Občané požadují od politiků "vysokou morálku", anebo to alespoň vyplývá z nejnovějšího průzkumu CVVM. S výrokem "Morálka politiků má být posuzována přísněji než u ostatních, protože v politice mají být jen ti nejlepší" souhlasí podle CVVM v ČR 63 procent obyvatelstva (a tento názor je relativně stabilní už od r., 1997, kdy si to myslelo 67 procent obyvatelstva); s výrokem "Pro politiky platí stejná morálka jako pro všechny ostatní" souhlasilo 33 procent občanů a s výrokem "Politici se často dostávají do obtížných situací a lidi by jim měli ledacos odpustit" souhlasí 2 procenta občanů. Jenže - jak poznamenává Štěpán Kotrba, tyto "vysoce morální" názory českého obyvatelstva se zrovna neprojevily v posledních všeobecných volbách v České republice...:)

Téma výzkumu "Jak posuzovat politiky?" je ze strany CVVM svou sugestivností spíše "návodem" k bulvární medializaci, než seriózním a neutrálním dotazem sociologů. Průzkum stejně dokládá, že "morální" volba je zřejmě i zásluhou bulvarizujících se médií, neboť většina (58 %) je přesvědčena, že neodlučným atributem hodnocení výkonu politické funkce je soukromý život aktérů. Paradoxně - k zastáncům posuzování morálky politiků čistě podle toho, jak ji uplatňují ve výkonu funkce, patří vysokoškolsky vzdělaní občané, z hlediska politických preferencí stoupenci ODS. To může být vyvoláno jak situací, že mezi politickým angažmá a soukromými aktivitami politiků přestává veřejnost příliš rozlišovat, tak i okolnostmi jinými, jako je větší medializace osobního života politiků soustřeďující se spíše na negativně působící momenty. To naznačuje i třídění s jinými daty tohoto výzkumu: Podle CVVM AV ČR se ukázalo, že respondentům, vyjadřujícím politikům nedůvěru, je bližší hodnocení o správnosti akcentu na jejich osobní život. Budeme se tedy v předvolebním hodnocení stran dívat politikům "na prsty", nebo do postele, ptá se dále Štěpán Kotrba.

K tomu poznamenává Jan Čulík:

Otázka osobní, soukromé morálky politiků je složitá: V anglosaských zemích má obrovský význam osobní integrita: většinou se usuzuje, že jestliže lžete v soukromém životě, není vám možno věřit ani jako politikovi. Jistě je to zneužitelné: viz intenzivní úsilí amerických konzervativců zbavit se z politických důvodů Clintona kvůli skandálu s Monikou Lewinskou. V Británii si naběhla médiím konzervativní vláda Johna Majora tím, že vnucovala veřejnosti nutnost "žít morálním životem" a sdělovací prostředky pak odhalovaly četné případy nevěry v soukromém životě konzervativních ministrů a poslanců - vláda tak byla vystavena obvinění z korupce. Dnes vládnoucí labouristé národu nekáží o morálce a snaží se oddělovat soukromý a veřejný život politiků, avšak když před časem vyšlo najevo, že někdejší labouristický ministr zahraničí Robin Cook má milenku, musel se okamžitě veřejně rozejít s manželkou, aby se udržel ve funkci. Jde o lhaní, které je u politika nepřípustné. A kromě toho, jak poznamenává jeden čtenář, politik, který někdy lhal anebo něco utajuje, i v soukromém životě, je vydíratelný.

Běžně se britští novináři dívají dost spatra na případ francouzského prezidenta Mitterranda, o němž bylo známo, že je nesmírný sukničkář, ale francouzští novináři s ním byli ve spiknutí a nikdy o tom nepsali. Tak vzniká neblahý, nedemokratický princip výlučnosti informací, které mají k dispozici jen "lepší, informované kruhy" a nikoliv veřejnost. Není divu, že Mitterandovo prostředí bylo obviňováno z korupce, zejména vůči různým africkým vládám. Jinou zajímavou otázkou je postavení žen v těchto kontroverzích: "On lže jenom milence, to není žádný problém, ženská není člověk."

V českém prostředí o tomto problému psal před 150 lety zajímavě Karel Havlíček:

"Při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho přitom urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech jako rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých oumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest ještě jiná známka: Kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národu." (Národní noviny, 30. března 1849)