Ještě k naivnímu sebeztotožňování se s televizními seriály
31. 8. 2012 / Jan Čulík
Anglickou analýzu Ženy za pultem jsem přeložil pro Britské listy, protože jsem doufal, že si lidi povšimnou ještě dalších podrobností a vazeb, které mi třeba unikly, takže budou čtenářské reakce přínosné. Bohužel nebyly. Tím, jak seriál funguje, se nezabýval nikdo.
Jak vysvětlil francouzský teoretik Christian Metz, stejně jako jazyk, je film - nebo televizní seriál - systémem znaků. Jejich význam studuje semiotika. Divák pracuje na interpretaci těchto znaků a jejich podtextů. Protože je film produktem kultury, má silný konotativní obsah. Využívá všech ostatních umění k tomu, aby si vytvořil vlastní konotativní sílu.
Znaky nejsou využívány jen k popisu určitého předmětu, ale také k tomu, aby vyvolaly celou řadu konotací, spojovaných s tím znakem. Jak na to poukázal Roland Barthes, takto vznikají mýty. Barthes definuje mýty jako způsoby myšlení o věcech, které jsou strukturovány takovým způsobem, že vysílají čtenáři či divákovi určité jednotné signály. Mýty hrají konkrétní sociální role.
Odhalovat význam v mýtech znamená identifikovat znaky, jichž mýtus používá, a ukázat, jak jsou tyto znaky zneužity k vytvoření kódů a struktur, které sdělují určité informace a pomíjejí jiné. Je úkolem mýtu způsobovat, aby určité představy divákovy připadaly vždy přirozené a normální.
Mýtus podporuje jediný způsob myšlení a snaží se eliminovat všechny alternativní způsoby myšlení. Mýtus má vazbu na ideologii.
Ideologie je způsob vnímání skutečnosti a společnosti, který předpokládá, že určité myšlenky jsou samozřejmé a pravdivé.
Mýtus vždycky slouží ideologickým zájmům vlivných mocenských skupin ve společnosti a je zneužíván k podpoře jejich moci.