Hlasy obyčejných Afghánců nejsou slyšet. To není překvapující. V Afghánistánu neexistuje telefonní síť ani pošta. Jedinou možností, jak mohou Afghánci hovořit s vnějším světem, je používat satelitního telefonu. Jenže Talibán zkonfiskoval mnoho satelitních telefonů a hrozí popravou každému Afghánci, který by byl přistižen při jeho užívání.

Přesto zoufale chtějí moji přátelé v Afghánistánu, aby byli slyšeni, a svědčí mi o situaci lidí v jejich zemi. Někteří z nich odvážně souhlasili, že se se mnou spojí a také s místními pomocnými humanitárními organizacemi. Riskovali tím život. Přirozeně nemohu uvést jejich jména.

Nejdůležitější zprávou pro Británii a Ameriku od obyčejných Afghánců je to, že i když je pro ně bombardování jejich země pohromou, mnoho z nich je ochotno to přestát, pokud to přinese ukončení bojů po desetiletích války, která tuto zemi roztrhala na kusy.

Jednomu příteli se podařilo poslat zprávu, vášnivý apel světu, aby nezabíjel nevinné Afghánce. "Válkou postižení lidé Afghánistánu už mají dost neustálých bojů. Dlouhá léta nezažili nic jiného než ničení, brutalitu, vážné sucho a ztrátu svých blízkých," píše.

Tito lidé vidí americkou intervenci jako vynikající příležitost k tomu, aby do země přišla stabilita a mír a skončilo 23 let ničení, které začalo sovětskou invazí v roce 1979. Avšak po brutální sovětské invazi se bojí cizích vojsk. A mnoho Afghánců se obává, že by americká přítomnost mohla otevřít novou kapitolu prohlubující se chudoby, války a ztráty dalších afghánských životů.

"Čelíme katastrofě konfliktu už dlouhá léta. Byli jsme svědky neobyčejných nelidskostí, které páchali Sověti. A lidé se nyní diví, proč Amerika přišla Afgánistánu na pomoc. Přišli jsme během let už o miliony nevinných civilistů - kde byly tehdy Spojené státy, proč nám nepomohly?"

Avšak zůstává paprsek naděje: "Lidé v Afghánistánu se modlí, aby byly útoky krátké a aby nezasahovaly nevinné civilisty. Doufáme, že nová vláda bude v souladu s aspiracemi všech Afghánců a že bude Afgháncům umožněno, aby si sami svobodně rozhodli o své budoucnosti." Opakovaně jsem toto slyšel o přátel v oblastech, které ovládá Talibán.

Jeden člověk mi sdělil: "Afgháncům se nelíbí bombardování, ale většina z nich si myslí, že jestliže skončí tento konflikt trvalým mírem a stabilitou, jsou schopni ho přijmout. Nikomu se nelíbí válka, ale většina lidí si myslí, že tato válka přinese trvalé řešení jejich problémů. Většina lidí zastává tento názor." Avšak je prý příliš brzo hovořit o demokracii.

"Musíme samozřejmě pohlížet do dlouhodobé budoucnosti. Avšak prioritou většiny lidí tady je mír, voda a potraviny. Demokracie bude vyžadovat čas. Potřebujeme nyní vládu se širokou společenskou základnou. Pak potřebujeme vzdělání a hospodářskou pomoc na rozvoj naší země."

Mnoho Afghánců vzhlíží k tradičnímu pojmu Ioya jurga, rady kmenových starších. Afghánistán se člení na několik různých etnických komunit a v některých případech vznikly v důsledku války mezi nimi neshody. Bude nutno mezi nimi znovu vybudovat důvěru a to nebude jednoduché.

Mí přátelé mě taky varovali, že americké a britské vojenské akce nikdy nezničí Talibán. "To není řešením. Talibán se stáhne do hor a bude pokračovat v bojích. Mezinárodní společenství si bude muset vymyslet jiný způsob, jak porazit Talibán."