Nejsme zvířata. Učíme se francouzsky

2. 8. 2015




Střecha je z igelitu, je připevněná na křivolaký kmen stromu. V učebně Chemin des Dunes sedí studenti na starých vyhozených židlích, ale studují se stejnou intenzitou, jakou byste našli na semináři na Oxfordské univerzitě.

"Francouzština je velmi obtížná, ale opravdu se snažíme. Pokud sem budeme chodit každý den, snad dosáhneme svých snů," říká Kamal, uprchlík z válkou zničeného Darfuru v Súdánu, který sem chodí každý den na tři až čtyři vyučovací hodiny. "Je opravdu dobré udržovat si mozek v činnosti."

Kamal, devětadvacetiletý elektrikář, je jedním z desítek, možná stovek uprchlíků, žijících v táboře Džungle u Calais, který zažádal o azyl ve Francii a chce se naučit jazyk své nové země.

Ve Francii už podle dat OSN žije více než čtvrt milionu uprchlíků. Žádosti o azyl dalších 56 000 lidí se zpracovávají. Při čekání na výsledek však Francie neposkytuje uprchlíkům žádnou finanční pomoc, ani jim nedovoluje pracovat. A pomalý proces trvá mnoho měsíců. Tábor Džungle u Calais nabízí jedno jídlo denně zadarmo a střechu z igelitu nad hlavou, tak se mnoho lidí rozhodlo tu žít v bídě, než aby ohrozili svůj potenciální status uprchlíka nezákonnou prací.

"Udělali jsme to, abychom dali 'bratry' dohromady, aby se naučili francouzsky," říká Zimarco Jones, nigerijský zakladatel školy, který přišel do Calais před dvěma lety a pořád ještě čeká na vyřízení své žádosti o azyl. Teď musíme postavit ještě druhou školu, říká s úsměvem.

"Francouzština není tak lehká jako angličtina, ale před dvěma týdny jsem se rozhodl, že se do Británie nedostanu," říká George, další uprchlík z Darfuru a nadšený student. Chtěl do Británie, protože mluví plynně anglicky, avšak když má možnost naučit se francouzsky, je ochoten zůstat ve Francii.

"Můžu zůstat kdekoliv, kde je mír," říká. "V Darfuru znásilňují dívky a vraždí chlapce."

Jenny Flahaut, 33, která pracuje v dětském domově, se rozhodla učit v táboře Džungle francouzštinu jako dobrovolnice, když viděla na facebooku na to inzerát. "Viděla jsem tyto lidi v Calais každým dnem a rozhodla jsem se pro ně něco udělat. Většina těch uprchlíků jsou strašně dobří lidé. Jsou milí a přátelští. Chtějí si zlepšit život a učení je toho součástí."

Zimarco, bývalý pracovník v hotelu, jehož iniciativa založit školu vedla k tomu, že se jí teď v táboře říká Zimarcova škola, chce učit tábor místem k životu. CHce založit mezi uprchlíky fotbalový tým, vysvětluje u capuccina ve svém vzorně uklizeném stanu, a chce změnit jméno tábora. "Džungle" se mu nelíbí. "Máme tady diskotéku, dům, mešitu, školu, obchody," říká. "Nejsme zvířata."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Imigrace do Evropy
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 31.7. 2015