za "slabochy" (wets), říkala že "nepatří mezi nás". Tím "nás" mínila kabalu, která se zmocnila Konzervativní strany po údajných chybách předchozí Heathovy konzervativní vlády. Tato kabala odmítla všechny předchozí poválečné britské konzervativní vlády jako tajné socialisty, kteří se spolčovali s Labouristickou stranou, podporovali budování sociálního státu, jednali s odbory a investovali do veřejné infrastruktury.

Thatcherová měla v politice obrovské štěstí. Inflace a stagnující hospodářský růst, které trápily západní ekonomiku po dvou ropných šocích ze sedmdesátých let (kdy arabští producenti ropy dvakrát radikálně zvýšili její ceny), vypadaly jako neřešitelná hospodářská nemoc a lady Thatcherová a její kabala měli štěstí, že se dokázali připojit ke konzervativní ideologii, která tehdy nabývala na popularitě a argumentovala, že veškeré ekonomické problémy nejsou důsledkem konkrétní hospodářské konstelace, ale že jsou prý důsledkem příliš silného státu.

Thatcherová ekonomice volného trhu a monetarismu příliš nerozuměla, ale to nevadilo. Uvědomila si, že narazila na politické zlato. Neměla ráda odbory, domnívala se, že jsou státní podniky neefektivní a zastávala názor, že úkolem konzervativců je hájit na domácí scéně zájmy bohatých lidí a na zahraniční scéně vystupovat proti komunismu.

V odporu vůči komunismu byly sjednocené všechny hlavní britské strany, ale ohledně hospodářského programu Margaret Thatcherové to bylo spornější. O deset let dříve anebo o deset let později by se neprosadil. Měla prostě štěstí. V současnosti například už si nikdo nemyslí, že existuje totožnost mezi růstem množství peněz v oběhu a následnou inflací - to bylo jedno z nejzákladnějších thatcherovských tvrzení - anebo že má tržní ekonomika schopnost se sama přirozeně regulovat, avšak v letech 1976 až 1986 měly tyto názory status nové pravdy.

Thatcherová také měla obrovské štěstí, že ji její hospodářské chyby v její době nestály víc politicky. Objev ropy v Severním moři pomohl zaplnit díru ve vládních financích a v osmdesátých letech začalo být zjevné, že je vznikající globalizace k britskému hospodářskému prospěchu. Vznikaly nové hospodářské sektory, které byly kompenzací za bolest, způsobenou starým.

Thatcherová měla také štěstí na nepřítele. Argentinský diktátor generál Galtieri a komunistický předák hornických odborů Arthur Scargill byli jak z panoptika. Thatcherová byla prostě náhodou ve správné situaci a na správném místě.

Thatcherová však vytvořila v Británii obrovskou nerovnost. Radikálně snížila daně bohatým lidem a držitelům nemovitostí a zároveň ostře snížila výdaje a investice do základních veřejných služeb. To je nyní dědictví, jemuž teď Británie čelí - problémy se státním zdravotnictvím, se školství a s veřejnou dopravou. Labouristická vláda si teprve začíná uvědomovat, jak obrovské jsou tyto problémy.

Thatcherová také využila slabosti britské ústavy k tomu, aby centralizovala politickou moc. Mám-li jako politik dobrý úmysl, je přece neférové, aby mi v provádění politiky překážely ústavní zábrany. To je další thatcherovské dědictví, jehož dobře využili všichni, kdo přišli po ní. Po Thatcherové už se nedá předpokládat, že by vládnoucí britští politikové byli strážci starobylých britských svobod.

Thatcherová nedělala jenom chyby. Je naprosto jasné, že bylo zapotřebí omezit moc odborů a některé její rané privatizace byly efektivní. Nynější podstatný kvalitativní pokrok ve státním školství má kořeny v rámci celostátních školských osnov, zkoušení a inspekcí, které zavedli postupně konzervativní ministři školství. Jiní konzervativní politikové by však bývali schopni zavést tyto změny bez škod.

Celkový přehled je ještě zápornější, přidáme-li kulturní dopad postojů Margaret Thatcherové. Ze začátku přičlenila v britském národním zájmu Británii v roce 1985 Británii k jednotnému evropskému trhu, ale nakonec se nechala zcela ovládat předsudky, ať šlo o místní daně anebo o Evropskou unii.

Takže zatímco předthatcherovský permiér jako Harold Wilson přijal argumentaci šéfů britské armády a ministerstva zahraničních věcí, že není v britském národním zájmu poslat vojáky do války ve Vietnamu, pothatcherovský premiér - Tony Blair - je ochoten jejich varování zcela ignorovat a vyslat britské vojáky do Iráku. Dědictví postojů Margaret Thatcherové je tady zjevné - jde o jednání založené na instinktech a na nekritickém následování amerického triumfu, nikoliv o racionální kalkul, zda je daná akce v britském národním zájmu.