11. 2. 2013 / Přemysl Janýr
Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí a v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 svou moc obnovili komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci i současná elita. Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968.
Podle ustáleného scénáře pak probíhá i následná dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, nýbrž mu byl uměle naimplementován vnějšími zájmy. Pučisté proto musejí deficit své legitimity kompenzovat démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se chopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly.
Možná to někomu vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme je vzdálený tomu, co pod ním chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: proč jako národ zjevně nefungujeme?
Používám-li (často) my, čtenáře, ale ani mne zpravidla nenapadne pozastavit se nad tím, koho tím vlastně myslím. My -- Češi je pro většinu z nás samozřejmá množina, nevyžadující další pozornosti. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Poláci, Maďaři, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni... a kdo tu -- někteří od nedávna, jiní desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou to také naši? Jsou to také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy jsou, když se narodili a žijí v Česku a jiný domov nemají?
An English version of this article is in
