V neděli při sledování CHATmanů jsem narazil na rozumnou poznámku: "Raketoplán je nejsložitější stroj, jaký kdy byl zkonstruován. Skládá se z více než 2,5 milionu částí, 370 kilometrů kabelů a více než 27 tisíc izolačních destiček a tepelných vložek. Ne Bůh, ne Allah. Jen a jen stroj a ten se může porouchat. Upřimnou soustrast Ameriko, Izraeli. Upřimnou soustrast všem lidem z celého světa. Technický pokrok se zas o něco odkládá."

Tolik ze světa CHATu.

Tento jediný příspěvek mě zaujal, protože míří k podstatě: Otázka startu každého vehiklu natolik složitého, jako jsou vesmírné taxíky, je vždy sázkou do loterie. Lze precizností předejít všem možným eventualitám, ale ne konečné eventualitě -- procesu osudných souvislostí.

Osudový proces

V případě Challengeru nebyla věnována dostatečná pozornost těsnění nádrží. Jaký bude u Columbie zjištěn zdroj tragédie -- uvidíme. Velmi cenné bude zjištění, kde začal osudový proces, který vedl k havárii. U Challengeru začínal problém již při vývoji těsnění, u jeho technických parametrů a nerespektování limitů, za nichž těsnění plní svou funkci.

Následná opatření nevrátila posádce život, ale posunula technická, technologická a organizační opatření na vyšší standard nejen v rámci NASA, ale zjištění měla inspirační dopad na zkvalitnění bezpečnosti provozu složitých systémů i v obecné rovině.

Totéž se týká poučení z havárie Columbie. Pokud se prokáže souběh technických problémů a nedostatečné inspekce zařízení před startem, bude nejen technickou otázkou, ale i psychologickou a filozofickou, kde jsou limity lidské důvěryhodnosti...

Dobrá zpráva

Na událost lze hledět i jinak: Stačí si spočítat kolik letů všechny raketoplány absolvovaly a za celou dobu došlo u tak extrémně složitých strojů pouze ke dvěma haváriím. Kosmonautům a jejich rodinám to nepomůže, ale teprve druhá havárie znamená, že v rentabilitě a mnohoúčelovosti dopravy nákladů do kosmu pomocí "okachličkovaného raketového kluzáku" se pokročilo v kosmonautice vpřed, ačkoli vesmír je pro člověka extrémně nepřátelským prostředím.

Výše jsem uvedl postřeh z CHATu končící dvouvětím: "...Upřimnou soustrast všem lidem z celého světa. Technický pokrok se zas o něco odkládá."

Nic se neodkládá. Columbie se sice změnila v nic, ale tím byl nakopnut osudovostí technický pokrok o kus dál. Zjišťování proč se to stalo přinese nutně i řešení zásadních otázek typu: neexistuje jiný způsob jak vyrábět a používat kosmické taxíky?

Dosavadní způsob je stále ještě velmi zranitelný. Na začátku cesty cestující sedí na ohromném množství výbušniny (Challenger) a na konci cesty musí doufat, že vydrží nápor letu atmosférou (Columbie).

Ztráty i profit

Pro kosmonautiku jako technický obor tragédie Columbie znamená při vší smůle i pozitivní nevratný impuls směrem vpřed -- od současného stavu k bezpečnějšímu, ale zároveň i méně nákladnému létání tam, kde nejsou živí ptáci. Ale cesta k tomu je velmi nákladná.

Jak dál v kosmické dopravě?

Východiskem pro budoucnost je možná trojřešení:

1) bezpečný, ale úsporný raketoplán pro "příhraniční" pohyb, který by mohl dopravovat náklad i bez lidské posádky na oběžnou dráhu,

2) těžký nákladní tahač bez lidské osádky,

3) kosmické lodi pro dlouhodobý pohyb na oběžné dráze kolem Země, nebo k cestě do vzdáleného příhraničí např. k Měsíci, by mohly být jednorázově nosnou raketou vynášeny na oběžnou dráhu, kde by fungovaly jako mobilní kosmické základny určené k dlouhodobému aktivnímu pohybu v kosmickém prostoru.

Kosmické lodi by neměly schopnosti raketoplánů -- určeny pro dlouhodobý pohyb ve vesmíru by ve svých parametrech nemusely mít schopnost více než jednorázového bezpečného přistání na Zemi, protože by měly sloužit jen k pohybu ve vesmíru.

Idea lehkého tahače leží v hlavách všech kosmických agentur od americké, evropské, ruské přes čínskou a japonskou. Jejich konstrukce bude defacto poučením z krizového vývoje prostřednictvím raketoplánů NASA. Těžké nákladní tahače budou představovat zcela novou konstrukci raketoplánů, protože kriteriem jejich osudu bude rentabilita, tzn. minimalizace nákladů při bezpečné dopravě co nejvíce materiálu na oběžnou dráhu a z oběžné dráhy.

Zmrazení letů zbývajících raketoplánů USA postihne množství vědeckých experimentů, zkomplikuje a prodraží dopravu vojenských družic USA na oběžnou dráhu a pomůže v rozvoji ruského kosmického dopravního průmyslu. Zda bude mít tragédie přímý dopad na urychlení vývoje a stavby nové generace raketoplánů je ale ve hvězdách, protože se jedná o tak velký objem finančních prostředků, že výdaje v kosmické oblasti se promítnou velmi výrazně v rozpočtu každého státu.

Militarizace udá směr

Po roce 2010 odhadem třetina podpory válečných operací bude závislá na prostředcích v kosmickém prostoru, třetina na leteckých silách a třetina na námořních silách. Pozemní jednotky budou spíše výsadkem pod gescí leteckých sil a námořnictva.

Dalšímu vývoji kosmonautiky udá směr militarizace kosmu, která se rozjíždí na plné obrátky. Potřeba přesunout ve stále větší míře do kosmického prostoru špionážní, komunikační a navigační družice, a postupně i zbraňové systémy, rozhodování urychlí. V nejbližších letech lze očekávat masivnější výrobu a starty klasických raket pro vypouštění vojensky (či pro dvojí účel) orientovaných družic. Domnívám se proto, že o dalším vývoj raketoplánů rozhodnou především vojáci.

P.S.

Čtenáři ruského "Pravda.ru" se mohli setkat při popisu tragédie s tímto přirovnáním: Specialisté říkali, že pohled na návrat raketoplánu byl prakticky totožný s pohledem na ruskou kosmickou stanici Mir, když shořela v atmosféře.