Do nedávné minulosti panovaly názory, že se pochybným praktikám nejlépe daří v zaostalých oblastech. Jak do nich proniká osvěta, tedy především televize, tak se naopak vrací zaostalost do velkých měst. V jednom londonském činžáku s nepříliš dobrou pověstí si před půlnocí všimla paní Dina Gorecká, že z bytu o dvě patra pod jejím vychází skandování svědčící o tom, že tam probíhá nějaký náboženský obřad. Opakovaly se výkřiky "Bože" a "Ježíši" a hluk trval asi hodinu. Příští den se hluk opakoval, ale kromě vzývání Boha bylo slyšet i sprosté výkřiky a lidí bylo v bytě mnohem více. Kromě několika málo anglických slov skandovali ve španělštině.

Už ve čtvrtek si na hluk v tom bytě stěžovala v nájemní kanceláři Diana Corzmanová a dostala doporučení, aby zavolala policii, kdyby se hluk opakoval. Opakoval se v pátek večer, ale přestal, když pan Corzman pořádně zadupal na podlahu nad oním bytem. V sobotu byl rámus nesnesitelný a potom najednou ustal.

V bytě zemřel 19-letý Walter Zepeda. Byl přivázán pánskými vázankami k židli a nedostal najíst ani napít po dobu 3 dní, protože se prý choval "nepřijatelně". Zemřel tedy na dehydrataci. Jeho matka, otec a jeho přítel jsou obžalováni z vraždy. Pastor Misijní církve Kristovy, Guillermo Fabian, přiznal, že byt Zepedových několikrát navštívil a Waltra viděl přivázaného k židli, nejprve jak se snažil vyprostit, patrně v delíriu, a o dva dny později, kdy byl "přepadlý v obličeji". Waltra viděli i další členové církve. Londonské noviny přinesly pastorův názor, že byl Walter Zepeda posedlý ďáblem, kterého bylo třeba vyhnat, ale pastorův právník tuto zprávu později vyvrátil.

Kromě podrobné zprávy o rodině Zepedových i o malé církvi od Davida Ridera a Sarah Staplesové přinesly noviny The Ottawa Citizen (http://www.canada.com/ottawa/ottawacitizen/) rozbor "posedlosti démony" od náboženského dopisovatele Boba Harveyho. Poukázal i na dřívější případy. Nejedná se o žádné fantazie, pan Harvey o těchto věcech píše jako o skutečnostech.

V r. 1995 zemřela dvouletá holčička ve městě Cambridge (Ontario) poté, co byla nucena vypít velké množstvívody, aby se z ní vypláchl zlý duch. Později byla její matka a jedna sousedka usvědčeny ze zabití. Téhož roku ubili kněží Pentekostální církve v San Francisku ženu ve snaze vyhnat z ní démony.

O dva roky později byly zaznamenány další dva pokusy zbavit lidí zlých duchů, které skončily smrtí. Žena korejského původu byla ukopána k smrti v kalifornském městě Glendale. V New Yorku byla nucena pětiletá holčička polykat roztok čpavku a octa - a také zemřela. V r. 1998 udusila obyvatelka Sayville ve státu New York svou sedmnáctiletou dceru sáčkem z umělé hmoty, který jí utáhla na hlavě ve víře, že se podaří zabít démona, který se v dívce usadil.

Loni byl na Novém Zélandu usvědčen kněz ze zabití poté, co oběsil nešťastnou náhodou jednu ženu, když se z ní snažil vypáčit velkého démona. Reverend Luke Lee potom řekl shromážděným věřícím, že žena obživne, když se budou za ni všichni modlit. To činili nad mrtvým a již rozkládajícím se tělem téměř celý týden, ale oživení zřejmě zabránil nějaký vlažný věřící, který zavolal policii.

Jack Stackhouse, profesor teologie a kultury na Regentské koleji ve Vancouveru (Britská Kolumbie, Kanada) vyslovil názor, že se veřejnost domnívá, že je exorcismus, neboli vymítání démonů, spojen s charizmatickým nebo pentekostálním hnutím a s římsko-katolickou církví.

Tento názor prý vyvolal hollywoodský film "The Exorcist". Jenže profesor Stackhouse připomněl, že je exorcismus dávným křesťanským rituálem určeným ke konfrontaci s ďáblem a datuje se už od Kristových dob. Během svého působení mluvil Kristus k ďáblu a vymítal ho. Pověřil své učedníky, aby šířili evangelium, uzdravovali nemocné a zaříkávali démony.

Kristus vyhánějící z lidí ďábla jakožto příčinu duševních poruch, tělesných chorob a násilí je vzpomínán v Novém zákoně na několika místech. Nejlepším příkladem je evangelium sv. Lukáše (8:26-33), které popisuje, jak Kristus vyhnal z muže, který měl nadpřirozenou sílu, několik démonů do stáda vepřů. Ti se potom vrhli s útesu a utopili se.

Profesor Stackhouse uvedl, že některé skupiny "na okraji společnosti" praktikují exorcismus nezodpovědně. Většina křesťanů, kteří používají exorcismus, nejprve bere do úvahy jiné alternativy, protože symptomy posedlosti ďáblem se často velice nesnadno odlišují od duševních chorob. Zodpovědní lidé prý mají mnohem širší pohled na ďábla a jeho existenci ve světě. Uvažují, že by se mohlo jednat o lékařské záležitosti jako jsou mozkové léze, porušená biochemická rovnováha, psychologické důvody, traumata z dětství, nebo sociální a environmentální příčiny.

Co však mnoho lidí považuje za archaické nebo dokonce za pověru, má kupodivu podporu některých významných autorit. V minulém roce prohlásil arcibiskup Henry D'Souza v Kalkattě, že byla světově známá Matka Tereza před svou smrtí jednou v noci tak silně rozrušena během pobytu v nemocnici v r. 1997, že on sám doporučil jednomu knězi, aby přikázal ďablu její tělo okamžitě opustit. "Po exorcismu usnula Matka Tereza jako malé dítě," dodal arcibiskup. I o papeži Janu Pavlovi II. se ví, že v r. 1982 osobně vyhnal ďábla.

Michael Cuneo, sociolog na Fordhamově univerzitě napsal ve své knize "American Exorcism", že se stalo vymítání ďábla během posledních dvaceti let velice populární. Je to následek oblíbené knihy i filmu "The Exorcist". Podle jeho informací má nyní katolická církev Spojených států nejméně 10 oficiálních exorcistů, což je o 9 více než před 10 roky. Kromě toho působí 500 až 600 kněžských evangelických vymítačských úřadů a navíc velký počet exorcistů při charizmatických, pentekostálních a jiných křesťanských skupinách.

Některé z pokusů vyhnať ďábla jsou založeny na klidném modlení nebo terapeutických besedách, kdy poradce diskutuje o démonech obžerství nebo chtíče současně se sociálními a citovými problémy.

Jiné způsoby exorcismu se mohou přiblížit nebo se rovnat scénám z filmu The Exorcist, kde dvanáctiletá dívka (kterou hrála Linda Blairová) pozvracela knězi tvář a její hlava neustále kroužila. Při charizmatickém osvobozování se od ďábla může dojít u postižených věřících ke svíjení na podlaze, ke zvracení a ke klení.

Římsko-katolická církev modernizovala v r. 1999 rituál vymítání ďábla (zaříkávání) poprvé od r. 1616. Příručka učí, že jednou ze známek posedlosti ďáblem je nadlidská síla postiženého. Nový rituál nabádá kněze-zaříkávače, aby zabránil ďábelským poruchám tak, že položí svou pravou ruku na hlavu postiženého, kropí ho svěcenou vodou, ukazuje mu kříž a žádá Boha, aby postiženého osvobodil od posedlosti. Potom se má kněz obrátit na ďábla přímo slovy: "Přikazuji ti, Satane, nepříteli lidského spasení, aby ses vrátil tam, odkud jsi přišel".

Římsko-katolická církev v Itálii má nyní více než 300 oficiálních exorcistů, kdežto v r. 1986 jich měla jen 20. Římský zaříkávač Gabriele Amorth už provedl 4000 úkonů exorcismu. Ne všichni katolíci jsou tak nadšení. Francouzská konference katolických biskupů se od těchto rituálů úplně distancovala.

Až donedávna byla ottawská diocéze jedinou z mála v Kanadě, které mají oficiálního zaříkávače. Mluvčí diocéze, Guy Levac, řekl před několika dny, že dosavadní ottawský oficiální exorcista páter Kane požádal o uvolnění z této funkce a zatím nebyl nikdo určen na jeho místo. On i další kněží diocéze se často s posedlými společně modlí, ale vymítání se děje zřídka. Dodal, že opravdu mohou posedlí lidé zvracet krev a způsobit, že věci v místnosti kolem nich létají ve vzduchu. Katolická církev exorcismus přísně reguluje. Ten musí být povolen příslušným biskupem a musí být zaručeno, že není posedlý nemocen, ani fyzicky, ani mentálně. Páter Kane provedl v Ottawě oficiální zaříkávání jen třikrát. V jednom případě později zjistil, že onen postižený člověk zoufale toužil po pozornosti druhých a tedy nebyl posedlý.