O obtížnosti vědeckého prognózování velkých ozbrojených konfliktů

3. 3. 2016 / Karel Dolejší


Vynecháme-li z analýz ideologické deklarace politických hráčů, které mají nulovou analytickou hodnotu, zbývá na stole jeden hlavní argument osob, které tvrdí, že lidstvo se blíží budoucnosti pokud ne úplně, tedy alespoň v podstatné míře zbavené válek. A tento argument je dnes založen na nedopečené statistice.


Jak je přehledně a s mnoha odkazy shrnuto například ZDE, svět, ve kterém jen v Sýrii za posledních pět let zahynulo přes 250 000 lidí a konflikt se rychle internacionalizuje, "se stává bezpečnějším", protože ve vybraném období klesal počet mezistátních konfliktů a jejich obětí.

Jak ale upozorňují Pasqualle Cirillo a Nassim Nicholas Taleb ZDE (pdf), taková argumentace je falešná. Velké ozbrojené konflikty lze mimořádně obtížně předvídat na základě rutinní analýzy trendů v omezeném časovém období mírového vývoje, protože studium historických pramenů ukázalo, že se události tohoto druhu neřídí tzv. normálním rozdělením, ale naopak "rozdělením s tlustými konci" (fat-tailed distribution).

V rámci normálního rozdělení velká většina případů spadne do oblasti vymezené pětinásobkem standardní odchylky a v praxi je relativně bezpečné ostatní, extrémní případy zanedbat, neboť jsou velmi málo pravděpodobné. V případě rozdělení s tlustými konci je však naopak velmi nevhodné takto postupovat, protože jsou zde masivně zastoupeny extrémní případy - takže za hranicí pěti standardních chyb se stále ještě nachází velmi mnoho případů, jež nelze zanedbat.

Cirillo a Taleb spočetli, že masivní ozbrojené konflikty s více než 10 miliony obětí od sebe v minulosti dělilo v průměru 136 let. A citují výrok britského historika H. T. Buckleho z roku 1860, který krátce před vypuknutím nejkrvavější války v dějinách USA a několik dekád před I. světovou válkou tvrdil, že válek všude ubývá v důsledku morálního pokroku lidstva...

Mnozí, včetně Karla Čapka, si mezitím všimli, že na rozdíl od technologického pokroku je morální pokrok do značné míry iluzí, a proběhly dvě světové války. Cirillo a Taleb posunuli vědeckou metodologii poněkud dále, než kde byla v Buckleho době. Prokázali, že za určitých okolností jsou extrémní jevy mimořádně hojné a nelze si vystačil s rutinní prolongací trendů.

Ti, kdo se ohání posledními 25 lety evropské historie a hodlají z nich vyvozovat nějaké dalekosáhlé závěry ohledně budoucnosti, se na rozdíl od Buckleho již nemohou odvolávat na omluvu, že jim stav poznání neumožnil pochopit věci lépe. Rozhodli se naopak současný stav poznání vědomě ignorovat.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.3. 2016