"Češství" jako neuróza?

29. 7. 2015 / Karel Dolejší

Na věc lze ovšem pohlížet i z opačného konce - zejména dnes a v Evropě, kde je místy i 50 % veškeré krajiny urbanizováno, tj. vytvořeno člověkem výhradně podle plánů vzniklých v jeho hlavě, a lidé ještě navíc tráví podstatnou část času v umělé virtuální realitě. To má na mysli John Michael Greer ZDE, když formuluje hypotézu, podle níž pro zdravý rozvoj lidského vědomí je možná nezbytné, aby uvnitř nějakého okna příležitosti došlo k "imprintingu" v podobě kontaktu s přírodním prostředím - podobně, jako existuje v životě člověka období, kdy se musí setkat s jazykem, protože v opačném případě velmi klesá šance, že by se ještě někdy naučil mluvit.

To co má Greer v hledáčku je vlastně jakási epistemologická verze Hegelovy dialektiky pána a raba, která měla původně politický podtext. U Hegela je rab tím, kdo proto, že musí pro pána pracovat, formovat přírodní materiál, který se mu staví na odpor a nepředstupuje před něj v podobě hladkých a hotových forem uzpůsobených jen a jen k plnění lidských potřeb, ví toho o světě mnohem více než jeho pán, který se vlastně s přírodním světem prakticky nesetkává a nerozumí mu. Proto ve vzájemném boji o uznání bude rab nakonec silnější stranou, tvrdí Hegel.

Vedle toho Greer tvrdí, že kultury, které nevytvořily civilizaci soustředěnou kolem městských center - nejmenuje, ale mohl by zmínit původní keltskou v Irsku - podle něj přežívají déle než ty, které samy sebe uvěznily v umělém městském prostředí, kde jejich vědění postupně ztratilo kontakt s vnějším přírodním světem - a nakonec se proměnilo v halucinační krajinu, která ztroskotala na neschopnosti vnějšímu světu čelit.

Když se s evropským romantismem otočila naruby tendence, kterou popsal Lévi-Strauss, a lidé v odkouzleném a uniformujícím se moderním světě začali naopak vyhledávat stopy přírodní nespoutanosti a divokosti, měli přitom mnozí k dispozici řadu vynikajících projekčních pláten, na nichž bylo možno zmíněnou potřebu realizovat. S indiánem vstoupil na scénu "ušlechtilý divoch", koloniální literatura nacházela své "srdce temnoty" v Africe či přírodního člověka na indickém subkontinentu (Kiplingův Mauglí).

Jak ale konstatuje kterási postava Nerudových "Povídek malostranských", "Češi nemají moře". Geografický prostor, v němž žijí, je přirozeně uzavřen, namísto indiánů, Holubových Mašukulumbů či Conradových Javánců v něm narazíte leda tak na venkovany - poslední stopu po životě, který se neodehrává čistě ve městech. Britové kolonizovali půl světa a Rusové Sibiř, kdežto čeští obrozenci přinášeli civilizaci na idealizovanou vesnici. Ale to co na ní ještě snad zbývalo původního, krajová a etnická pestrost či selská kultura, i z ní vymýtily válka, odsun a kolektivizace.

Poláci mají moře a Mongolové step, prostor, jenž se otvírá do neomezených dálav, po kterém lze volně plout nebo uhánět na hřbetu koně, ale Češi jen velkéširérodnélány a legračně malé smrkové lesy sázené v zákrytu do řad - lesy, do kterých ostatně stejně většina z nich téměř nechodí.

V Buňuelově filmu "Andaluský pes" najdeme scénu roztínání oka, která bývá interpretována různě: Mezi jiným jako symbolické vyjádření násilí, kterého je někdy zapotřebí k tomu, abychom skutečně prohlédli.

Takovým rozetnutím čecháčkovského oka byl 17. listopad 1989, který české země na čas otevřel světu - trochu zprudka, trochu násilím. Někteří toho ale už jaksi "mají dost". Raději se touží v české kotlině pěkně "zarýglovat", už bez židů, Němců, pokud možno také bez Romů a rozhodně bez muslimů. Pohraniční hory vytváří z tohoto prostoru jakýsi ostrov uprostřed zbytku Evropy, malýalenáš. Nám prý stačí. Člověk má přece prožít život tam, kde se narodil. Pustíme sem jen cizince "kulturně blízké", ochotné ocenit pivo a knedlíky. A budeme halucinovat "český sen", který ve slavné knize o formování "české identity" podrobně stopoval Vladimír Macura.

To je dost možná naléhavá psychická potřeba, k níž se příslušníci českého kmene právě utíkají z džungle moderní západní společnosti docela obdobně, jako amazonští indiáni k uzavřeným kruhovým stavbám a geometrickým ornamentům na kůži.

"Nedělej vlny!", říká české úsloví. "Nechej to koňovi!", zase jiné.

Kdo by pak ještě bláhově toužil po neznámých dálkách, kam se vždycky musí dojet nebo doplavat...

Vytisknout