Většina států, které se již ke Statutu připojily a mezi nimiž nechybí z Evropy vedle většiny zemí EU např. ani Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko, Chorvatsko či Jugoslávie, pochopila nutnost ustavení orgánu, který bude stíhat jednotlivce za porušení kogentních norem mezinárodního práva na univerzální úrovni. Mezi takové normy patří z pohledu jurisdikce Mezinárodního trestního soudu obecný zákaz zločinu genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinu agrese (viz články 5-8 Statutu zde).

Právě o tomto i dalších blízkých tématech se hovořilo na Konferenci o mezinárodní spravedlnosti v Moskvě. Tam se na pozvání Mezinárodní federace lidských práv (FIDH) a ruské nevládní organizace Memorial sjela více než stovka zástupců z řad nevládních organizací ze střední a východní Evropy, Zakavkazí a střední Asie, soudců i advokátů z východní i západní Evropy i mezinárodních expertů a profesorů mezinárodního práva ze zemí celého světa. Poněkud symbolicky přímo před brány Kremlu. Nevládní organizace působící v oblasti mezinárodní spravedlnosti, lidských práv, i v oblasti humanitární sehrávaly a sehrávají při přijímání významných mezinárodních smluv velmi aktivní roli. Stejně je tomu i v případě Mezinárodního trestního soudu. Mnoho z nich má poradní status při Organizaci spojených národů (OSN), které přes oprávněné kritiky na její adresu nelze upřít v této oblasti mnohé zásluhy a kladné stránky.

Nezcela kontinuální vývoj mezinárodní spravedlnosti v letech po druhé světové válce zahrnující ustavení Norimberského a Tokijského tribunálu, přijetí Univerzální deklarace lidských práv a Úmluvy o genocidě v roce 1948, Ženevských humanitárních konvencí (1949), Paktu o občanských a politických právech (1966), Úmluvy proti mučení (1984) a ustavení mezinárodních trestních tribunálů ad hoc pro bývalou Jugoslávii (1993) a Rwandu (1994), pokud jmenujeme jen nejvýznamnější události, vedl až k podepsání Statutu mezinárodního trestního tribunálu v roce 1998. Většina těchto momentů je spojena jak s půdou OSN, tak v pozdějším vývoji i s činností nevládních organizací, které se snaží argumentovat ve prospěch mezinárodních mechanismů, upřednostňujících jedince a jeho základní práva před státem a jeho suverenitou.

Na univerzální úrovni jsou zatím uznávány povětšinou pouze proklamativní katalogy jednotlivých práv v různých úmluvách. Tyto úmluvy se vyznačují slabými mechanismy praktické ochrany v nich zakotvených práv před státy je porušujícími, nemluvě o potrestání zodpovědných jednotlivců, většinou vysokých státních představitelů. Pouze ve výjimečných případech došlo k ustanovení tribunálů po zvlášť závažných válečných událostech (výše jmenované soudní mechanismy doplnili v poslední době již méně známé, ovšem také mezinárodní tribunály - pro Kambodžu a Sierru Leone, o obdobných řešeních se uvažuje také po událostech v Burundi a Východním Timoru).

Mezinárodní trestní soud představuje v tomto vývoji radikálně novou kapitolu. Státy, které ke Statutu přistoupí, se zavážou k předávání všech osob, které se dopustily výše uvedených zločinů podle mezinárodního práva, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ovšem pouze v případech, kdy vnitrostátní soudy nebudou ochotny nebo schopny odsoudit takovou osobu samy. Na rozdíl od tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu nebude mít tedy přednost před soudy vnitrostátními.

Jednu z nejvážnějších námitek s ohledem na ustavení tohoto soudu stále představuje argument, že takový mechanismus bude kontraproduktivně působit na pachatele zločinů ve státních funkcích, aby se nevzdávali za žádnou cenu svého postavení. Nikde na světě si totiž nebudou moci být jisti svojí následnou beztrestností. Ovšem již v současné době, i bez zatímního fungování Mezinárodního trestního soudu se v poslední době objevilo více případů, kdy vnitrostátní soudy začínají pracovat na principu univerzální jurisdikce a nedávají některým bývalým diktátorům a mučitelům klidně spát. Termín univerzální jurisdikce prostě znamená, že soudy v různých zemích mohou zahájit řízení proti osobě podezřelé ze spáchání zločinů, které jsou tak ohavné, že každá země má zájem na jejich stíhání bez ohledu na státní příslušnost pachatele nebo oběti. Tento princip boří starou praxi, kdy soudy jednotlivých států akceptovaly případy spáchané pouze na jejich území, jejich občany nebo proti jejich občanům. Samozřejmě, že nezbytnou podmínkou pořád zůstává "fair trial", řádně vedený proces podle mezinárodně uznávaných standardů proti takovýmto osobám.

Z pokusů o započetí konkrétních procesů lze vedle nejznámějšího Pinocheta a aktuálně Sharona (před progresivními belgickými soudy), jmenovat i procesy proti zločincům z alžírské války (Aussaresses, Nezzar), plukovníku Ely Ould Dahovi z Mauretánie (všichni se dopouštěli mučení) a libyjskému představiteli Kadafimu (soudy v tomto případě neuznaly svou jurisdikci) před francouzskými soudy nebo proces proti bývalému čadskému diktátoru Hisseinovi Habremu v Senegalu (odsuzující rozsudek soudu první instance vzbudil oprávněnou hrůzu mezi africkými diktátory, bohužel vyšší instance na politický nátlak prohlásila senegalské soudy za nepříslušné).

Případy zločinů z doby argentinských a chilských diktatur se projednávají pro změnu před německými soudy. Aktivní složku představují právníci spolupracující s nevládními organizacemi na ochranu lidských práv, kteří zejména při příležitosti pobytu takových osob v jejich zemi podají návrh na zahájení trestního stíhání. Záleží potom na postoji státních orgánů, jak aktivně jsou ochotni přispět k aktivnímu vyšetřování. Například v Německu se po dlouhodobějším nálaku i ze strany médií podařilo vyčlenit několik státních zástupců, kteří se těmito případy zabývají a snaží se přimět ke spolupráci i současné režimy v latinskoamerických státech, aby mohly být případy řádně prošetřeny a pachatelé případně odsouzeni.

S ohledem na místo setkání a jeho účastníky se dostalo velkého prostoru i nejožehavějším regionálním tématům. Vedle nejzávažnější situace v Čečensku (viz též deník Le Monde, 16. února 2002 zde) a bývalé Jugoslávii, se nejvíce pozornosti věnovalo problémům dodržování lidských práv v postkomunistických zemích.

Když abstrahujeme od diktátorských režimů v některých státech střední Asie (mj. Uzbekistán, Kirgizstán) a Bělorusku, kde pořád nevládní organizace bojují za základní politická práva, dají se najít i v transformovanějších státech styčné body. Problémem zůstává především vyrovnávání se s nedávnou bolestivou minulostí, zejména s ohledem na potrestání pachatelů a alespoň jistou formu satisfakce obětí, což je ožehavé nejen nejčerstvěji a nejdrastičtěji v bývalé Jugoslávii. Zejména v Bosně a Kosovu, snad začíná probíhat pokus o obnovu řádného fungování státních institucí a příklon k principům právního státu za vydatné pomoci mezinárodních organizací. Problém vyrovnávání se z minulostí v právní praxi, je ovšem stále aktuální i v ostatních zemích bývalého východního bloku, včetně Polska a Česka. Srovnávací zkušenost německých zástupců hovořících o zkušenostech Německa po Norimberském tribunálu (vedle zkušeností s postkomunistickou NDR) je v tomto nanejvýš aktuální. Soudci, kteří soudili za nacistického režimu zůstali mnohdy ve svých funkcích dál i po válce. V zemích, kde se proti kontinuitě působení soudců snažili někteří právníci vystupovat, narazili na tvrdý odpor. Soudci se samozřejmě zaštiťovali obdobnými právy, které léta ve své funkci pomáhali porušovat.

Na přetřes se dostala i pozice nezávislosti soudců a orgánů činných v trestním řízení, zejména pak v souvislosti s nelidským zacházením ze strany státních činitelů. Při srovnání dojdeme ke zjištění, že vyšetřování případů mučení na policejních stanicích a věznicích v Rusku či Kazachstánu se příliš neliší od ČR. Zlomené žebro nepředstavuje pro ruského soudce důkaz, že došlo k násilí ze strany státních orgánů. Úspěch oproti Česku spočívá alespoň v tom, že je posouzení věci ponecháno až na něm. To u nás se takový případ ani k soudu nedostane. Jak je obecně známo, o důkazní relevanci rozhodnou někdy dost libovolně již orgány policejní, mnohdy se souhlasem státního zástupce...

Fotoreportáž Jiřího Kopala z konference

(Autor je studentem Právnické fakulty Masarykovy university v Brně a vedoucím projektu Občanských právních hlídek Ekologického právního servisu)