Poznámky ze syrského exodu:

Rozsahem je epochální, nepředstavitelný, dokud to nezažijete

5. 3. 2016

"Byli jsme tři hodiny v černém gumovém člunu," říká Ramadan. "Bylo nás tam padesát. Leželi jsme naskládáni jeden na druhém."

Rodina mi to ukazuje. Mají provázané údy a zkroucená těla v podivných a strašlivých pózách. Hanna, devět měsíců těhotná sestra Yasmin, řiká, že lidé na ní leželi.

Říkají mi, jak Yasmin klečela a držela nad sebou svého čtyřletého styna Ramo. Teplota vzduchu byla těsně nad nulou, člun byl napolo potopený v moři, Yasmin byla skrznaskrz promočená. Ale kdyby dál nedržela Rama nad sebou, asi by ho rozmačkali, anebo by se utopil pod stlačenou vrstvou zoufalých lidí.

Pak se něco stalo.

Ramadan vzhlédne. Vypadá na 70, ale je mu 54.

"Ztratili jsme přehled, kde jsou děti," říká Ramadan.

- - -

"Jaká byla Sýrie?" ptám se Ibrahima.

Sedíme v tranzitním středisku v severním Srbsku, jímž každodenně procházejí tisíce lidí. Dvanáctiletý Ibrahim kreslí obrázek domova.

"Černá."

Jako ostatní děti, které kreslí své vzpomínky na Sýrii, používá jen černých a modrých pastelek, nejtemnější barvy.

"Kvůli Daeshi je všechno černé," Ibrahim vysvětluje.

"Jeho obrázek je mini-Guernica s kusy lidského masa. Najde červenou pastelku a kreslí krev.

"Myslíš, že teď bude světlo?" ptám se.

"Byl tam kouř, bylo to černé, z bombardování," říká Ibrahim.

Ptám se, jaké další barvy byly v Deir ez-Zor.

Žádné jiné barvy tam nebyly.

Je plně soustředěn na svou kresbu, a říká stolu, kresbě, papíru: "V Evropě vidím všechny barvy."

"Vyjmenu jednu barvu pro Evropu," říkám.

Ibrahim vzhlédne. Má na sobě modrou flísovou čepici s klopami na uši, tvrdě staženou do obličeje, takže zdůrazňuje pohled příliš intenzivní, příliš pronikavý pro někoho tak mladého. Vypadá jako středověký dětský žebrák. Na horním rtu má stroupek. Jeho otlučené a volné zuby vandrují po místnosti, když mluví.

"Bílá," řekne Ibrahim.

Zdroj ZDE

Vytisknout