Většinu českých poslanců úroveň pracovněprávních vztahů nezajímá

29. 10. 2012 / Aleš Uhlíř

Na celkovém úpadku pracovních podmínek, kterého si v dnešní době nelze nevšimnout, se podílí řada faktorů. Jistě mezi nimi bude i nezaměstnanost a s tím spojené obtíže při hledání zaměstnání. Obzvlášť těžké bývá získat práci pro absolventy. Aby vůbec mohli vykázat nějakou praxi, jsou ochotni přijmout i práci, při níž své vzdělání neuplatní. Při tom není nouze o šikany, ponižování a různé buzerace ze strany nadřízených, k nimiž se jejich šéfové třeba také chovají obdobně. Zhrubnutí a zdivočení pracovněprávních vztahů je ostatně jen důsledkem toho, jak to ve společnosti vypadá i jinde a bylo by neobvyklé, kdyby oblast pracovněprávních vztahů zůstala nedotčena. Zvlášť tehdy, když změny zákoníku práce tomu vydatně napomáhají.

Autor textu popisující pracovní podmínky v call centru napsal, že uchazeči byli před pracovním pohovorem donuceni podepsat souhlas s utajením všech informací, které se na pohovoru do call centra dozví a také jakousi blíže neurčenou "konkurenční doložku", podle níž by případný spor rozhodoval "samosoudce". Zcela jistě se zde jedná o rozhodčí doložku, podle níž majetkové spory přísluší rozhodovat nikoli řádnému soudu, nýbrž rozhodci, kterého -- nejspíše pro záměrné matení -- zaměstnavatel nazývá "samosoudcem".

Od 1. 1. 2007 zákoník práce v ČR umožnuje, aby majetkové spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byly projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení. Psal jsem o tom v Britských listech 31. 3. 2011 "Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích aneb konec práva na spravedlivý proces" a také v dalších článcích "Rozhodčí řízení v ČR nesmí být zákonem povolenou formou zlodějny" (BL 21. 6. 2011) a "Polovičatá novela zákona o rozhodčím řízení -- V pracovněprávních sporech rozhodci podle práva rozhodovat nemusí?" (BL 6. 9. 2011). V určité části odborné veřejnosti tyto články vzbudily zájem a měsíčník Právní rádce v čísle 12/2011 uveřejnil můj článek Rozhodci v pracovním právu -- cesta k nezákonnosti?, který se nakonec dostal i do souborného katalogu článků Clavius.

Zájemce o podrobnosti odkazuji na dřívější texty v Britských listech. Jinak jen krátce, oč v rozhodčím řízení jde. Řízení může proběhnout doslova bleskově. Zaměstnanec dostane rozhodčí nález bez odůvodnění současně s žalobou a pokud ve stanovené lhůtě nepodá námitky, je vše skončeno. Nález je vykonatelný. Ani námitky nemusí nic změnit, rozhodce postupuje podle vlastních pravidel a nikoli podle občanského soudního řádu. Vše je nasměrováno tak, aby se toho nemuselo moc projednávat a rozhodce s tím neměl moc práce.

Mimořádně nebezpečné je, když rozhodčí doložka stanoví, že rozhodčí nález lze vydat podle ust. § 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, to pak se rozhodčí nález odůvodňovat nemusí. Stanoví-li rozhodčí doložka, že spory se budou rozhodovat "podle zásad spravedlnosti", tedy podle ekvity, není již rozhodce vázán žádným ustanovením zákoníku práce. Nemusí vzít při rozhodování o povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu zákonný limit pro náhradu škody způsobené nedbalostí (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního platu zaměstnance), popřípadě může ve svém nálezu vyřknout, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně a uložit zaměstnanci povinnost nahradit škodu v plné výši a obdobně rozhodovat o náhradě ušlého zisku bez jakéhokoli omezení. Rozhodce nemusí respektovat zákonné normy o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání atd. Rozhodčí nález je prakticky konečný a lze dle něj nařídit exekuci.

Nikde v civilizované zemi není něco takového v pracovněprávních vztazích možné. Dokonce i mimo pracovněprávní vztahy je rozhodčí řízení striktně omezeno a nejde-li o spory mezi podnikatelskými subjekty, je možné jen do určité výše (obvykle nízké) hodnoty sporu. Prostě se má zato, že tato forma řešení sporů je vhodná pro spory mezi podnikateli a ne pro spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pro jiné druhy sporů (např. ze spotřebitelských smluv) jsou přísná omezení co do výše hodnoty sporu (uplatněného nároku) a zákonnost rozhodčího nálezu lze přezkoumat soudem.

Pro ilustraci si představme, že se zaměstnavatel (byť pouze potencionální, u něhož byl veden pracovní pohovor) dozví jméno autora textu v Britských listech o požadavcích v onom call centru. Pokud tento podepsal něco jako rozhodčí doložku, může vůči němu u rozhodce uplatnit nároky, s nimiž by se sotva kdo odvážil přijít k řádnému soudu. Dá se celkem předpokládat, že rozhodce (nemusí jím být ani právník) půjde žalobci "na ruku" a vydá v jeho prospěch rozhodčí nález, na jehož základě lze vést exekuci. Nikdo s tím nic neudělá. Žádný soud to nezruší. Rozhodně nechci jak se říká "malovat čerty na zeď", pro zaměstnance a uchazeče o zaměstnání, kteří podepsali rozhodčí doložku, může mít tato skutečnost fatální následky.

V praxi se již objevují případy, kdy zaměstnavatelé pomocí rozhodčích doložek na své zaměstnance vyvíjejí nátlak, vydírají je a i po ukončení pracovního poměru třeba odmítají proplatit dlužnou mzdu, popřípadě konstruují umělé nároky na náhradu škody a tak se snaží, aby bývalí zaměstnanci nic nepožadovali.

Odkazy na své články v Britských listech jsem v roce 2011 zaslal několika poslancům, u nichž jsem předpokládal, že by se tím mohli zabývat a dosáhnout legislativních změn, či se o to alespoň pokusit. Prostě to -- pokud jde o pracovněprávní spory -- uvést do stavu před 1. lednem 2007, když už nic jiného (jinak novela zákona o rozhodčím řízení je nutná i pro spotřebitelské vztahy). Nikdo z oslovených poslanců nereagoval. Po publikaci článku v Právním rádci se ozval poslanec za ČSSD pan Dr. Ch., kterého jsem neoslovil. Zabývá se, jak mi řekl, blíže pracovním právem a problematika kolem rozhodčího řízení v pracovněprávních vztazích mu byla známa.

Zřejmě je to příliš "malá" věc pro naše poslance, aby se jí vážně zabývali. Jeden osamocený člověk mezi nimi sotva co dokáže změnit. Přesto si takového člověka vážím. Bohužel pro většinu poslanců to je jen jakási lapálie, která se snad omylem, nepozorností či nedopatřením dostala do zákoníku práce, když v jeho novele účinné od 1. 1. 2007 vypadlo ustanovení, že pracovněprávní spory řeší soudy. Tehdy si asi nikdo neuvědomil, co to -- ve spojitosti se zákonem o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů -- způsobí. Poslanci mají u nás asi na práci důležitější věci. Nicméně nelze pochybovat, že rozhodčí doložky, stále častěji vnucované zaměstnavateli zaměstnancům mají na pracovněprávní vztahy devastující účinek.

Rovnost účastníků řízení či právo na spravedlivý proces jsou zde minulostí. Zřejmě by nebylo od věci, aby se touto záležitostí v Česku zabýval Veřejný ochránce práv. Na něj jsem se proto obrátil s podnětem k prošetření, zda právní úprava, která umožňuje rozhodčí řízení takového rozsahu v pracovněprávních vztazích, má své opodstatnění.

Vytisknout