Zdařilým pokusem jak narušit tento neuspokojivý stav je kniha Opětné promýšlení zla (Rethinking Evil). Její editorka María Pía Larová z Autonomní metropolitní univerzity v Mexico City, která zároveň působí na Columbia University v New Yorku, sice nenabízí systematické pojednání o dané problematice, ale předkládá inspirativní soubor studií řady autorů, kteří usilují o postmetafyzické zachycení problematiky zla z perspektivy na pomezí filosofie a sociálních věd. Především hledisko morální a politické filosofie, sociologie a politologie je zde zvoleno jako východisko pro porozumění základním určením zla a jeho výskytu v sociální a politické realitě, jako pohled, který postupuje od rozborů teoretických formulací z pera Immanuela Kanta či Hannah Arendtové až k praktickým analýzám holocaustu či porušování lidských práv v Latinské Americe.

Postmetafyzické čtení, které Larová předkládá, odmítá ztotožnění člověkem a přírodou zaviněného zla. Přesněji řečeno, v přírodou zapříčiněných katastrofách v návaznosti na Kanta na rozdíl od starších teorií zlo vůbec neidentifikuje: zemětřesení má totiž zcela jiné příčiny než plynová komora. V takovémto čtení se eliminuje otázka, proč bůh připouští existenci zlých událostí, a otevírá se dilema, proč lidé páchají zlé činy. Jelikož zde má Voltaire přednost před Leibnizem, teodicea je nahrazena morální analýzou. V návaznosti na tuto transformaci otevírá Peter Dews, který Larové přispěl do sborníku svým článkem, celou problematiku možnosti úspěchu takovéto sekularizace konceptu zla.

Zatímco se mnohé metafyzické teorie pokoušely definovat zlo pomocí utrpení, Larová soudí, že v samotném utrpení zlo spatřovat nutné není. Připomíná, že některé druhy utrpení mohou mít povahu např. hrdinských činů a proto v tomto ohledu nemusejí být považovány za problematické. Zlo je nutné hledat v záměrném krutém jednání namířeném proti bezbranným bytostem. Utrpení je spíše dosahovaný efekt tohoto jednání než samo o sobě zlem.

Z perspektivy ospravedlnění se lze tázat, do jaké míry můžeme druhým škodit, jestliže jednáme v sebeobraně. Pokud však někdo porušuje presumpci neviny druhého a škodí preventivně, jedná se o projev zla. Isabel Cabrerová ve své studii dokládá, že naplnění skutkové podstaty zlého činu vyžaduje splnění tří podmínek: "že je subjekt odpovědný za svá jednání; že jeho jednání má škodlivé důsledky (tj. působí utrpení jiným nebo sobě); a konečně že toto utrpení není ospravedlněno."

Možnost odstranění zla tedy předpokládá porozumění jednání lidského subjektu, který s odpovědností za své činy neospravedlnitelně škodí druhým bytostem. Co však člověka ke zlu vede? Maeve Cooková se ve svém článku táže, zda si vystačíme s Kantovým prohlášením, že v člověku je přirozeně přítomna náchylnost ke zlu. V čem tento lidský charakter spočívá?

Henry Alisson ve svém pojednání ukazuje, že Kant se pokusil vypracovat určitý druh morální antropologie, jejíž součástí je zakotvení inklinace ke zlu v sebelásce. Tendence odchýlit se od morálního zákona v našem soužití s druhými lidmi a položit důraz na lásku k sobě samému je v této antropologii pojata jako forma kulturního zakotvení, v němž je realizace svobody zatížena nežádoucími společenskými vzorci jednání. Výrazné současné podoby této sebestřednosti lze pak samozřejmě najít např. ve spotřebně vyhraněném životním stylu, který je existečně závislý na celoplanetárním využívání levné pracovní síly a drancování přírodních zdrojů.

Jak vyplývá z příspěvků dalších autorů, Richarda Bersteina a Jeffrey C. Alexandra, transcendentální rozměr svobody, jež je posledním horizontem Kantovy teorie, však neumožňuje rozvinutí těchto postmetafyzických úvah o kulturní kontextualizaci v dostatečně sociálně konstruktivistickém směru. Larová poté dokládá, že Hannah Arendtová tuto mez překračuje tím, že hermeneuticky rozpracovává Kantův koncept soudnosti a aplikuje jej ve své reformulaci Kantova termínu radikálního zla. Nejznámějším výsledkem této snahy je rozbor banality zla, který Arendtová provedla na základě své analýzy norimberského soudního případu Adolfa Eichmanna. Pod vlivem Karla Jasperse opustila své původní pojetí nacistických zločinů jako čehosi monstrózního a začala je traktovat jako projevy zhoubné triviality. Zlo se stává banální, neboť jeho původce jen slepě jedná podle příkazů nadřízených, jež však nemohou být omluvou vykonávání amorálních činů - člověk za ně nepřestává být zodpovědný. Carlos Pereira, autor dalšího pojednání, tuto analýzu banality zla od Arendtové přebírá a aktualizačně ji aplikuje na zakrývání neblahých důsledků nedávných vojenských režimů v Argentině a Chile.

Alessandro Ferrara svojí metateoretickou studií otevírá další rozměr probíraného tématu. Uvádí, že pojem radikálního zla, jehož reprezentativní ztělesnění nachází v holocaustu, je vždy fenoménem interním morální společnosti, jež je pro nás neodmyslitelným referenčním rámce porozumění každému zlu. Jedná se o sociální konstrukci, jež nikdy nemůže stát zcela mimo nás. Z tohoto důvodu nemůže být zlo jakožto určitý (a)morálně definovaný horizont nikdy zcela vymíceno. To však vůbec neznamená, že jeho reálný výskyt námi nemůže být významně oslaben. K jeho omezení by však nemělo docházet vytěsňováním jeho existence z našeho vědomí, ale pomocí morálních, politických a právních mechanismů, které přispějí k větší solidaritě a spravedlnosti mezi lidmi. Tyto teze ve svých příspěvcích rozvádějí také další autoři sborníku.

Čtenáři, kteří budou chtít Larové více porozumět, se musejí seznámit s její předchozí knihou Moral Textures z roku 1998, zejména pak s jejím pojednáním o koncepci uznání, kterým tuto práci završuje a které ale v knize o zlu nerozvádí. Na závěr bych rád dodal, že Larová klade důraz na narativní složku odstraňování zla. Ukazuje, že ti, na nichž bylo zlo pácháno, mohou vyprávěním svých příběhů jednak alespoň zčásti odstranit své potlačované pocity a jednak přispět ostatním lidem k artikulaci problémů, jež bude možné následně eliminovat. Takováto na každodenní morální zkušenosti založená reflexe způsobů, jimiž konstruujeme podoby zla, by mohla být dobrým začátkem důkladnějšího nahlédnutí do teoretických i praktických modelů formování naší identity a s ní spjatých mechanismů sociální inkluze a exkluze.