Psychologický faktor deflace a kolaps horizontu důvěry

5. 3. 2016

"...V politické oblasti se důvěra jako taková stane jednou z prvních obětí. Politické sliby byly v každém případě po dlouhou dobu považovány za velice podezřelé, ale u vědomí toho, že elektorát prokazuje vytrvalý sklon hlasovat pro kohokoliv, kdo mu předloží nejvíce pohodlných lží, to nijak zvlášť nepřekvapuje. Náš politický systém ze své povahy selektuje na lživost, protože normálně žádná strana není zvolena, pokud říká pravdu, ale kolektivně jsme si až donedávna udrželi určitou víru v pojem demokracie. V posledních letech nicméně začalo být stále jasnější, že politické instituce v údajně demokratických státech byly z větší části koupeny velkým kapitálem. Politická mašinérie spíše zjevně slouží těmto zvláštním zájmům, než veřejnému zájmu.

Veřejnost si stále více uvědomuje, že "zastupitelská demokracie" ji ponechává bez zastoupení, když pozoruje stále více příkladů škrtů pro masy kombinovaných s enormními záchrannými balíky, které zaručují velkým hráčům kasínového kapitalismu, že neutrpí ztráty v důsledku nezodpovědných sázek, jež uzavřeli na úkor peněz jiných lidí. V zemích podrobených škrtům, kde je kontrast nejostřejší, vlna veřejného hněvu již národním vládám, nebo nadnárodním vládním institucím (tj. Evropě), upírá politickou legitimitu. Zatímco další a další státy v důsledku neudržitelné zadluženosti padají do pasti škrtů, polarizační proces bude pokračovat a bude vrážet klíny mezi vládnoucí a ovládané, což učiní vládnutí složitějším.

Vlády bojující se ztrátou politické legitimity zjistí, že lidé už nedodržují pravidla, jakmile mají pocit, že sociální kontrakt byl porušen, a že pravidla už nereprezentují veřejný zájem. Když ovládaní zhruba přijímají, že společnost funguje v rámci vlády zákona, jinak řečeno, když jsou všichni stejně podřízeni těm samým pravidlům, pak mají sklon tato pravidla internalizovat a řídit se jimi bez potřeby negativních popudů či výslovného přinucení. Nicméně jakmile začne převládat dojem, že pravidla jsou uvalována jen na bezmocné, na jejich úkor a ve prospěch mocných, zatímco ti s kontakty si mohou dělat cokoliv, obecný souhlas může velmi rychle vymizet.

Bez souhlasu se stane nutným použít sílu, a pravděpodobně to uvidíme v přechodné fázi, kdy se v klimatu narůstajícího hněvu zvyšuje sociální polarizace. Přechodný prvek plyne z faktu, že síla, zejména pokud je použita technologicky ve velkém měřítku, vyžaduje značné zdroje, které sotva zůstanou k dispozici. Akce plodí reakci, poškozuje společenské vazby, dost možná až k bodu zničení.

...budeme se rapidně pohybovat z dlouhé éry vysoké důvěry v hodnotu slibů do éry nízké důvěry. Horizont důvěry se ostře smrští a ponechá nadnárodní a národní vlády mimo svůj dosah, z perspektivy důvěry se z nich stanou ztracená aktiva. Důvěra určuje efektivní organizační měřítko, takže když se horizont důvěry hroutí a přitom zbavuje politické legitimity, entity větších rozměrů, ať už veřejné, nebo soukromé, fungují stále obtížněji. Efektivní organizační měřítko se po dobu trvání naší dlouhé ekonomické expanze zvyšovalo, což si všude vynutilo zvětšování všech typů organizací během zvyšování konkurenceschopnosti cestou rozšiřování. Když jsme rostli, vytvořili jsme strukturální závislosti na schopnosti těchto velkých entit bezchybně fungovat.

Zatímco proces rozšiřování byl dost plynulý a hladký, smršťování takové nebude, protože spodní příčky pomyslného žebříku, po němž jsme šplhali, abychom dosáhli na vrchol, byly při výstupu vylomeny. Strukturální závislosti velmi bolestně selžou, když vyšší úroveň přestane být efektivní a konkurenceschopná, což povede k náhlým narušením s postupně se objevujícími dopady.

Navrhovaná řešení našich nesnází, která závisí na velkých organizacích fungujících na hierarchickém principu, neleží v oblasti proveditelných řešení.

Psychologie tažená pesimismem a obavami z kontrakce se dramaticky liší od psychologie optimismu a chamtivosti během expanze. Extrémní lehkomyslnost vůči systémovému riziku v nedávných letech bude nahrazena stejně extrémním vyhýbáním se riziku...

Skutečně dlouhodobé uvažování je relativně řídký fenomén. Zvládáme je přibližně v dobách, kdy všechny bezprostřední potřeby, spolu s mnohem větším počtem "žádostí", jsou naplněny a nejsme znepokojeni tím, že by se to mělo měnit; jinak řečeno v dobách, kdy uspokojivou situaci považujeme za zaručenou. V takových dobách je dlouhodobý pohled luxusem, jenž si můžeme dovolit, a zdá se nám relativně snadné věnovat pozornost abstraktnímu a konstruktivnímu myšlení, zohlednit okolnosti, jež nejsou ani osobní, ani bezprostřední. Ale i v takových dobách není pro lidi zvlášť obvyklé překročit pouhou kontemplaci a skutečně jednat v dlouhodobém zájmu, zejména pokud to zahrnuje aspekty za hranicí osobní, nebo možná rodinné úrovně.

Časy expanze jsou také časy relativního míru a prosperity. Pokud tyto podmínky trvají po relativně dlouhou dobu, pomalu narůstá důvěra a společnosti se stávají inkluzívnějšími a kooperativnějšími, mají sklon vnímat společné lidství a zaměřovat se na podobnosti spíše než na rozdíly. V takových časech navazujeme kontakty se vzdálenými lidmi, i když k nim nemáme vztah osobní důvěry, a časem jsme vložili důvěru do stabilního institucionálního rámce řešení našich záležitostí. Tato institucionální důvěra nahrazuje potřebu důvěry na osobní úrovni a je klíčovým faktorem naší schopnosti rozšiřovat ekonomiky a jejich vládní struktury. Jedinci vychovaní v takovém prostředí mají sklon vykazovat vůči jiným presumpci důvěry a obecně je jejich sklonem jednat kooperativně.

Existuje ostrý kontrast mezi tímto stabilním stavem a okolnostmi, které se objeví, když se koláč náhle zmenšuje a není ho dost. Ačkoliv je dost obtížné dělit zisky způsobem, který by byl vnímán jako spravedlivý, je nekonečně obtížnější dělit ztráty způsobem, který by společnost extrémně nerozděloval... Ztráty budou velmi rozšířené, ale nerovně, a dojem nespravedlnosti bude takřka univerzální.

Za takových okolností je smysl pro společné lidství mnohem méně rozšířen a pozornost se přesouvá z podobností na rozdíly, na nichž je založeno sociální rozdělení. Nejspíše se uchytí dynamika "my versus oni", kde "my" se stává stále úžeji definovanou kategorií a "oni" se stává pojmem stále pejorativnějším. Lidé budují skutečné a obrazné zdi a přes ně na sebe navzájem hledí s podezřením. Spíše než aby společně pracovali ve snaze řešit společné starosti, rozdělení odvrací pozornost od spolupráce ke konkurenci. Kolektivní konstruktivní mentalita se může snadno proměnit v cosi mnohem více motivovaného negativními emocemi jako žárlivost a msta, a tedy pro vnímané shody mnohem destruktivnějšího.

Ten typ iniciativ, který přitahuje imaginaci veřejnosti v dobách expanze, není vůbec tím, který se prosadí, jakmile se uchytila dynamika kontrakce. Pokusy vybudovat kooperativní projekty budou čelit rostoucímu přílivu negativních sociálních nálad a budou mít problém pohnout se z místa. Bohužel, negativní ideje se rozšíří s mnohem větší pravděpodobností, než ty pozitivní. Mohou vzniknout nová hnutí založená na hněvu a strachu, která budou žít z tohoto nového emočního kontextu a tedy sílit, aby poškozovala sociální tkanivo, zejména poskytováním politického mandátu extrémistům s agendou svalit vinu na nějakou snadnou identifikovatelnou a marginalizovatelnou sociální skupinu.

Ačkoliv není pravda, že by kooperativní podniky byly nedosažitelné, budou vyžadovat dodatečné úsilí a pravděpodobně v nově fragmentované společnosti uspějí jen v mnohem menším měřítku, než bylo předtím očekáváno. Je to úsilí velmi hodné snažení a bude mnohem jednodušší, pokud se s ním začne před koncem periody presumpce spolupráce... Neexistuje nic tak nebezpečného, jako zklamaná kolektivní očekávání.

Pokud navrhovaná řešení závisí na kooperativním sociálním kontextu ve velkém měřítku, nebudou součástí prostoru možných řešení."

Vytisknout