Kopnutí do bezbranné

13. 9. 2010 / Zdeněk Jemelík

Zlé časy jí nastaly po jejím vystřídání Jiřím Pospíšilem, který považoval za vhodné zdůrazňovat svou skvělost intenzivní medializací jejích domnělých či skutečných pochybení, jež po návratu na ministerstvu našel. Její jmenování do ministerské funkce šlo mimo něj, nesouhlasil s ním, a to jí nezapomněl, navíc ji považoval za kamarádku nemilovaného Pavla Němce.

Daniela Kovářová se vrátila na své původní působiště na Justiční akademii, kam ji kdysi přivedl Jiří Pospíšil, a pomalu se na ni začalo zapomínat v dobrém i ve zlém.

Až v posledních dnech opět zahřmělo. Zrovna v den jejích jmenin se do ní opět pustil Radim Vaculík v Novinkách a Právu a současně Česká televize ve zpravodajství. Pohoršilo je, že některé stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených jí nepřipravovali úředníci ministerstva, ale stážisté, v obou případech povoláním soudci, tedy lidé s nezpochybnitelnou kvalifikací. Příslušní úředníci o stížnostech nic nevěděli, sami s jejich podáním nesouhlasili a v některých případech se k podnětům ke stížnostem vyjádřilo záporně Nejvyšší státní zastupitelství.

Za největší hrůzu považuje Radim Vaculík možnost, že stížnost pro porušení zákona by mohla vést k zvrácení rozsudku.

Pro pochopení pobloudilosti Vaculíkova výkřiku je nutné vypořádat se s klíčovou otázkou, zda je dobře nebo špatně, že Nejvyšší soud ČR jako vrchol soustavy obecných soudů zruší stížností napadený rozsudek.

Soudci jsou jen lidé, a jsou tedy omylní. Může se stát, že ani projednání obžaloby v dvoustupňovém řízení nezabrání vydání nespravedlivého rozsudku. Zastánci neprolomitelnosti soudního rozhodnutí tuto skutečnost posuzují podle zásady "když se kácí les, létají třísky". Nevadí jim, že občas někoho tak trochu zavřou, třeba i na mnoho let, aniž by spáchal trestný čin. Je to jen výjimka, kvůli které podle nich nemusí nikoho bolet hlava.

Praxe používání mimořádných opravných prostředků dokazuje, že skutečně občas nějaký vadný rozsudek odvolacím řízením proklouzne, a nebýt zásahu Nejvyššího nebo Ústavního soudu ČR by byl vězněn nevinný člověk. Dokazují to dokonce i úspěšné stížnosti pro porušení zákona, podané v minulosti Jiřím Pospíšilem, který má k tomuto nástroji záporný postoj.

Zvrácení vadného rozsudku umožněné stížností ministra pro porušení zákona je dle mého názoru společensky prospěšný čin.

V této souvislosti upozorňuji, že je podstatný rozdíl mezi milostí prezidenta republiky, který rozhoduje o osudu žadatele bezprostředně, a stížností ministra pro porušení zákona, který pouze předává věc odsouzeného k posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Rozhodnutí o stížnosti je pak konečným vyjádřením soudu o správnosti ministrova úsudku. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR vyhověl stížnosti ve prospěch Tomáše Pitra, je to důkaz, že rozhodnutí paní ministryně je v souladu se zákonem.

Radim Vaculík ostatně zastřel před čtenáři, že dvě z jím zmíněných "špatných" stížností se vůbec netýkají viny obviněných.

V případě stížnosti ve prospěch Tomáše Pitra šlo o nápravu procesních pochybení soudu, který rozhodoval o jeho žádosti o povolení obnovy procesu. Důsledkem kladného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pouze nové projednání žádosti původním soudem. Není vůbec vyloučeno, že soud se v novém řízení vystříhá vytčených nedostatků a opět nepovolí obnovu procesu. Stejně tak není vyloučeno, že v obnoveném procesu může být v zásadě potvrzen původní rozsudek ve věci samé. V tomto případě bylo Nejvyšším soudem ČR potvrzeno, že napadené rozhodnutí obecného soudu bylo z právního hlediska vadné. Stížností pro porušení zákona byla umožněna náprava. To je rozhodující pro posouzení vhodnosti jejího podání a vůbec nezáleží na tom, zda ji zpracoval stážista nebo kmenový úředník ministerstva.

Vaculíkem zmiňovaná stížnost ve prospěch Jiřího Čunka nemůže mít žádný vliv na jeho osud. Paní exministryně ji podala v situaci, kdy obnovení trestního stíhání Jiřího Čunka kvůli podezření z přijetí úplatku již dávno nebylo možné. Zastavení jeho trestního stíhání usnesením státního zástupce Arifa Salichova je nevratné.

Stížnost Daniely Kovářové se týkala procesního pochybení dohledového státního zástupce v počáteční fázi trestního stíhání. Nejvyšší soud ČR vyhověním stížnosti potvrdil oprávněnost jedné z formálních námitek obhájce Eduarda Bruny, kterou použil státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek k odůvodnění svého rozhodnutí o odnětí věci OSZ Přerov a jejímu přikázání OSZ Jihlava. Nekompetentní novináři a jimi matená veřejnost to pochopili tak, že námitky proti manipulaci s kauzou Jiřího Čunka byly neoprávněné. Následkem toho podstatně poklesla intenzita projevů nesouhlasu se zvýhodněním Jiřího Čunka a ztišily se projevy "války žalobců". Výsledku trestního stíhání Jiřího Čunka se rozsudek Nejvyššího soudu ČR vůbec netýká.

Daniela Kovářová a ostatně ani Fischerova vláda neměly pro krátkost mandátu a nedostatečnou politickou podporu možnost uskutečnit zásadní opatření k udělání pořádku ve státním zastupitelství. Výměna nejvyššího státního zástupce je zásah s dlouhodobými účinky, proto musela počkat až na politickou vládu. Ale v prostředí neklidu ve veřejnosti a ve státním zastupitelství se nedalo v resortu žít. Zklidnění bylo nutné a prospěšné. Použitý prostředek nebyl sice hezký, ale nezpůsobil žádnou škodu: státní zástupci zabezpečili v r.2007 Jiřího Čunka proti dalšímu zneklidňování orgány činnými v trestním řízení jednou provždy, stížnost Daniely Kovářové na tom nemohla nic změnit.

Nemá smysl křižovat Danielu Kovářovou kvůli stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka, odsouzených za uloupení 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury. Podněty v jejich prospěch poslali na ministerstvo poštou manželé-obhájci, kteří nikoho na ministerstvu neznají a ani nikdo nezná je. Jejich námitky proti rozsudkům jsou důvodné. Nejvyšší soud ČR po předběžném seznámení se stížností a s trestními spisy nařídil veřejné jednání. Pochybnou stížnost by zamítl v neveřejném jednání. Již nikdy se nedovíme, zda byla skutečně důvodná a k jakým důsledkům by vedlo její projednání, protože tomu zabránil ministr Jiří Pospíšil jejím zpětvzetím. Jeho zásah považuji za svévoli, protože neměl k disposici trestní spis.

Problematičtější je souběžné rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Pokud by odsouzení byli skutečně pachateli a měli někde ukrytý svůj lup, jistě by se po propuštění z vězení odklidili do bezpečí. V tomto směru bylo rozhodnutí paní exministryně riskantní.

Kdyby odsouzení neutekli hned po návratu na svobodu, po zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona by určitě na další vývoj nečekali. Radim Vaculík přinesl zneklidňující informaci, že odsouzení jsou stále na svobodě, přestože ministr vzal stížnost pro porušení zákona zpět. Nemůže tomu ale být jinak, protože věci se odvíjejí podle pravidel trestního řádu. Po zpětvzetí stížnosti nejdříve musel Nejvyšší soud ČR vydat usnesení, že vzal ministrovo rozhodnutí na vědomí a vrátit spis soudu prvního stupně. Ten pak teprve po návratu spisu vydá nový příkaz odsouzeným k nástupu trestu. Pokud jej odsouzení uposlechnou, podají nepřímý důkaz své neviny. Darebáci by už dávno byli i se svými miliony někde mimo dosah české policie.

Ostatní výtky, které v této souvislosti činí média Daniele Kovářové, spočívají na hrubé neznalosti právní úpravy institutu stížnosti pro porušení zákona. Jde o osobní pravomoc ministra jako ústavního činitele, nikoli pravomoc ministerstva jako úřadu. Aparát ministerstva zde má postavení pouhého servisu pro ministra bez vlastní rozhodovací pravomoci. Pohoršovat se nad tím, že se paní ministryně neřídila názory ministerských úředníků, nebo že je dokonce o některých podnětech neinformovala, je nesmysl, protože jejich názory jsou právně bezvýznamné a nárok na informovanost o rozhodnutích ministra nemá žádný právní základ.

Jiná věc je, že někteří ministři, kteří neměli dobrý vztah k agendě stížností pro porušení zákona, poskytli úředníkům větší prostor pro samostatné rozhodování. Běžně pak docházelo k zamítání podnětů, protože "pan ministr neshledal důvod", o němž ministr vůbec nevěděl. Zvláště v období dočasného bezvládí, které nastává při střídání ministrů, úředníci čile zamítali nevyřízené podněty. Vyhověním podnětu si totiž přidělávali práci, protože stížnost ministra se sama nenapíše.

Stejně tak nelze vyčítat, že paní exministryně nedbala názoru státního zastupitelství, protože ji k tomu nic nezavazuje. Ministerstvo nemá personální kapacitu na zpracování více než dvou tisíc trestních spisů k agendě podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Proto si nechává provádět přezkum části spisů státním zastupitelstvím, které má povinnost jej provést, ale ministr není jeho doporučením vázán.

Používání služeb státního zastupitelství je ostatně v tomto ohledu protismyslné. Státní zastupitelství je orgán žaloby. Vadný rozsudek je většinou aspoň zčásti výsledkem pochybení státního zástupce v přípravném řízení nebo nekvalitního zpracování obžaloby. A konečně při projednání stížnosti pro porušení zákona u Nejvyššího soudu ČR oponuje ministrovi státní zástupce. Vyjádření státního zástupce k podnětu pro podání stížnosti je úkonem navíc, jímž žaloba získává převahu nad obhajobou. Nemluvě o tom, že státní zástupci jsou svou praxí vedeni k nevlídnému přístupu ke snahám o prolomení rozsudku, takže čekat od nich doporučující stanovisko je dosti naivní. Ministři Němec a Kovářová se proto snažili co nejvíce přezkumů provádět vlastními silami ministerstva, za které je třeba považovat i stážisty.

Na okraj připomínám, že jeden z bývalých prvních náměstků ministra byl stážista, "vypůjčený" od soudu.

V souvislosti se zpochybněním vhodnosti použití stážistů k přípravě stížností pro porušení zákona si dovolím připomenout nedávné vyjádření ministra Jiřího Pospíšila o nutnosti nahradit postupně soudce s předlistopadovým vzděláním mladými lidmi, kteří vystudovali již v podmínkách demokratického státu. K nim určitě patří oba zmínění stážisté.

Pod svícnem bývá ovšem tma: mezi "zkušenými a erudovanými odborníky" příslušného odboru ministerstva, kteří se cítí dotčeni tím, že se paní exministryně neřídila jejich stanovisky, jsou také lidé, kteří zde přežívají od dob normalizace, ve věku blízkém důchodovému. Jsou mezi nimi dva sesazení ředitelé odboru a bývalý předseda základní organizace KSČ na ministerstvu. Těším se, že Jiří Pospíšil bude ve vztahu k úředníkům ministerstva uplatňovat stejné zásady, jimiž chce řídit personální politiku vůči soudcům.

Ani se nedivím, že paní ministryně občas pověřila úkoly raději někoho jiného než kmenové pracovníky ministerstva. Mimo to si jsem jist, že o takových technických podrobnostech, jako je přikázání jednotlivých podnětů ke zpracování konkrétním pracovníkům, paní exministryně nerozhodovala. To bylo v pravomoci jejích podřízených.

To kopnutí do bezbranné ženy bylo nemístné a navíc nikomu a ničemu neprospělo.

Vytisknout