Před sto letu využil matematik a filozof Bertrand Russell druhého zákona termodynamiky k ostrému útoku proti teismu. Druhý zákon termodynamiky v podstatě tvrdí, že vesmír umírá, propadá nezadržitelně chaosu. Russell psal o "drastické smrti sluneční soustavy", k níž dojde, až za několik miliard let vyhasne slunce. Russell argumentoval, že pokud je vesmír odsouzen k zániku, hmotná existence je nesmyslná, i lidský život a veškeré úsilí je marné. Nedávno aplikoval chemik Peter Atkins tutéž myšlenku na nesmyslný pohyb molekul, který vyvolává stále vyšší stavy entropie, termodynamickou rovnováhy a makroskopickou nečinnost. Podle Atkinse je bezcílný pohyb molekul symbolem nesmyslnosti celého vesmíru.

Tento argument však podle Daviese předpokládá, že entropie je jen jediným vhodným měřítkem změn v kosmu. Rozhodnutí používat jen tohoto měřítka je podle něho ideologické - Russell a Atkins si ho zvolili, protože kreslí deprimující obraz k zániku odsouzeného vesmíru. Jsou ale i jiná měřítka.

Existují spolehlivé astronomické důkazy, že vesmír začal existovat stavem téměř naprosté neurčitosti. Bohatství a rozrůzněnost dnešních fyzických systémů vznikly v důsledku celé řady dlouhodobých sebeorganizujících a zesložiťovacích procesů. Z tohoto hlediska je tedy historie vesmíru historií jeho obohacování.

Biologové používají údajnou absenci jakéhokoliv směru ve fyzických procesech na podporu názorů obdobných Weinbergovu názoru. Gould argumentuje, že je příroda slepá a darwinismus je založen jen na náhodných změnách. Dospívá k přesvědčení, že je-li evoluce slepá, vesmír jako takový nemá smyslu.

Ovšem argument, že biologická evoluce nemá žádný směr, není úplně přesvědčivý. Vezmeme-li biosféru jako celek, míra její složitosti zjevně výrazně vzrostla od doby, kdy byl život na Zemi omezen jen na pár mikrobů. Otázkou je, zda jde o systematický vývoj směrem k větší složitosti, anebo zda je to všechno jen důsledek náhodného bloudění biologickými strukturami.

Důkazy vyplývající ze zkamenělin jsou mnohoznačné. Někteří dnešní biologové tvrdí, že alespoň v některých druzích existuje jasný trend vůči větší složitosti.

Poslední dobou přicházejí někteří kosmologové s teorií existence mnohonásobných vesmírů. Tato teorie tvrdí, že je náš vesmír jen malou součástí obrovského množství vesmírů. Různé vesmíry možná existují paralelně, bez hmotné spojitosti, anebo jsou možná propojeny "červími dírami" ve vzdálených oblastech. Většina takových vesmírů by byla asi neviditelná, protože jejich zákonitosti by nedaly vznik životu. Jen v malé množině vesmírů, kde náhodou vznikly správné podmínky pro život, by vznikli i vědomí svědci, kteří by byli schopni tuto složitost ocenit.

Tato teorie také podporuje představu, že kosmos nemá smysl - každý rys přírody, který by navozoval dojem, že jde o určitý účel, je zastánci této teorie odmítán jako náhodná záležitost.

Ovšem teorie o existenci mnoha paralelních vesmírů není verifikovatelná, takže je jako vědecká teorie pochybná. Kdyby v kosmu vládl princip náhody, biologická podstata, "uživatelnost", přírody by byla vůči samostatnému vědomí jen minimálně přátelská, ve skutečnosti je však biologická vstřícnost přírody vůči živému vědomí značně vysoká.

Potíž také je, že pojmy jako smysl a účel jsou čistě lidské kategorie, které mají smysl jen v rámci lidské společnosti a při aplikaci na neživé systémy mohou být v nejlepším případě jen metaforami.

Avšak vědci se odedávna proviňují tím, že užívají v přírodě kategorie, které mají kořeny jen v lidské společnosti. Dnes je módní považovat vesmír za gigantický počítač. Informační teorie, která vyplývá z lidské komunikace, je dnes aplikována na fyzikální problémy v termodynamice, v biologii a v kvantové mechanice. Nedokonalým způsobem však tento popis přece jen zachycuje určité základní rysy vesmíru.

Autor této přednášky Paul Davies netvrdí, že je vesmír živou bytostí, ale poukazuje na to, že vesmír zřejmě sdílí s živými organismy některé vlastnosti, stejně jako má i mechanistické a počítačové vlastnosti. Vesmír je strukturován smysluplným způsobem a vědci se snaží zjistit, proč jsou záležitosti tak či onak organizovány.

Pokud by vesmír neměl žádný smysl, pořádek na světě by neměl žádný základ a neuvěřitelná racionalita světa by musela být - zcela zázračně - produktem absurdity.

Takže lze Weinbergovo tvrzení ze začátku článku obrátit: čím víc se zdá být vesmír beze smyslu, tím více je nepochopitelný.