14. 9. 2010 / Oleg Rybnikář
Není tedy – z definice – pravda, že stát nemá peníze, pravda ale je, že (momentální!) představitelé státu se rozhodli, že na to a to peníze nevyberou a neposkytnou. Současní momentální představitelé státu se rozhodli, že nevyberou a neposkytnou peníze na výstavbu dálnic a železničních tratí a na postačující počet dostatečně vybavených a kvalifikovaných hasičů, policistů a učitelů. Naopak např. padesátimiliardový balíček na stíhačky, obrněnce a zahraniční expediční kolonizační ozbrojené síly – oproti předvolebním slibům – zůstal vpodstatě netknutý.
Rovněž se rozhodli, že nevyberou a neposkytnou prostředky na napravení škod, způsobených živelnou katastrofou. I když v tomto případě – abychom byli spravedliví – je nutno dodat, že toto rozhodnutí ještě není konečné. Dokonce i nejlepší ministr financí na světě totiž začíná chápat, a dokonce i přiznávat, shora uvedené pravidlo, a sice že stát –z definice- má k dispozici tolik peněz, kolik se rozhodne vybrat. A že na odstranění alespoň některých následků ničivých povodní by vybrat a poskytnout asi měl. A nastává dohadování o tom, kolik vybrat a od koho. A zde právě nastává lámání chleba mezi levicovým a pravicovým stanoviskem.
Představy o tom, jaká struktura daní je spravedlivá, se velmi různí. Husité, na něž je český národ tak pyšný, měli za spravedlivé, aby každý odvedl takovou daň, aby po jejím odevzdání zbylo každému stejně. Evropská kulturně-civilizační tradice se po staletích propracovala k modelu daní progresivních, kdy sazba daně roste s výší příjmu, přesto však většina příjmů zůstává poplatníkovi daně. Aktuální vymožeností našeho státu je daň tzv. rovná, se stejnou procentuální sazbou z příjmů pro chudé i bohaté, což snižuje daňovou zátěž vysokopříjmovým spoluobčanům, a to s odůvodněním, abychom ty bohaté netrestali za jejich úspěch. V tomto trestání středně a nízkopříjmových spoluobčanů za jejich neúspěch jde ještě dál současný návrh našeho nejlepšího ze všech ministrů financí, který doporučuje, aby na odstranění alespoň některých následků ničivých povodní byla vybrána daň „z hlavy“, tedy aby každý dal stejně. Postižený i nepostižený, ten, pro kterého to znamená 100% jeho denní spotřeby stejně jako ten, pro kterého to je 0,1% jeho denní spotřeby. Prostě solidarita jak vyšitá!
Struktura nově uvažované skryté daně, formálně se totiž jedná o odstranění daňové úlevy, je hanebná. Tato nově uvažovaná daň však ukazuje, že násilné a křečovité snižování výdajů státu se dostalo až na dřeň, když sám guru odstraňování daní navrhuje novou daň. Ukazuje se, že daně nejsou trestem, ale smysluplnou platbou, stanovenou na základě společenské dohody, určenou jednak k pokrytí smysluplných společenských funkcí (ochrana před živly, náklady na hasiče, policii, učitele, silnice, dálnice, železnice atd.) a jednak také k distribuci společně společensky vytvořené přidané hodnoty. Neboť při hluboké společenské dělbě práce je nezbytné společně vytvořenou nadhodnotu spravedlivým způsobem rozdělit. A daňový systém je jedním z nástrojů této distribuce.
Je tedy naprosto lživé a podvodné tvrzení, že zásadní spor mezi levicí a pravicí je o tom, jestli se má vytvářet rozpočtový deficit, tj. jestli si má stát vzít úvěr. Na to je mezi odborníky napříč politickým spektrem celkem jednotný názor. Úvěr je účelný a správný (a výnosný!!) tehdy, pokud je použit na investici natolik úspěšnou, že jej zaplatí a ještě přinese zisk. Naopak je nesprávný, pokud je použit na ztrátovou investici nebo spotřebu. Je oprávněné hodnotit, jak naložily dosavadní vlády s úvěry, které si vzaly, zda je výnosně investovaly nebo „prožraly“. Avšak hysterický sborový pokřik, že každý úvěr státu (tedy deficit rozpočtu) je ze zásady špatný a za všechny může Paroubek, čehož nevyvratitelným důkazem je to, že má pod okem bradavici, je hnusná, hnědá, smradlavá skvrna, a to ještě více na tváři současné české mediální, než politické, scény. A je tragické, že této mediální masáži významná část českých voličů podlehla. Nakonec ale ... prý každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tak si jí teda užívejme.
