Bylo by chybou bagatelizovat happening, k němuž došlo, když byl Tomáš Pecina povolán na úřad, aby "podal vysvětlení", proč se neúčastnil sčítání lidu, jako povrchní švejkovinu. Šlo o závažné věci. Z transkriptu celé události je zřejmé, že strategie Tomáše Peciny pro toto "jednání" byla složitá a promyšlená.

Zdvořilým trváním na liteře zákona prakticky dokázal Pecina rázem několik velmi důležitých věcí: 1. že chování pracovníků na českých úřadech je svévolné a v mnoha ohledech protiřečí platným zákonům, 2. že platné zákony jsou v České republice často velmi nedokonalé, plné nedostatků a sporných ustanovení a 3. že stačí jen trochu znalostí a odvahy, aby bylo lze chytit státní úředníky do sítě své vlastní svévole, arogance a neprofesionality.

Všechny tyto věci jsme vlastně věděli dávno, avšak není nad názorný příklad. Uvědomme si však, že tak zábavný, jak se happening na pražském komunálním úřadě zdá ze zveřejněného transkriptu, přece jen nebyl - každou chvíli mohla vtrhnout do místnosti Městská policie a přítomné zmlátit - zvlášť ještě proto, že má na Tomáše Pecinu pifku za to, že poukázal na její porušování zákona při loňském zásahu proti Ladronce. I to je tedy důležitým názorným příkladem, že nestačí pouze být občanem informovaným, ale že je zapotřebí k občanském postoji i trochu odvahy. Vřele čtenářům Britských listů doporučujeme, aby chování Tomáše Peciny na pražském komunálním úřadě napodobovali. Zřejmě bychom měli publikovat určité základní právní informace pro obranu samostatného občana před byrokratickou zvůlí, jichž by lidé mohli na úřadech používat jako štítu.

Konflikt na komunálním úřadě se točil kolem dvou problémů: 1. úřednice se snažily protiprávně odepřít Tomáši Pecinovi možnost, aby měl při jednání s úřadem přítomné své svědky, a 2. jednání ukončily, když Pecina odmítl prokázat svou totožnost občanským průkazem, přestože bylo naprosto zjevné, kdo je - jeho totožnost byla prokázána nade vší pochybnost.

Ozval se jeden čtenář, který tuto nesmírně závažnou záležitost nepochopil: vyčetl Tomáši Pecinovi, že se nepodrobil a občanský průkaz nevytáhl - vždyť přece v ČR bez občanky ani ránu.

Jde o důležitou věc. V prvé řadě jde o to, že český zákon skutečně nestanoví jako povinnost, aby se občan úřadu při tomto druhu jednání legitimoval svým občanským průkazem. Možná to byla chyba českých zákonodárců, že tuto povinnost do zákona zapomněli včlenit, daleko civilizovanější a významnější by však bylo Pecinovo vysvětlení, k němuž se přiklání i šéfredaktor tohoto listu.

Chápeme, že pro byrokratky na pražském komunálním úřadě musí být nepochopitelné, že někdo může existovat a jednat i bez občanky. Doslova šokující jsou v tomto případě výroky úřednice U2: "Tím, že jste mi předložil tyto dvě věci, jste neprokázal, že jste pan Pecina. Když já si vezmu tyhlety dvě věci do ruky a přijdu s nimi, myslíte si, že jsem pan Pecina?"

Prosím, zamyslete se trochu nad tímto nehorázným způsobem uvažování. Úřednice apriori od občana předpokládá, že jí bude občan lhát. V normální společnosti se občanovo slovo nezpochybňuje - přijdu-li někam a řeknu-li, kdo jsem, nemá nikdo zapotřebí o tom pochybovat. Úředník, který o tom vyjádří pochybnost a chce po vás doklady tam, kde to zákon nevyžaduje, vás hrubě uráží, protože a priori usuzuje, že lžete. Kde k takové drzosti vzal odvahu?

Papírování a hyperbyrokratizace jsou v české společnosti přehnané a nesmyslné. V normálních společnostech se neudává při vstupu do budovy občanovo rodné číslo. V normální demokratické společnosti není zapotřebí prokazovat se občankou na každém kroku. Není důvodu, aby nemohla česká společnost fungovat ve většině situací bez občanských průkazů, aspoň trochu tak, jak existuje třeba společnost britská, kde občanky vůbec neexistují.

Legitimovat každého na každém kroku, to jsou metody policejního státu. I proti nim učinil Tomáš Pecina svým postojem na pražském komunálním úřadě významné gesto.