Tiskový mluvčí tiskového mluvčího

12. 2. 2013 / Pavel Táborský

V útrobách všech oddělení pro styk s veřejností sídlívá nejméně jedna tisková mluvčí, případně méně často její mužský protějšek. Jejich základní dovednost spočívá v umění mluvit a současně nic neříkat. Zodpovědně tak zastupují příslušného zcela zodpovědného pracovníka, který pak může v daném okamžiku vykonávat jinou zodpovědnou, ba zodpovědnější práci. Případně někde tiše v koutku trpět sociální fobií, čehož důsledkem je, že se stydí mluvit. Okolnost, že tato osobnost případně vůbec mluvit neumí, lze pravděpodobně vyloučit.

Ač se to může zdát podivné, jsou tiskoví mluvčí především strážci anonymity. Zejména ti z nich, kteří slouží u veřejně činných osob a tudíž osob honorovaných z veřejných prostředků, včetně těch zaměstnaných u státních podniků, podniků se státní účastí, soudů, prokuratury a ozbrojených složek.

Jejich živitelé - občané si totiž rozhodně nezaslouží, aby svého zaměstnance viděli a hlavně slyšeli jen zprostředkovaně. Oni většinou přece bývají svými stylisty řádně upraveni, gesta mají uměřená, vyjadřování jadrné a srozumitelné, tak proč se skrývat do houštin anonymity. Toto slovo jako by samo o sobě obsahovalo jakýsi temný význam. Když ho zkusmo vyslovíte, máte jej téměř plná ústa. Zřejmě to bude důsledkem přemíry samohlásek. Kupodivu tato vlastnost doposud neinspirovala žádného textaře, aby využil v některém songu také jeho úsečný slovní rytmus.

Anonymita proto není a nebude slovem opěvovaným, stejně jako jeho obsah. Ten je přítelem temnot, převleků, škrabošek, vystřižených a pak nalepených písmen, tajných schůzek pod pláštíkem noci, sluchátek překrytých kapesníkem, krádežemi identity, neznámo kým instalovaných štěnic, sledovaček, zkrátka nezřetelných obrysů a nepříjemné nejistoty. Utajení bývá rovněž zdrojem davového násilí a rozhodně se nesnáší s osobní zodpovědností. Kromě těchto podob se anonymita projevuje "zástupcovstvím". Informace i v těch nejmrňavějších úřadech a podnicích už nesděluje skutečně zodpovědný pracovník, ale příslušný tiskový mluvčí. Ten zpravidla odpovídá na konkrétní dotaz zcela nekonkrétně. Anonymita obsahu se tak úspěšně snoubí s anonymitou zcela zaneprázdněné osoby. Dá se předpokládat, že vrcholné stadium demokracie nastane, až budou mít svého tiskového mluvčího všichni občané. Řada z nich už nyní volí, asi z pouhé skromnosti, pod své názory místo podpisu pouhé iniciály, požaduje rozostřené záběry svého obličeje v televizi, nebo se člověku s mikrofonem v ruce vyhýbá. Nebývalo tomu tak. Z pochopitelné i nepochopitelné skromnosti existují podivní anonymní dárci, anonymní dopisy, anonymní soutěže i anonymní tvůrci. Rozvoj sdělovací techniky a elektroniky umožnil anonymní telefonáty, posléze krátké textové zprávy a e-maily. Dokonce existují i anonymní veřejná prohlášení. Totiž taková, ke kterým se už nikdo raději nehlásí.

Zatímco ve středověké literatuře patřila anonymita tvůrců k dobrému tónu, nezdá se, že by další růst tohoto jevu byl u nás společensky přínosným. Asi bude vhodné si v rámci tvůrčích počinů vzít opětně, jak jinak, příklad z USA -- ze závěrečných titulků většiny tamějších filmů. Jak známo, dozvíte se z nich jméno i toho nejméně významného spolupracovníka. Snad by se v tomto formálním směru měli inspirovat i tvůrci našich zákonů, neboť pod platným textem těchto norem se v příslušné sbírce obvykle stydlivě krčí jen jméno jednoho, dvou ústavních činitelů. U volebních programů politických stran se s přiznaným autorstvím rovněž nesetkáváme. Testy na DNA by asi byly finančně náročné.

Rozhodně by v tiráži těchto děl neměla chybět jména všech legislativců, poradců jejich poradců, korektorů, editorů a případně i tiskařů. Vždyť se za svou práci přece nemusí stydět.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 13.2. 2013