Perifernost, provinčnost a hledání smyslu

13. 9. 2010 / Karel Dolejší

I.

I myšlenky mívají pupeční šňůry. Někdy je táhnou za sebou celý život, ba i životem po životě. Gramsciho Itálie ležela, wallersteinovsky řečeno, na semiperiferii světového systému - dokonce i v Turíně, kam churavějící Sardiňan v roce 1911 přišel studovat, industrializace teprve začínala. Jaký tedy div, že po selhání prvních pokusů organizovat dělnické rady se mladý intelektuál zaměřil na studium mechanismů, které katolické církvi po staletí dovolovaly ovládat zemi, jež jako celek v ekonomickém ohledu patřila spíše k zaostalejším. (K tomu, co jednou Marcuse označí za materializaci ideologie, zde tehdy naprosto chyběly podmínky.) V okamžiku, kdy byl skutečný politický boj prohrán, tělesně handicapovaný Gramsci začal rozvíjet teoretické úvahy o ovládání mas v minulosti - a pokračoval v nich i ve fašistickém vězení. Model, který pro intelektuála zřejmě nikdy neztratí na přitažlivosti...

II.

Původ na periferii ještě automaticky neznamená provinčnost. Korsičan Buonaparte nebyl provinční; dobře věděl o všech rozdílech mezi Paříží a Ajacciem, a jednal podle toho. Perifernost se stává provinčností teprve v okamžiku, kdy specifické rysy a nedostatky (semi)periferie kompenzačně prohlásíme za pravidlo platící s naprostou nutností pro všechny. Ruský bolševismus s univerzální teorií nejslabšího článku kapitalistické společenskoekonomické formace byl provinční právě v tomto smyslu. Odtud také: "Čím hůř, tím líp."

III.

Provinčnost však nesouvisí jen s geografickým prostorem. Zrovna tak nalézáme pokusy univerzalizovat nároky velmi omezených sociálních prostorů vyhlašovaných v apatické společnosti za vůbec poslední hájemství veřejného zájmu. Sociální provinčnost se pak, přirozeně, halívá do avantgardního pláště. Ostatní by měli následovat - a právě od toho je zde, samozřejmě, opečovávaná hegemonie... Bylo by mnohem poctivější a věci přiměřenější používat paretovských pojmů.

IV.

Čím menší zájem, ambice a nárok analyticky či dokonce prakticky se věnovat otázkám látkové, energetické a informační výměny s prostředím ("ekonomice"), od nichž a od jejichž organizace se teprve odvíjí samotná reprodukce stávajících společenských poměrů - stručně řečeno, čím větší praktická bezmoc - tím větší je pravidelně zájem, ambice a nárok na základě tradičně přiznávaných privilegií hovořit o otázkách moci a distribuce bohatství. Existující pokusy o neortodoxní řešení jsou asociovány s údajným ideologickým zneužíváním, s propagací "kooperativních vztahů práce a managementu za účelem diskreditace odborů a dělnických organizací" - jako by snad diskreditace všude po světě slábnoucích odborů vůbec ještě bylo třeba; jako by šlo o to jediné, co lze o celé věci vůbec říci, a všechna praktická opatření kromě politického organizování bylo nutno odložit na dobu "po revoluci".

V.

Ať si o tom chceme myslet cokoliv, výhradní zaujetí otázkami stavovských organizací, politické a kulturní moci a (re)distribuce bohatství se strukturálně přesně shoduje s někdejší feudální mentalitou ve vznikajícím národním státě. A tím je pro člověka vyškoleného na Marxovi řečeno vše.

VI.

V textu nazvaném "Smysl, naděje, alternativa" se Václav Bělohradský svým způsobem navrací k fenomenologii. Smysl hledaný autonomními jedinci žijícími v posthegemonní společnosti zde tvoří protiklad k "naději" založené na "alternativě", která, jak se Bělohradský obává, je jen jiným jménem křesťanského zásvětí. "Odpor založený na pojmu alternativa hledá úhlavního nepřítele, místo aby kladl odpor bezprostřednímu nepříteli", jenž se už dávno v každé jednotlivé situaci deduktivně neodvolává na nějakou zastřešující ideologii, ale pokaždé na novou praktickou nevyhnutelnost - na fait accompli.

VII.

"V epoše posthegemonie vede k pasivitě mas neustále zklamávaná víra v alternativy spíše než její absence", tvrdí Bělohradský. Tento závěr s ním stoprocentně sdílím - považuji vyvolávání klamných nadějí na radikální změnu za vůbec největší intelektuální zločin naší doby. Před autonomním hledáním smyslu v křeči svobody není úniku.

Protože kdokoliv by měl v moci pomalu se rozpadající státní stroj, nedokázal by onou mašinou spustit na scénu slibovaného boha, který nám údajně v samotném finále představení konečně daruje kamsi do zákulisí odložený smysl.

Vytisknout