1. Úvod

Úspěch televizní stanice Nova byl ještě donedávna uváděn jako příklad báječného výsledku spojení zahraničního kapitálu a jím přineseného vstupního know-how s příslovečnou českou šikovností a pílí. Televizní stanice, která již po roce od založení začala svým zakladatelům přinášet zisky, je ve světě ojedinělou záležitostí. "Duchovní otec" úspěchu, Vladimír Železný, se rázem stal obdivovanou, uctívanou, vlivnou a samozřejmě také závistí stíhanou osobností.

Po období úspěchů a vzestupu však přišla řada pohrom, které otřásají Železného postavením. Nepodaří-li se mu je rychle zastavit, přijde o plody své úspěšné práce a možná i skončí ve vězení. Souběžné využití či zneužití jeho osobních obchodních sporů ke zpochybňování podnikatelského prostředí v České republice jeho bývalými společníky značně zatěžuje státní pokladnu. Trpí tím jak český stát, tak Železný osobně. Stát může začít - a možná již začal - vnímat Železného jako zátěž a chovat se k němu při nejrůznějších příležitostech mírně řečeno nevlídně.Obtěžovaní státní úředníci nemusejí mít náladu, aby přemýšleli o abstraktní otázce spravedlnosti pro jednotlivce v této při právě ve chvíli, kdy na ně bezprostředně dolehnou potíže, související s tímto sporem. Ostatně způsob, jakým právě naše justice "válcuje" Železného, jeho bývalou manželku a nově také Aleše Rozehnala, nesvědčí o vlídném postoji k nezpůsobnému podnikateli. Nedobrovolná finanční spoluúčast daňových poplatníků na této záležitosti je vydatným zdrojem černé barvy a odpudivého zápachu, které v současné době používá valná část novinářské obce při vytváření nového obecně uznaného obrazu mocného šéfa Novy v povědomí veřejnosti. Ten rozhodně není líbivý: Vladimír Železný se na něm jeví jako zemský škůdce číslo jedna, který ukradl Američanům JEJICH televizi a způsobil, že naše republika je ve světě ostouzena a daňoví poplatníci si budou muset sáhnout hlouběji do kapsy, aby za něj Ronaldu Lauderovi zaplatili škody.

Pro způsob, jakým většina médií dnes o věci referuje, je příznačná kampaňovitost, projevující se v hromadném obratu k většinovému odsuzování Vladimíra Železného. Obecenstvu se sdělují účelově, občas přímo senzacechtivě upravené informace. Jako příklad uvedu líčení výsledku amsterodamské arbitráže. Většinou se v tisku sadisticky zdůrazňovala uložená povinnost vrátit Ronaldu Lauderovi přibližně miliardu Kč, utrženou za podíl v ČNTS. Ze způsobu, jakým o tom většina médií referovala, však nebyl jasný význam skutečnosti, že mu současně protistrana musí po zaplacení vrátit jeho podíl na ČNTS, čili že arbitráž anulovala tento obchod. Také jsem nikde nečetl bilanci skromného rozsahu, v jakém arbitráž vyhověla dalekosáhlým žalobním návrhům. Komentátoři, stižení geneticky zakódovanou servilitou k jakémukoli mocnému spojenci, odsuzují vládu za to, že se vzpouzí domnělé povinnosti hbitě skočit a bez dlouhých cavyků odškodnit Ronalda Laudera, ač neodporovat výsledkům prapodivné stocholmské arbitráže by znamenalo totéž co z nedbalosti či hlouposti zanedbat oprávněný zájem státu . Názorů ve prospěch Železného ubývá s trváním sporu a hovoří se o možném brzkém zániku jeho dosud významného postavení v mediální oblasti.

Nejsem fanouškem televize Nova. Mám jí za zlé, že kazí beztak špatný vkus širokého publika a podporuje otrlost vůči násilí. Ctím však Železného podnikatelský úspěch jako úctyhodný intelektuální výkon svého druhu. Zamýšlím se proto nad spravedlností jeho současného údělu. Orientace v celé spleti nahromaděných problémů kolem jeho osoby, CME a činnosti státních orgánů není snadná. Především je třeba vyrovnat se s velkým množstvím částečně si protiřečících informací, v některých bodech naopak s jejich nedostatkem a dále se složitostí souvisejících právních vztahů. Při sledování názorů tisku, ale i právních orgánů je třeba brát v úvahu i vliv "pozorovacího místa" na hodnotící postoje. Poněkud jinak se věci mohou jevit pozorovateli přivyklému anglosaskému právu než tomu, kdo uvykl pozitivismu práva kontinentálního. Pozorovatel ze země s ustáleným tradičním podnikatelským prostředím, kde již po staletí neměnně platí pravidlo, že pouze peníze dělají zase další peníze, se bude na věci dívat jinak, než našinec s prázdnou kapsou, jenž se zdánlivě proti zdravému rozumu a zkušenostem vyspělých ekonomik tvrdohlavě pokouší uplést bič z jisté nevábné suroviny a dokonce se mu to občas i daří.

V záplavě komentářů, které provázejí spory Vladimíra Železného s jeho bývalými společníky a Lauderovými zásahy proti České republice, bylo řečeno mnohé, ale přesto se domnívám, že unikají pozornosti nebo aspoň zůstávají nedoceněny některé okolnosti, jejichž zvážení je nutné pro spravedlivé posouzení chování Vladimíra Železného a jeho důsledků pro Českou republiku, stejně jako pro zhodnocení vlastního jednání státu.

Je pravda, že ztroskotáním společného podnikání s Vladimírem Železným v České republice Ronald Lauder utrpěl krutou ztrátu znehodnocením investičního vkladu, který dle jeho údajů u stockholmské arbitráže činil přibližně 140 milionů USD. Musíme mu také přiznat, že si vedl jako slušný investor, když svou kapitálovou účast dále posiloval pozdějším vykoupením podílů dalších společníků za velmi zajímavé ceny a celkovým navýšením základního jmění. Je to tragická záležitost a úloha jejích účastníků včetně orgánů českého státu bude jistě ještě dlouho předmětem veřejného zájmu.

2. Co bylo na začátku

koumáme-li genesi případu, narazíme na okolnost, kterou si možná připustíme neradi. Zjistíme totiž, že na počátku dnešních potíží stála obyčejná nezkušenost, neprofesionalita, podhodnocení potřeby důsledné právní domyšlenosti úpravy hospodářských vztahů a obvyklý český šlendrián, které způsobily, že autoři právních dokumentů, provázejících založení Novy, je formulovali poněkud neurčitě a mediální Rada nepostřehla při schvalovacím řízení nebezpečí, plynoucí ze schválení takto vypracovaných právních aktů. Na jejich základě vytvořená struktura právních vztahů přesto z počátku vyhovovala svému účelu a všem účastníkům a mohla fungovat dodnes, pokud by nebyla napadena stížností zvenčí a pokud by nevyprchala počáteční vůle k dohodě mezi společníky. Dokonce ani okolnostmi vyvolané pozdější zladění vztahů se zákonem nezpůsobilo okamžitý konec spolupráce. Podobný přístup navodil také stav právní nejistoty v posuzování legitimity postavení společnosti CME jako společníka v ČNTS. Podle tehdy platného zákona byl pro změnu vlastnické struktury nutný souhlas mediální Rady, o který ČNTS při převodu vlastnických práv z CEDC na CME vůbec nepožádala. Přesto rejstříkový soud změnu zapsal a právníci tak mají důvod navíc k učeným sporům. Pro úplnost připomínám obecně známou skutečnost, která ovšem nemá na zkoumaný problém přímý vliv, že žádnému státnímu orgánu vůbec nepřišlo na mysl, že by měl společníky přimět, aby programovou skladu vysílání uvedli do souladu s podnikatelským záměrem, na jehož základě jim byla přidělena licence. S právním rámcem provozování nové televizní stanice si prostě nikdo ze zúčastněných - Železný, Lauder, stát - nelámal hlavu více, než kolik vyžadovaly jeho momentální potřeby. Ani pan Lauder se v tomto ohledu svými postoji od ostatních neodlišoval, dokud neuklouzl na ledě riskantně konstruovaných právních vztahů.

Zmíněné okolnosti jsou pro rozpad spojenectví mezi Ronaldem Laudrem a Vladimírem Železným podružné. Daleko závažnější je způsob, jakým společníci na samém počátku upravili své podnikatelské struktury ve vztahu k státu, popř. k českému právnímu řádu, a jak si při tom vedli z hlediska podnikatelské etiky. Společnost Ronalda Laudra zdůraznila při stockholmské arbitráži svou vysokou podnikatelskou vyspělost. Nemám důvod pochybovat, že se takto představila oprávněně, byť tu a tam lze číst i jiné názory. Vyspělý podnikatel, který uvažuje o rozvíjení podnikatelských aktivit v zahraničí, by se měl důkladně seznámit s místní platnou právní úpravou činnosti, kterou hodlá provozovat. Slušný podnikatel v žádném případě nevstupuje do země s cílem obejít její právní řád. Pravidla, která u nás platila v době námluv CET21 a CEDC, stanovil platný mediální zákon způsobem, který je v civilizovaných zemích celkem obvyklý. Pro provozování terestrické televizní stanice byla nezbytná licence, kterou směla za určených podmínek získat pouze společnost se sídlem v České republice, přičemž licence byla nepřenosná. Ronald Lauder však díky dobré spolupráci s českou stranou a výše již zmíněnému podcenění významu přesnosti právních aktů získal přístup na český mediální trh, ač nebyl českým právním subjektem, nepodrobil se řízení o přidělení licence a samozřejmě se nestal jejím nositelem. Způsob, jakým společníci upravili v počáteční fázi své vztahy, je inteligentní a obě strany s ním byly dlouho spokojeny. Věrohodnost CET21 jako žadatele o licenci se díky kapitálovému zabezpečení joint venture partnerem dostala na požadovanou úroveň a ovlivnila tak příznivě výsledek licenčního řízení, CEDC získala přístup k využití společníkovy licence a Vladimír Železný získal kapitál, nutný k uskutečnění jeho podnikatelského snu. Současně však Ronald Lauder získal ve vztahu k licenci velký vliv, který mu ze zákona nenáležel. Později se ukázalo, že takto utvořený systém je nesmírně zranitelný v situaci, kdy jedné ze stran přestal vyhovovat. Zúčastnění podnikatelé nejsou prosťáčci a jistě dobře věděli, že jimi vytvořená struktura v citlivém místě práva nakládat s licencí odporuje právnímu řádu. Žádný z nich nemá právo stěžovat si na obelstěný stát kvůli tomu, že se nepostaral, aby si neprávem nabytou výhodu mohl trvale podržet. Dále se domnívám, že úspěšné obhájení problematického uspořádání právních vztahů uvnitř joint venture před mediální Radou bylo také výsledkem vyjednávacích schopností a vlivu Vladimíra Železného, který byl na počátku zainteresován na úspěchu jednání nejméně stejně silně jako Ronald Lauder. Nevěřím, že jednání vedl obmyslně s úmyslem vmanipulovat společníka do zranitelného postavení, protože neměl možnost současně si zajistit vlastní bezpečí. Z povahy věcí vyplývalo, že pád jednoho ohrozí i druhého. V této fázi děje tedy Ronald Lauder dobrovolně, se znalostí věci, při plném vědomí a bez cizího zavinění, strčil hlavu do oprátky. Jediným adresátem účtu, který za tuto část příčin pozdější pohromy může vystavit, je on sám.

Soudy o záškodnickém chování Vladimír Železného se odvíjejí od názoru, že se zachoval neloajálně k zahraničnímu partnerovi a nadřadil svůj zájem jeho prospěchu. To je ale zcela standardní podnikatelské chování, které samo o sobě není nemravné. Vlastní

prospěch je přece hlavní hnací silou podnikatelského úsilí, bez které by nebylo podnikatelských úspěchů. Nelze přece požadovat po podnikateli, aby šel v loajalitě ke společníkům tak daleko, že by v podstatné míře zanedbal svůj vlastní ekonomický zájem. Jinak řečeno, dožaduje-li se podnikatelský subjekt loajality společníka, nemůže spoléhat jen na jeho vrozenou ušlechtilost a sklon k velkorysé nesobeckosti, ale musí ji podpořit vytvořením takových podmínek, které loajalitu nerozlučně spojí s vymahatelným příslibem poskytnutí přiměřené protihodnoty.

3. Nerovnovážné postavení společníků

Právě to se možná v daném případě nezdařilo a je otázka, zda se o to strany vůbec snažily. Například daným oceněním podílů společníků na základním jmění ČNTS a na vytvořeném zisku byla založena osudová nerovnost, která možná byla jednou ze skrytých příčin pozdějšího zhroucení vztahů mezi společníky. Při vzniku ČNTS vložila Železným ovládaná společnost "pouze" nepeněžní vklad, jehož hodnota, založená na držení licence, byla oceněna na 48 mil. Kč. Lauderova společnost CEDC vložila 75 mil. Kč, Česká spořitelna 25 mil. Kč ; ta později svůj podíl prodala Lauderově společnosti CME. Podle společenské smlouvy podíly na základním jmění byly rozděleny podle jiného klíče. Na CET21 připadlo pouze 12% při 32% upsaných vkladů, zato CEDB připadl 66% podíl , ačkoli se na vkladech do základního jmění podílela 51%. Celý výnos zůstával v ČNTS až na 100.000 Kč měsíčně, které dostávala CET21 - to i v době, kdy zisk ČNTS byl vyšší než 2 miliony USD měsíčně. Tím vším byl nepeněžní vklad CET21 devalvován, protože podíl společníků na rozhodovacích právech a případném rozdělení výnosů se řídí strukturou základního jmění. Vladimír Železný a jeho domácí společníci byli takto degradováni na bílé negry, jejichž úkolem bylo zhodnotit počáteční peněžní vklad skupiny kolem Ronalda Laudra -a pak možná odejít. Když později CME odkoupila od Železného jeho podíl na ČNTS za více než 22 milionů USD, nedala mu skvostný dar, ale vrátila mu kumulovaný výnos z jeho vstupního vkladu. Někomu se může zdát uvedený způsob ocenění podílu CET21 spravedlivý, protože šlo "jen" o práva spojená s užíváním licence a spoustu tvrdé práce, kdežto druhá strana "položila na dřevo peníze". Jenže licence byla klíčem k přístupovým dveřím k zhodnocení finančního kapitálu, takže bez ní by se žádný skvělý úspěch nekonal. Mimo to peníze samy o sobě jsou mrtvá surovina, kterou změní v reálnou hodnotu teprve lidská práce a um. Za důkaz lze možná považovat srovnání úspěchu Novy s ostatními východoevropskými projekty společnosti CME. Ve skutečnosti bylo toto uspořádání pro CET21 od samého počátku nevýhodné a jeho přijetí lze pochopit pouze jako výsledek diktátu peněz.

K dalšímu porušení rovnováhy mezi společníky došlo později změnou vlastnických poměrů. CME odkoupila téměř celý podíl CET21 na základním jmění ČNTS. Tím se stalo, že CET21, tedy Vladimír Železný, dostala sice za podíl na dosavadním zhodnocení počátečních vkladů (k nimž ovšem patřila i hodnota licence) štědře zaplaceno, ale od budoucích zisků byla v podstatě odříznuta. Vzhledem k tomu, že v té době již ČNTS dosahovala čistý zisk kolem 30 milionů USD ročně, nešlo o maličkost. Dovedu si představit důvody, které k uskutečnění takové změny vedly Ronalda Laudera, ale nerozumím, proč na tento vývoj přistoupil Vladimír Železný. Naproti tomu Ronald Lauder si souběžně nezajistil významný podíl na základním jmění CET21, čímž se vzdal vlivu na chování držitele licence. Zmíněný vývoj vlastnických poměrů měl ještě další následek. Znamenal uvolnění majetkové provázanosti společníků a z ní odvozených vzájemných mocenských vlivů. CET21 ztratila spoluvlastnický vliv na ČNTS a její zájmy byly zabezpečeny pouze personální unií, tedy postavením Vladimíra Železného jako generálního ředitele ČNTS. Chyběla zpětná vazba vlivu ČNTS, popř. CME, na CET21. Po odvolání Železného z funkce generálního ředitele tak vznikla situace, která byla neúnosná především pro CET21. Jako držitel licence nesla nadále odpovědnost vůči státu za způsob jejího využití, aniž by měla nástroje, jimiž by jej mohla ovlivnit. Připustíme-li, že Vladimír Železný "ukradl" Lauderovi ČNTS, musíme spravedlivě přiznat, že ten se ke škodě Železného zmocnil licence. Tím také v plném rozsahu anuloval rozhodovací akt hostitelského státu. Pánové se tedy spolu příliš nemazlili a posuzovat za této situace, kdo z nich jednal více či méně eticky, je dosti obtížné. Dokonce bych řekl, že jejich vzájemně nepřátelské chování ani nelze za neetické považovat. Oba měli právo stanovit zaměření svých podnikatelských zájmů dle svého uvážení a hájit je. Jejich kroky - možná bohužel - nevybočují z hranic obvyklých praktik uplatňovaných v soubojích podnikatelských zájmů.

4. Proč to všechno?

Nejasná je otázka motivů sebezáhubného jednání obou stran. Z povahy konstrukce jejich vzájemných vztahů vyplývalo, že roztržka musí způsobit katastrofu. Zdá se, že oba protihráči měli příliš silné důvody, které způsobily, že nedocenili možná rizika. Tvrdí se, že motivem Ronalda Laudera byla připravovaná fúze s SBS Broadcasting. V tomto obchodu by měl s volnýma rukama při nakládání s licencí podstatně lepší vyjednávací pozici. Je proto možné, že se mu Vladimíř Železný, zvyklý samostatně myslet, tvořit koncepce a prosazovat je, nehodil jako třetí do hry. Pokud takto uvažoval, počítal zřejmě s tím, že stát bude mlčky přihlížet provozování televize na základě cizí licence. Následky jeho úvah by v tomto případě byly ovšem zcela nepředvídatelné a spíše špatné, protože rozbití vztahu mezi CET21 a ČNTS mohlo být dobrým důvodem pro zrušení licence. Na druhé straně je známo ze sdělení při arbitráži, že CME si byla velmi dobře vědoma důležitosti zachování daného stavu pro další činnost stanice a nabízela Železnému za jeho udržení až 200 milionů USD. To ovšem nepodporuje platnost výše uvedené domněnky. Pokud se týče motivů Vladimíra Železného, je pravděpodobné, že poznal, že je pro druhou stranu jen dočasným spoluhráčem, který po splnění úkolu bude zapuzen, a začal se včas na takovou situaci připravovat. Patrně zde nehrála roli jen otázka podílu na ziscích, protože tu by asi Ronald Lauder byl ochoten řešit, ale rovněž potřeba manažera dále rozvíjet započaté životní dílo. V každém případě je zřejmé, že neloajálně ke společníkovi se nechoval jen Železný. Vztahy společníků zatěžovala oboustranná vzájemná neloajalita, která měla kořeny v nezladitelnosti jejich podnikatelských cílů. Chování Vladimíra Železného možná dokonce bylo vynucenou sebeobranou.

Dlužno podotknout, že to ostatně nebyl pouze Ronald Lauder, kdo utrpěl finanční ztrátu. Ta je v případě Vladimíra Železného vyjádřena náklady na vybudování nové servisní firmy, ke kterému přikročil v důsledku nemožnosti dále používat služeb ČNTS.

V souvislosti s tímto trapným sporem se naší pozornosti neodbytně vnucuje otázka, proč vůbec společníci na počátku děje uspořádali své vztahy k sobě navzájem a k licenci tak složitým a zranitelným způsobem, když ze své podnikatelské zkušenosti mohli vědět, že takto utvářené a navíc předstírané struktury nikdy dlouho nefungují. Pokud by podstatnou část činností, spojených s vysíláním, prováděl přímo držitel licence, na jehož základním jmění by se investor přiměřeně podílel, podobná situace by přece nemohla nastat. Tvrdí se, a patrně oprávněně, že důvodem byla "politická neprůchodnost" žádosti o licenci, kterou by uplatnil subjekt s majoritním zastoupením zahraničního vlastníka. Je to nepříjemné svědectví o důsledcích xenofobie části politiků tehdejší vládní koalice, ale současně také o jejich zálibě v Potěmkinových vesnicích. Vlivný zahraniční partner přece přijetím "maskovací" struktury nezmizel z povrchu světa, pouze se stáhl do pozadí, aniž by mu kvůli tomu vypadaly zuby. Všichni, kdo se na hře na vybudování předstírané zdi mezi CEDB a licencí podíleli, to dobře věděli. Byli však spokojeni, mlčeli, pokrytecky schválili kamuflované řešení, kterému se v jeho otevřené podobě horlivě bránili a nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by včas řekl, že král je nahý a věci jsou buď dobré nebo špatné bez ohledu na to, jak se zabalí. Tento přístup v té době poznamenal vztah k zahraničnímu kapitálu obecně a při jiných příležitostech přežívá i dnes. Jeho nositeli jsou stále stejní lidé.

Téměř "mezi řádky" jsem v protokolech z arbitráží našel drobné narážky, které dávají tušit, že Vladimír Železný měl možná ještě další důvod k omezení výsadního postavení ČNTS, jehož pozadí neznám. Zřejmě pozoroval, že ČNTS, zbavená strachu z konkurenčního tlaku, nebo i z jiných důvodů, nedosahuje optimální ekonomické efektivity. Pravděpodobně ani z pozice generálního ředitele nedokázal čelit záporným úkazům v jejím chování a začal se proto ohlížet po konkurenci. Za takovou nespokojeností by se mohly skrývat poznatky o zkreslování hospodářských výsledků např. za účelem "optimalizace" daní nebo nadměrného vývozu zisků do zahraničí, jedním slovem o poškozování ekonomických zájmů státu.

5. Stiženi slepotou

Je zřejmé, že ani jeden z protagonistů tragedie nepředvídal způsob, jakým odpoví jeho protivník na nepřátelský tah. Ronald Lauder pravděpodobně počítal s tím, že Vladimír Železný se spokojí se slušným výdělkem, kterého dosáhl prodejem svého podílu v ČNTS a Česká republika bude bezradně přihlížet skutečnosti, že s licencí volně nakládá společnost, která ji nikdy oficielně nenabyla. Patrně nedocenil Železného manažerské schopnosti, které mu umožnily téměř přes noc dotvořit nově vznikající strukturu do zcela funkční podoby. Mimo to nezvážil riziko, že by licence mohla být zrušena kvůli ztrátě vlády Železného nad ní. Vysílání ČNTS by pak bylo považováno za pirátské a jako takové by možná bylo úplně zastaveno. Důsledky by ovšem byly celkově daleko horší než ty, které způsobilo odstoupení CET21 od smlouvy s ČNTS. Vladimír Železný naproti tomu pravděpodobně neočekával tak razantní odvetnou akci ze strany CME. V každém případě Železný předběhl v této šachové partii protihráče o několik tahů a úspěch v boji si tím plně zasloužil. Když Ronald Lauder vycítil nebezpečí a odvolal ho z funkce generálního ředitele, byl již Železný slušně připraven na "vyhlášení nezávislosti". Pozdní zákrok nemohl ztracenou hru CME o vládu nad licencí zachránit a mimo to zřejmě přivodil nevratnost rozkolu mezi společníky. Ronald Lauder tak pouze zpečetil svou prohru. To ovšem neznamená, že by se momentální skutková převaha Vladimíra Železného nad ním nemohla změnit v Pyrrhovo vítězství. Nestačí jen vítězit, ještě důležitější je zabezpečit dobyté postavení.

6. Chudák stát

Amsterodamská arbitráž celkem spravedlivě ocenila podíl obou protihráčů na krachu jejich spolupráce a stanovila rozumné narovnání anulováním převodu podílu CET21 na základním jmění ČNTS na společnost CME. Podle pravidla, že "kde se perou dva, bývá bit ten třetí", nejhůře postiženým v tomto sporu se stal český stát. Vladimír Železný možná nakonec bude muset zaplatit Ronaldu Lauderovi jeho miliardu, ale aspoň dostane víceméně symbolickou náhradu v podobě vrácení podílu na ČNTS. Bude-li muset Česká republika zaplatit požadovanou náhradu společnosti CME, nedostane patrně žádnou kompenzaci, pokud si ji případně později nevymůže zdlouhavým právním postupem na některé nebo obou stranách soukromoprávního sporu. Při vší úctě nebo spíše neúctě k stockholmským arbitrům jsem přesvědčen, že Česká republika je bita neprávem. Opakuji, že nelze po státu požadovat, aby byla komukoli na věčné časy zajištěna výhoda, kterou získal obcházením platných zákonů. První domnělé kroky proti Ronaldu Lauderovi směřovaly k uvedení věcí do souladu se zákonem, jehož obcházení si měl být od samého počátku vědom. Oslabení Lauderovy podnikatelské bezpečnosti bylo jen vedlejším účinkem takového kroku a odpovědnost padá na toho, kdo vyvolal prvotní příčinu. V další etapě Česká republika domněle přispěla k oslabení Lauderovy podnikatelské bezpečnosti novelizací mediálního zákona. Ta se však dotkla všech firem na mediálním trhu a zejména liberalizovala právní podmínky pro podnikání v daném oboru, čili byla v souladu s duchem obchodního práva zemí, ctících svobodu podnikání. Konečně se vytýká České republice, že nečinně přihlížela Železného postupu proti CME a v jeho jednání mu nezabránila. Dosud nikdo však neřekl, jaké účinné kroky v souladu s českým a evropským právem měly a mohly naše orgány učinit, popřípadě jaké nástroje k tomu měly uplatnit. Jde nepochybně o soukromoprávní spor, do kterého stát nemohl vstoupit administrativním opatřením. Vše, co mohl v této věci učinit, je pouze zajištění práva na spravedlivý proces a prosazení vykonatelnosti všech předběžných a následných nároků vítězné strany sporu. Jsme všichni svědky toho, že toto naše justice činí, možná až s "nadstandardní" vehemencí v neprospěch Vladimíra Železného. Věc má i druhou stránku mince, kterou je záměrné poškozování pověsti České republiky v zahraničí Ronaldem Laudrem, které až do vydání problematického usnesení stockholmské arbitráže nemělo žádnou oporu ve výroku nestranné právní autority. Doufám, že český stát není banánová republika a přijde čas, kdy předloží svůj účet za takto způsobené škody nematerielní povahy.

7. Obraz škůdce

Z výše uvedených úvah nevyplývá obraz Vladimíra Železného jako úhlavního zemského škůdce. Jeví se spíše jako člověk, tvrdě zápasící o právo dokončit rozdělané dílo, nenechat se od něj odstrčit a požívat nakonec i zasloužené plody úspěšné práce. Ať si myslím cokoli o povaze díla, které je předmětem sporu, jde o obraz spíše sympatický. Ostatně i pro jednání Ronalda Laudra lze najít vysvětlení, které se nedotýká jeho cti. Obraz Vladimíra Železného však není zdaleka dokončený. Zatím na něm spočívá ošklivá skvrna v podobě nesplněného závazku z amsterodamské arbitráže. Výsledný dojem bude zcela záviset na tom, čím bude skvrna nahrazena. Někteří komentátoři obracejí proti Železnému velmi bezohledně rozpor mezi původním příslibem zaplatit a jeho následným neplněním, provázeným skrýváním zabavitelného majetku pod hlavičky různých firem. Domnívám se však, že v tomto případě mu lepí rohy na čelo neoprávněně. Samozřejmě, čestný muž má splnit, co slíbil. Aniž bych měl možnost domněnku si ověřit třeba jen dotazem u hříšníka, soudím však, že jde o jeden z mnoha případů, kdy slibující pronáší svá slova v dobré víře, že jim bude moci dostát, a teprve později vzniknou okolnosti, které učiní závazek nesplnitelným. Vladimír Železný nikdy netvrdil, že má potřebnou hotovost k disposici. Patrně spoléhal na to, že vzhledem k vynikající prosperitě jím řízené firmy, jeho osobním vazbám a možnosti ručit osobním majetkem se mu podaří potřebné prostředky obstarat, aniž by byl nucen rozprodat majetek pod tlakem a tedy s citelnou ztrátou. Pokud se mu to nepodařilo, jde o nehodu, která se před ním přihodila i jiným podnikatelům, někdy z velmi temných důvodů. Znamená-li tento stav věci, že se zdrojové organizace od něho náhle a bez předchozího upozornění odtáhly, je to pro něj varovné znamení. Podobná trapná situace se dá mezi slušnými lidmi řešit vyjednáváním mezi stranami, jehož výsledkem je dohoda o postupném splacení závazku. Zde jsou však vztahy patrně narušeny do té míry, že takové řešení nepřichází v úvahu. Strana povinná se nepokoří tím, že by šla prosit, druhá strana by zřejmě nevyhověla. V sousedství zmíněné temné skvrny zůstává na obraze bílé místo nevyjasněné záhady směnky, vystavené Vladimírem Železným lichtenštejnské nadaci Astrona. Dlužník zde uplatňuje proti závazku k Ronalda Lauderovi svou protipohledávku. To je legitimní postup, který má naději na úspěch i v případě řešení cestou soudního sporu, ovšem pouze za předpokladu, že nejde o účelový, dodatečně vymyšlený trik. Není známo, proč Železný vyrukoval se směnkou teprve tehdy, když se přesvědčil o nelítostnosti tlaku, který je proti němu vyvíjen a jehož součástí je i náhlá nevstřícnost finančního světa vůči jeho potřebám. Vyšetřování, které v této věci probíhá v Lichtenštejnsku a zvláště vazební vyšetřování Aleše Rozehnala vrhá na toto bílé místo velmi ošklivý stín podezření z nekalého jednání. V případě, že by se vznesená podezření proměnila v odpuzující skutečnost, dosud celkem sympatický obraz Vladimíra Železného by nabyl podoby rafinovaného grázla. Toto jediné pochybení by stačilo na znehodnocení celé jeho dosavadní životní dráhy. Soukromě doufám, že se tak nestane, protože nerad ztrácím dobré dojmy o lidech. Obraz ušlechtilého milovníka obrazů, který je ochoten vystavením falešné směnky ukrást miliardu, by se mi nelíbil. Paradoxně by se katastrofa pro Vladimíra Železného mohla stát úspěchem českého státu, který by nelítostností postupu vůči zemskému škůdci prokázal bezpečnost svého právního prostředí pro zahraniční investory, a nejen pro ně. V každém případě nám nezbývá než vyčkat, čím doplní obraz orgány činné v trestním řízení, popřípadě jak jej ovlivní další vývoj vztahu dlužníka k věřiteli.