Ale vážně. Dosud Václav Klaus potlačoval přírodně-vědní komponentu svého všeználkovského komplexu a pouštěl se do ekologů a ekologie bez odborných či alespoň rádoby odborných argumentů. Útočil bez rizika zesměšnění jen z ideologických pozic. Stylizoval se do role mučedníka za liberálně - konzervativní věc, možná se ve své příslovečné skromnosti chápal přímo jako poslední hradba mezi ohroženou a křehkou svobodou individua a zlou zelenou lobby, která chce ve jménu přežití lidstva (jak slabý argument!) svobodu nějakým způsobem omezovat. Ponechme stranou, jak problematickým pojmem svoboda je, s jakými antinomiemi se setkáme, budeme-li chtít tuto ideu upřímně analyzovat. Podívejme se na novátorský přístup k teorii soužití člověka s přírodou, který novopečený odborník na životní prostředí Václav Klaus razí.

Předseda občanských demokratů uvádí čtenáře do utopie, kde "je životní prostředí chráněno neviditelnou rukou trhu daleko lépe, než by to dokázala viditelná ruka jakéhokoli státu..." Jako příklad uvádí, že "soukromé lesy nebývají překotně mýceny, ložiska surovin na soukromé půdě nebývají extenzivně těžena, vody v soukromém vlastnictví nejsou nadměrně znečišťovány..." Je třeba se ptát, zda záměrně či díky přehlédnutí pomíjí Václav Klaus základní empirická fakta o drancování soukromých porostů, o úsilí zintenzívnit těžby surovin nebo o eutrofizaci rybníků v důsledku snah o zvyšování jejich produkce. Klaus se také dovolává příkladů z minulosti, na kterých dokazuje veskrze kladný vliv soukromého vlastnictví na ekosystém.

Proti jeho poněkud vzdálenému příkladu obecních anglických pastvin lze postavit příklad mnohem bližší - šok Marie Terezie ze stavu (soukromých) lesů v monarchii, po kterém následovala regulační opatření, prazáklad dobré pověsti lesního hospodářství ve střední Evropě. Bez těchto opatření bychom asi dnes neměli tolik lesů (pravda, bylo by tu více sjezdovek).

Zde je třeba dodat, že ekologové neútočí na soukromé vlastnictví a jsou si vědomi jeho možných přínosů v péči o životní prostředí. Péče soukromého vlastníka o přírodu je však podmíněna výchovou, která zde v době komunismu i takřka totožného Klausova primitivního kapitalismu prostě chyběla. V Davosu je situace pravděpodobně jiná.

Ve svém tažení proti ekologům jde Václav Klaus tak daleko, že zpochybňuje ekologii jako vědu a zlehčuje její interdisciplinární vztahy. Školácká prostota a nezralost, s jakou vysoký ústavní činitel uráží něco, čemu nerozumí, je zarážející. Ekologie, jejíž základy položil E. Haeckel v polovině 19. století, ale i přesto Václava Klause nepochybně přežije.

Přejdeme-li bez dlouhého komentáře mylnou představu profesora ekonomie, že člověk svou činností v minulosti i nyní nahrazuje jednu ekologickou rovnováhu jinou (kéž by!), je zlatým hřebem Klausovy teorie myšlenka kauzální závislosti udržení ekologické stability na tržních aktivitách člověka. Ekosystémy jsou dnes závislé na lidské obchodní činnosti, to je pravda. Není to ale cesta k jejich zachování a stabilitě, ale k jejich konci.

Nositel Nobelovy ceny profesor Konrád Lorenz v "Optimistické předmluvě" ke své knize Osm smrtelných hříchů píše: "...když znovu pročítám svá slova, narážím na některá tvrzení, která byla trochu přehnaná...a dnes už prostě neplatí. Například v osmé kapitole stojí, že význam ekologie jako vědy není dostatečně uznáván. To se dnes už skutečně nedá tvrdit, protože ekologické expertizy nacházejí bohudíky na zodpovědných místech porozumění." Ubohý Konráde Lorenzi.

Autor působí v Ústavu ochrany životního prostředí Univerzity Pardubice.